Věže Dolomit a štíty Východních Alp z třítisícového Piz Boè

Probouzím se a všude kolem je ještě tma. Chvíli přemýšlím, jestli se kouknu na mobil, kolik je hodin, nebo se pokusím znovu usnout. Není totiž nic horšího, když si myslíte, že je půlnoc a do rána je daleko, ale ve skutečnosti je minutu před zazvoněním budíku a je třeba vstávat. Nakonec to risknu a koukám na displej. Paráda, do zazvonění nezbývá ani ta minuta. Mobil mi začne hrát známou ranní písničku a vibrovat přímo v ruce. Dneska se mi teda obzvlášť nechce. Všechna skla auta máme opět komplet orosené i přes lehce otevřená okénka. Tuším, že venku bude zima, ale realita je ještě horší. Vyhlížím slunce, které si dává na čas, ale až pak si uvědomím, že jsme na západní straně sedla Pordoi, takže bych tu musel čekat aspoň hodinu. Ještě za tmy stihneme posnídat a pomalu si balíme věci, když přijíždějí chlapi v dodávce. Podle vzhledu asi silničáři. Co tu Italové dělají tak brzo ráno, povídám Nině, zatímco jim naznačuju, že zrovna odjíždíme. Něco na nás mluví, ale už jen sbalíme spacáky do kufru a vyrážíme z našeho plácku chvíli poté, co na něm přistává helikoptéra, aby nabrala ocelové stožáry lanovky. Zdá se, že jsme vstali právě v čas.

Od sedla Pordoi nás dělí pár zatáček, takže ani ne za minutu stojíme na prázdném parkovišti pod naším dnešním cílem, Piz Boè, který se tyčí do výše 3.152 metrů. Až se rozjede lanovka na Sasso Pordoi, tak bude parkoviště narvané k prasknutí, ale teď tu stojí pouze pár aut nadšenců, kteří vyrazili před námi. Vzhledem k tomu, že určitě nemáme v plánu vypláznout 40 euro za zpáteční jízdenku pro dva, vydáváme se po travnaté louce vzhůru vstříc skalnatým stěnám. Naše cesta je velmi dobře viditelná. Vede v prudkém suťovém svahu v serpentinách v průrvě mezi dvěma vysokými skalními stěnami. Vím, jak Nina nesnáší sypající se suť, takže se jí snažím uklidnit, že to prudce vypadá jenom odspodu a pak to bude v pohodě. Všichni zúčastnění však ze zkušeností už moc dobře vědí, že to většinou není pravda. Na druhou stranu to skutečně nebylo zas tak prudké, ale párkrát jsme museli zastavit na krátké vydýchání.

Do sedla Forcella Pordoi nad prudkým svahem to stíháme pár minut před tím, než lanovka dopraví první turisty na homoli Sasso Pordoi, takže máme dostatečný náskok a nikdo nás nebude otravovat. Za chvíli se tato rovinatá pěšina zaplní turisty mířící na Piz Boè nebo na turistickou chatu pod ním Rifugio Boé. Piz Boè je velmi oblíbeným výletem právě proto, že tu jezdí lanovka a že je technicky poměrně nenáročný. Na rovince máme čas nejen vydechnout, ale taky prozkoumat kudy vede cesta na Piz Boé, který se tyčí přímo před námi. Zdá se, že na některých místech polezeme po skále. Okolí zároveň dramaticky změnilo svojí tvář. Místo zelených travnatých svahů jsme se dostali do vyprahlé šedě pustiny. Vypadá tu tu trochu ponuře. Stoupáme po skalnatých plotnách a dostáváme se k závěrečné části výstupu, která je na některých místech zajištěna ocelovými lany a stupačkami. Párkrát je totiž potřeba překonat skalní stupeň. K vrcholu už je to jenom kousek a za pár minut stojíme u kříže vedle turistické chaty Rifugio Capanna Fassa.

Ačkoliv slunce už vystoupalo vysoko nad obzor, je na vrcholu docela zima, takže na sebe oblékáme všechno oblečení, které máme v batohu. Sedáme si na placatý kámen u turistických značek a dáváme si dnešní druhou snídani. Viditelnost je parádní, takže vidíme nejenom protější Marmoladu a ostatní dolomitské vrcholy, ale i nejvyšší vrcholy Východních Alp od Ortleru po Grossglockner. Sedí se tu opravdu pěkně.

Vzhledem k tomu, že se nechceme při sestupu zaseknout na místech zajištěných lany, kde se určitě budou tvořit fronty vzhledem k počtu lidí putujících po stezce od stanice lanovky na Sasso Pordoi, pokračujeme z vrcholu Piz Boé dále a po kamenitém svahu míříme k Rifugio Boé pod námi. Na cestě musíme překonat jeden úsek zajištěný lanem ve skalní průrvě. Nic obtížného, stačí jít jen trochu opatrně a za chvíli jsme dole a kolem západního svahu Piz Boé míříme zpátky do sedla Pordoi. Množství lidí je vskutku vysoké a jsme rádi, že jsme vyšli ráno a nemuseli být aspoň na část výletu součástí tohoto průvodu. Dolů se jde docela dobře, akorát je třeba se co pár metrů vyhýbat turistům mířícím nahoru a předbíhat výletníky mířící dolů. Před sebou máme impozantní vrchol Punta Penia neboli Marmoladu, nejvyšší vrchol Dolomit, se zářivými ledovci, které už tu za pár let zřejmě zářit nebudou.

Parkoviště je opravdu přecpané a několik zoufalců tu krouží stále dokola v naději, že sežene místo přímo u lanovky. Každou chvíli na nás někdo kýve, jestli už budeme odjíždět. Sedíme na hraně kufru našeho Rapidu a jenom kroutíme hlavou, zatímco si dáváme svačinooběd. Naše výprava pomalu končí, zítra už má začít v těchto končinách pršet, takže se pomalu ubereme směrem k domovu. Vezeme to ale oklikou a koukneme na pár hezkých míst Dolomit a Krimmelské vodopády v Rakousku. O tom ale zase příště.

Praktické informace

Vzdálenost a časová náročnost:

Popisovaný výlet na Piz Boè ze sedla Pordoi měří zhruba 11 kilometrů, nastoupáte na něm okolo 1.000 výškových metrů a zabere Vám přibližně 5 až 7 hodin (náš souhrnný čas pohybu 3:49).

Proč jít: