Výstup na Corno Grande, nejvyšší horu italských Apenin

Corno Grande dosahuje výšky 2.912 metrů a leží v masívu Gran Sasso v kraji Abruzzo zhruba uprostřed Itálie. Pod jeho vrcholem se nachází ledovec Calderone, jeden z nejjižněji položených ledovců v Evropě, který pravděpodobně úplně zmizí v roce 2020. Ideální příležitost vypravit se na něj podívat včas na vlastní oči, než po něm zbude jen kamenné suťovisko. Ačkoliv je Corno Grande (v překladu “velký roh”) nejvyšší horou Apenin, nebude se jednat o zvlášť náročný výlet, neboť lze autem dojet až k observatoři nad planinou Campo Imperatore, odkud to je na vrchol normálkou zhruba 5 kilometrů, na kterých nastoupáme zhruba 750 výškových metrů. Ráno je v Sulmoně opět zcela jasná obloha, takže to vypadá na další parádní den. Balíme věci a vyrážíme po italských silničkách do místních kopců. Navigace se rozhodla, že nám ukáže pár zkratek, takže občas je vyhýbání s protijedoucími auty opravdu těsné. Serpentiny nás zavedou přes horské vesničky Calascio a Santo Stefano di Sessanio až na planinu Campo Imperatore, kterou nyní okupují koně, ovce i krávy. Rozsáhlé travnaté návrší ohraničuje hradba hor na severu, nejvýraznější z nich je členitá Monte Prena a napůl travnatá špice Monte Camicia. Tento horský hřeben pak přechází v skalnaté Corno Grande, která všechny okolní hory výrazně převyšuje. Vše okolo je součástí národního parku Gran Sasso a Monti della Laga.

Už samotná projížďka po silnici na Campo Imperatore byla v paprscích ranního slunce parádním zážitkem, avšak pohled na jižní stěnu vrcholu Corno Grande dává tušit nádherný výlet s parádními výhledy. V některých účastnících zájezdu však vzhled Corno Grande evidentně vyvolává obavy a opět musím čelit otázkám, jak se na vrchol vůbec dostaneme. To už ale projíždíme poslední serpentiny pod parkovištěm u observatoře a hotelem Ostello Campo Imperatore, kde byl během druhé světové války krátce vězněn Mussolini. Otevírám dveře auta a hned je zase zavírám, protože do té zimy se mi moc nechce. Sice svítí slunce, ale teploměr v autě ukazuje 3 stupně nad nulou. V malé Pandě je oblékání do teplejšího oblečení docela problém, ale po chvíli snahy přeci jen vylézáme z auta s několika vrstvami na sobě.

Slunce pomalu začíná hřát, zatímco stoupáme po travnatém svahu pod chatou Rifugio Duca degli Abruzzi. Nevystoupáme však až k chatě, ale pokračujeme po stezce vinoucí se po úbočí hory až do sedla Sella di Monte Aquila. Po pravici máme hezký výhled na celou planinu Campo Imperatore pod námi, zatímco před námi pomalu začíná vykukovat Corno Grande. Před sedlem nás čeká prudší úsek, kde naše snažení sleduje zvědavý kamzík. Corno Grande nyní stojí přímo před námi, respektive nad námi. Ocitli jsme se na okraji travnatého údolí Campo Pericoli, kterým nás provede klikatící se pěšina, která končí na úbočí Corno Grande. Jedná se o nejpohodovější část výletu. Kdo by se nechtěl procházet po takové pěšině mezi horami?

Každá pohoda však jednou skončí a nás čeká další stoupání, tentokrát do sedla Sella del Brecciaio na západním hřebeni Corno Grande. Ačkoli vypadalo stoupání z dálky docela prudce, realita je příjemná a v sedle stojíme za pár okamžiků. Pod námi se na louce vyhřívá stádo kamzíků, zatímco si dáváme krátkou pauzu a užíváme si výhledů, zejména na protější vrchol Pizzo Intermesoli. Cesta pokračuje přímo nahoru po kamenité suti. Záhy se za obzorem opět objeví vrchol Corno Grande, tentokrát z druhé strany než jsme jej viděli doposud. Je patrný i náš další postup. Nejprve se musíme dostat ke skalnaté hraně, po které se dostaneme až do sedla pod vrcholem. Pak už to bude jen kousek. Druhou, technicky o trochu náročnější variantou, je výstup po lehce exponovaném západním hřebeni (Via delle Creste). My volíme první trasu, protože mraky obzoru dávají tušit, že slunečné počasí dneska zřejmě nevydrží celý den.

Ačkoliv makáme, co nám nohy a dech stačí, poslední paprsky slunce si užíváme těsně pod sedlem zhruba 300 metrů od vrcholu. Pak přichází nadobro mrak a viditelnost se razantně snižuje. S mrakem přichází i výrazné ochlazení, takže ke slovu přijdou i rukavice. Sedlo pod vrcholem je poměrně vzdušné a my stojíme na vrcholu vysoké skalní stěny, která končí hluboko pod námi u ledovce Calderone. Teda aspoň u kousků sněhu a ledu, které tu po něm zbyly. Cesta pokračuje dále místy po úzkém hřebeni, chvíli musíme v té suti hledat správnou cestu. Viditelnost na 20 metrů naší náladě příliš nepřidává, ale když už jsme tady, tak to k tomu vrcholovému kříži dojdeme.

Ledový vítr nepříjemně šlehá do tváře a my si můžeme u zeleného vrcholového kříže s vlajícími stuhami jen představovat, jaký parádní výhled tu musel být zhruba před 10 minutami. Na druhou stranu jsme měli už tolikrát štěstí na počasí, kdy jsme to o 10 minut stihli, že nás to zvláště netrápí. Koukneme ještě naposledy do propasti pod námi, kde by se měl skrývat ledovec Calderone a opatrně zamíříme dolů po stejné trase. Na hřebeni jsou místy zbytky sněhu a ledu z minulého týdne, takže v našich teniskách musíme dávat větší pozor. Prudká část výstupu vedoucí ze sedla nedělá moc dobře naším kolenům, ale nakonec úspěšně scházíme pod hranici mraku, který úspěšně zahalil okolní vrcholy. S návratem nad planinu Campo Imperatore se zdá, že by se slunce mohlo na některých místech zpátky prodrat mezi mraky, ale s prvními dešťovými kapkami se tato naděje rozplývá.

Při zpáteční cestě se zastavujeme ve vesničce Calascio, nad níž se tyčí stejnojmenná středověká pevnost (Rocca Calascio), která je nejvýše položeným hradem v Apeninách (1.460 metrů). Procházíme si vesničku a následně se autem vypravíme i k hradu, přeci jen hrad se nachází o hodně výš než vesnice, takže si opět užijeme několika úzkých serpentin, kdy se modlím, ať nepotkáme auto. Znamenalo by to totiž zacouvat hodně daleko. Ačkoliv je hrad hojně navštěvovaný, jsou domy v podhradí až na pár výjimek opuštěny a okolí vypadá skutečně zanedbale. Je to kvůli tomu, že během jednoho z docela častých zemětřesení v této oblasti byla statika domů narušena a místní se museli vystěhovat. Blízko hradu pak stojí kaple Santa Maria della Pietà šestiúhelníkového půdorysu. Z návrší u hradu je pěkný výhled do okolí, kdyby na obzoru nešla bouřka, vidíme i na Corno Grande.

Praktické informace

Vzdálenost a časová náročnost:

Výstup na Corno Grande (Vetta Occidentale, západní vrchol) měří zhruba 5 kilometrů (10 kilometrů se zpáteční cestou), nastoupáte na něm okolo 750 výškových metrů a zabere Vám přibližně 4 až 5 hodin (náš čas pohybu 3:02).

Proč jít:

  • nejvyšší hora Apenin
  • mizící ledovec Calderone (Ghiacciaio del Calderone)
  • poměrně nenáročný výstup (až na trochu exponovaný hřeben v závěrečné části) s nejlepším výhledem v Apeninách
  • možnost zastavit se na nedaleké pevnosti Rocca Calascio

Doporučení:

  • pokud nemáte rádi výšky a sypající se šutry, závěrečná část výstupu normálkou na vrchol je trochu exponovaná, vyplatí se pohorky a možná i hůlky
  • na vrchol vede spousta tras od nejlehčí, v příspěvku popisované, přes lehce horolezecké (Direttissima, II UIAA), po horolezecké ve východním hřebeni a severní stěně, takže každý si najde svoje

Stáhnout GPX trasy – odkaz na Mapy.cz

Výstupová trasa na Corno Grande (Vetta Occidentale) v Apeninách (po kliknutí na mapu budete v novém okně přesměrováni na Mapy.cz)

Naše výlety v Apeninách a Itálii

#1: Mezi krávami, liškami i jeleny na Monte La Meta v Apeninách

#2: Vysoko nad mraky na Monte Acquaviva v apeninském masivu Majella

#3: Výstup na Corno Grande, nejvyšší horu italských Apenin

#4: Pořádně prudký výstup na Monte Velino a Monte Cafornia v Apeninách

#5: Stovka kamzíků na travnatých svazích Monte Camicia v Apeninách

#6: Panoramatická Stezka bohů na pobřeží Amalfi v Itálii

#7: Krásy a hrůzy italského pobřeží Amalfi

#8: Naše apeninská zkušenost