Vzhůru nad ledovce a mraky na Vertainspitze v alpském pohoří Ortles

V sedm ráno přijíždíme do Suldenu (italsky Solda) a já koukám nalevo, kde se v 3.545 metrech nachází vrcholový kříž na Vertainspitze (italsky Cima Vertana), která je naším dnešním cílem. Vypadá to opravdu vysoko a ačkoliv ve mě převládá nadšení, na mysl se derou i pochyby, jak nám to půjde nahoru. Vertainspitze je jednou z nejvyšších alpských vrcholků, na kterou lze vystoupit bez horolezeckého vybavení a není nutné překonávat ledovce. Jedná se o klasický alpský výlet, který je náročnější zejména svým převýšením. Na výstupu ze Suldenu nastoupáme zhruba 1.700 výškových metrů v převážně kamenitém a suťovém terénu. Počasí má být nejlepší z celého týdne, takže se můžeme těšit na parádní výhledy na celé Východní Alpy a pohoří Ortles.

Parkujeme na posledním parkovišti u lanovky a vyrážíme po lesní cestě vzhůru. Nikdo s námi nejde, většina lidí totiž čeká na to, až se rozjede lanovka, která jim ušetří z výstupu zhruba 500 výškových metrů. My ale na rozdíl od nich ušetříme asi 30 euro, zahřeje nás pocit, že jsme se nadřeli do kopce trochu více a lehce potrénovali a část výletu nepotkáme žádné ostatní lidi. Čeká nás klidná procházka po horské pěšině s příjemným sklonem v ranním oparu. Parádní úsek na rozejití. Za našimi zády se začínají vynořovat tři ikonické vrcholy, které nás budou doprovázet celý den. Jedná se o Ortler (italsky Ortles, 3.905 metrů), Monte Zebrù (3.735 metrů) a Königspitze (italsky Gran Zebrù, 3.851 metrů). Z ranní pohody nás po chvíli vytrhne kráva, která stojí uprostřed úzké stezky ve svahu a kouká na nás. Vypadá to, že se jen tak nepohne, takže jí musíme nějak obejít. Drápeme se do prudkého svahu nad ní a doufáme, že nemá agresivní sklony. Úspěšně jí obcházíme, ale za další zákrutou na nás čeká v podobné poloze její kamarádka. Naštěstí poslední.

Po prudším úseku se dostáváme k říčce Rosimbach tekoucí celým údolím od ledovce Rosimferner (italsky Vedretta di Rosim), ke kterému máme namířeno. Zároveň se v tomto místě napojuje pěšina vedoucí od horní stanice lanovky. Zatím ještě nikoho nevidíme, ale za pár minut už by se na ní měli objevit první turisté. Celé údolí je zatím ve stínu, slunce se jen pomalu dere nad Hintere Schöntaufspitze po naší pravici. Náš další postup je jednoduchý, dále vzhůru údolím. Sklon svahu je nejprve mírný, ale posléze se zvyšuje, takže si pořádně mákneme. Prudký úsek se zdá být nekonečný a já už se koukám, kde bychom si dali svačinu. Přeci jen už jsme nastoupali kilometr do výšky. Za horizontem nás konečně čeká hezká rovinka s výhledem na ledovec i vodopád pod ním. Plochých kamenů je tu dostatek, jen vybíráme nějaký trochu vzdálený od stezky, protože nás nejspíše předejdou první lanovkoví cestovatelé.

Při svačině zkoumáme naše další směřování. Je třeba překonat prudké stoupání nad ledovec, které vede nepříjemnou sypající se sutí. Z blízka je to ještě horší, než to vypadalo. Sype se úplně všechno, takže moc nechápu lidi, kteří se do výstupu pouští hned za námi. V jednom místě se opřu o docela velký kámen, který bohužel ujede a odráží se po skalách dolů. Naštěstí míří mimo stezku, ale kdyby někoho trefil, tak je asi po něm. Vydrápeme se nepříjemným úsekem a stojíme u ledovce Rosimferner. Stezka nejprve kopíruje jeho okraj a následně se stočí doleva do prudkého stoupání mezi šutry. My se na chvíli zastavujeme a z boku pozorujeme ledovcovou trhlinu, která uvnitř modře září a vede hluboko do nitra ledovce. Naproti údolí se stále tyčí tři zmiňované vrcholy, tentokrát už nám ale nepřipadají tak vysoké jako z údolí.

Stoupání v kamenné suti je prudké a zdlouhavé. Zastávek na vydýchání přibývá, ale pořad jdeme rychleji než ostatní turisté, takže zase předbíháme ty, kteří nás předběhli při svačině. Vrchol Vertainspitze jsme mohli spatřit už od ledovce. Evidentně nás teď čeká stoupání, rovinka a závěrečný výšvih na vrchol. Síly ubývají, ale pomalu se dostáváme na zmiňovanou rovinku, kde nás čekají dvě sněhové plotny, které přes léto evidentně neroztávají. Na té první to docela klouže a nemáme nic, čím bychom se zachytili. Je proto třeba jít docela opatrně, protože bych se nechtěl projet až do kamenů pod námi. Obě sněhová pole úspěšně překonáváme a od vrcholu nás dělí už jen 150 výškových metrů, pořádně prudký svah a moře kamenů. Před námi se vleče pár lidí a já mám docela strach, aby nám na hlavu nepřistál nějaký kámen. Okolní šutry totiž většinou drží jen silou vůle. Našlapuju lehce, ale přesto mám docela obavy, aby se to se mnou nesesunulo celé. Naštěstí pod námi nikdo nejde. Na vrchol volíme trochu jinou trasu, než je ta nejvychozenější a předbíháme ještě trojici turistů. Kameny až na pár výjimek drží a my po pár pauzách, kdy hledáme cestu, která se ztrácí mezi kameny, stojíme zdárně na vrcholu.

Výhled z vrcholu je neskutečný. Pod námi se mezi horskými štíty rozprostírá rozsáhlý ledovec Laaser Ferner (italsky Vedretta di Lasa) a Rosimferner, kolem kterého jsme stoupali. Na druhé straně vrcholu Vertainspitze se pak nachází menší Zayferner (italsky Vedretta di Zai). Většinu vrcholů Ortles máme před sebou jako na dlani. Opět zaujme zmiňovaná trojice vrcholů Ortler, Monte Zebrù a Königspitze. K tomu se přidává mohutně zaledněná Monte Cevedale nebo na druhé straně sousední špičatá Hohe Angelusspitze (italsky L’Angelo Grande). Tady bych mohl být hodiny. Počasí skutečně vyšlo, jen sem tam se objeví pár mráčků, ale na to, že jsme v tři a půl tisících je docela horko.

Nechce se mi dolů, ale musíme se pomalu zvednout. Moc se netěším na sestup ve vrcholovém kamenném moři, ale pomalu se dostáváme zpátky na sněhová pole. Odsud už je to pohoda a výhledy taky nejsou k zahození. Sestupová cesta je stejná jako výstupová, takže nás nemá co překvapit. Trochu se projedeme v suti, na chvíli skočíme na ledovec a protrpíme úmorné klesání k rozcestí s pěšinou vedoucí k lanovce. Celé údolí je prozářené sluncem, takže nepromeškáme příležitost jít si namočit nohy do ledovcové říčky. Sice následně moc necítím chodidla, ale možná je to dobře, protože se mi dolů jde o dost lépe.

Cesta do Suldenu uběhne překvapivě rychle, poslední serpentiny na sjezdovce a jsme dole. U auta nás čeká skoro 30 stupňová výheň, což se nám docela hodí k usušení ponožek a provětrání spacáků. Výlet je úspěšně za námi a teď už jen zbývá zajít na italskou pizzu. Vybíráme podle recenzí z restaurací v Suldenu a opravdu nejsme zklamaní. Taková pizza po takovém výletu docela bodne. Koukám na vrchol Vertainspitze a hřeje mě pocit, že jsme to zvládli. Nebo je to možná ta pizza.

Praktické informace

Vzdálenost a časová náročnost:

Popisovaný výlet na Vertainspitze měří zhruba 15 kilometrů, nastoupáte na něm okolo 1.700 výškových metrů a zabere Vám přibližně 8 až 9 hodin (náš souhrnný čas pohybu 6:36).

Proč jít:

  • úžasné výhledy na okolní vrcholy Ortles a ledovce
  • pořádná makačka

Doporučení:

  • na výlet nepotřebujete horolezecké vybavení a není ani technicky náročný, cesta je rozeznatelná (i částečně značená) až na vrchol
  • výlet jsme absolvovali v nízkých pohorkách (recenze Salomon X Ultra 3 GTX: nízké pohorky na hory a do nečasu)
  • lanovkou ze Suldenu (Pulpito) si můžete ušetřit zhruba 500 výškových metrů, cena zpáteční jízdenky byla 15,50 EUR
  • zaparkovat zdarma lze u parkovišť u lanovek

Stáhnout GPX trasy – odkaz na Mapy.cz

Trasa popisovaného výletu na Vertainspitze (Cima Vertana) v Ortles v italských Alpách
Trasa popisovaného výletu na Vertainspitze (Cima Vertana) v Ortles v italských Alpách (po kliknutí na mapu budete v novém okně přesměrováni na Mapy.cz)

Komentáře

    Zeptejte se na to, co Vás zajímá. Rádi odpovíme.

    Pro odeslání komentáře musíte potvrdit, že nejste robot.