Novoroční výšlap na Radhošť v Beskydech a vzpomínky na 2020

Zase jsme o rok starší. Zdá se mi, že ten rok uběhl zase o něco rychleji, než ten předchozí. Jestli to tak půjde dál, tak se ještě párkrát vyspíme a budeme v důchodu. A to bude super. Budeme totiž moci jezdit po horách bez nutných a otravných přestávek, které musíme trávit v práci. Doufám jen, že ten důchod pro nás přijde dostatečně brzo. Plány, které jsme na rok 2020 měli, se nenaplnily. Ale tak to měla asi většina lidí. Naštěstí pro nás jsme dostatečně flexibilní a původní plány vystřídaly plány B, které přinesly spoustu zážitků, které si s sebou poneseme pravděpodobně do konce života. Takže pro nás nebyl uplynulý rok zas tak smutný. Doufám ale, že nadcházející rok to bude s cestováním za hranice Evropy trochu přívětivější. Přeci jen bychom se do toho Nepálu a Peru opravdu chtěli někdy podívat na vlastní oči.

Když se zamyslím více a zkusím si vzpomenout na všechny výlety, na které jsme se v roce 2020 vypravili, zjistím, že jich bylo asi nejvíc, kolik jsme za rok zvládli. Na začátku roku jsme si pořídili nové spacáky, stan i karimatky. Chtěli jsme trochu odlehčit výbavu před plánovaným přechodem Korsiky po známe trase GR20. Korsiku jsme ale museli bohužel odepsat. Asi by se to dalo, ale omezení v podobě nutnosti rezervovat si dopředu chaty na trase a příslib přísných kontrol, se moc neslučoval s naším plánem spát mimo chaty. Jsme si samozřejmě vědomi, že se to nesmí, ale riziko odhalení a pokuty jsme byli ochotni podstoupit, protože přítomnost ostatních turistů nám není příliš příjemná. To, že bychom po sobě nezanechali žádnou stopu, je bez debat. Tak snad někdy v dalších letech. Novou výbavu jsme alespoň otestovali na jaře v Beskydech (Beskydský výlet se stanem po známých i neznámých stezkách a vrcholech a Jarní valašské Beskydy se stanem) a zkraje léta v Alpách (Výšlap na Grosser Bösenstein za parádním výhledem na Nízké Taury). Putování se stanem se vždycky zaryje do paměti a vždycky zanechá dlouhotrvající vzpomínky. Na druhou stranu ty vzpomínky nejsou jenom pozitivní. Chvíle hledání místa pro stan se většinou protáhne. Umytí, pokud je vůbec v okolí zdroj vody, není zrovna dvakrát příjemné, zvláště v jarních měsících. Vaření, když už moc nejsou síly a člověk je hladový, je taky docela psychicky náročné. No a pak v noci může přijít zima a modlíte se, ať už je ráno. Ale přijde mi, že na všechny útrapy před dalším výletem nějak zapomeneme a zbyde jen to hezké. Třeba východy a západy slunce. To se prostě neokouká. Nebo samotný pocit, že někam putujete. A stačí, když je to jen na jednu noc. Opustit na chvíli civilizaci, která v naší republice sice většinou číhá hned pod kopcem, ale i tak je dostatečně daleko od toho, abyste ji na chvíli přestali vnímat. Trochu se bát ve tmě, i když vlastně není vůbec čeho. Zkrátka zažít malé dobrodružství.

Krátký výlet do rakouských Nízkých Taur na začátku července byl naplánován bez ubytování. Chtěli jsme přespávat u cesty ve stanu. První noc se nám to vydařilo, druhou se nám nechtělo stavět stan, takže jsme spali v našem autě. Trochu jsme si při tom vzpomněli na Norsko (Naše norská zkušenost), kde jsme rovněž dvě noci přespali v autě, i když jsme měli stan. Zkrátka když přijdete vyčerpaní po výletu, zbývá energie jen na uvaření jídla a zalehnutí. A někdy prostě prší, takže auto je lepší volba. Na předních sedačkách se ale spí dost blbě. Ráno jsme celí rozlámaní, takže se to dá praktikovat jen omezený počet nocí v týdnu. Ideálně žádnou, maximálně jednu. Po návratu z Rakouska jsem začal špekulovat, jestli si nekoupíme dodávku a nepřestavíme jí na obytňák. To vystřídal nápad, který jsem měl již dříve, že bychom si mohli do Rapida udělat vestavbu, na které bychom mohli spát. Dříve jsem to zavrhl, neboť přeci jen to není nejprostornější auto. Ale aspoň si to teďka změřím. Sklopení zadních sedaček a posunutí těch předních na maximum dopředu nám dalo plochu skoro 2 metry na délku. S tím už by se dalo pracovat. Hledání na internetu mi dodalo inspiraci a tak jsme se jeden víkend vypravili do Hornbachu, koupili OSB desky, panty, vruty a travní koberec, a ten samý den vytvořili skládací plochu v zadní části našeho auta, na kterou se pohodlně vejdou naše karimatky i my. Radost z povedené práce záhy vystřídaly představy, kolik ušetříme za ubytování a kam se vypravíme. Pokud by Vás vestavba zajímala více, tak pár zkušeností jsem sepsal v příspěvku Jak jsme si vyrobili vestavbu na spaní do Rapida a vyrazili do Alp.

V srpnu a září jsme dvakrát vyjeli do italských, rakouských a švýcarských Alp. K vestavbě přibyl kanystr na vodu a sprcha do zapalovače auta, takže nám nic nescházelo. Zároveň jsme už nemuseli chodit do ledových řek. Na druhou stranu idea, že se nám v autě ohřeje přes den v kanystru nabraná voda, se ukázala jako bláhová. Pár nocí jsme strávili v autě, pár nocí jsme měli standardní ubytování. Bylo sice trochu obtížnější vecpat všechnu výbavu do auta, ale nějak jsme to zvládli. Zážitky z hor i z cest na sebe nenechaly dlouho čekat. Stejně jako rozčarování nad chováním některých lidí, kteří spaní v autě či dodávkách běžně praktikují. Tato komunita zřejmě nebude pro nás. S výpravou do Alp přišly zřejmě nejsilnější zážitky tohoto roku v podobě výstupů na dvě “lehké” čtyřtisícovky Allalinhorn (Allalinhorn, naše první čtyřtisícovka a výhled na alpské velikány) a Weissmies (Přes strmý ledopád a trhliny do pekel na čtyřtisícový Weissmies). Nina po Weissmiesu ukončila horolezeckou kariéru, ale doufám, že v letošním roce ji opět obnoví. Je pravdou, že některé úseky výstupu nebyly příjemné ani mně.

Čím blíž byl konec roku, tím bylo jasné, že se opět budeme věnovat domácím pracím a příležitostně práci z domova. Volný čas jsme využili k brouzdání po beskydských kopcích, ale někdy už je docela obtížné najít místo, kde jsme ještě nebyli. Zároveň ve stínu alpských vrcholů, ty beskydské trochu blednou, a na mysl se vkrádá myšlenka, proč se na všechno nevykašlat a nejet objevovat svět. Ale ten důchod je ještě docela daleko. A tak o víkendu vyrážíme tentokrát ve čtyřech na Radhošť, abychom úspěšně vkročili do nového roku. Z Dolní Bečvy vystoupíme na hřeben a Radhošť a pak se kolem Černé hory vrátíme zase dolů. Na hřebenu a vrcholu Radhoště je kupa lidí, ale s tím je třeba počítat. Proto tu chodíme maximálně jednou za rok. Naši společníci se rozhodnou pro polévku na chatě Radhošť za lidových 80 korun, přestože náklady na tu ubohou česnečku jsou tak 20x nižší. Z jejich slov, výrazu i samotného vzhledu polévky, která je pokryta olejovými koly lze s jistotou tvrdit, že je to hnus. O to více jsme rád, že jsem si ráno udělal svačinu. Po cestě k vrcholu stihnu svoji historku s poslední polévkou, co jsme kdy na horské chatě měl a kam mě zavedla. Byla to chata Ostrý a zavedla mě pod most v Tyře. Do Dolní Bečvy klesáme už skoro sami. Volíme lesní pěšinu, která nás vyvede na nádherné sluncem prozářené louce. Ano, ty Beskydy mají něco do sebe.

Praktické informace

Vzdálenost a časová náročnost:

Popisovaný výlet z Dolní Bečvy na Radhošť měří zhruba 14 kilometrů, nastoupáte na něm okolo 750 výškových metrů a zabere Vám přibližně 4 hodiny (náš souhrnný čas pohybu 3:19).

Proč jít:

hezké výhledy na Beskydy
nádherná dřevěná kaple sv. Cyrila a Metoděje
relativně málo frekventovaná trasa (až na hřeben a vrchol Radhoště)

Doporučení:

na hřebeni vedoucím z Pusteven na Radhošť se připravte na davy lidí
raději si sbalte vlastní svačinu, jídlo v chatě Radegast nestojí za moc a už vůbec neodpovídá jeho ceně
pokud máte rádi frgály, zastavte se na začátku Dolní Bečvy v obchůdku Valašské dobroty (49.4576158N, 18.1879161E), dělají je tam opravdu výborné

Stáhnout GPX trasy – odkaz na Mapy.cz