Jarní procházka na Velký Javorník s hlavou plnou myšlenek

Přemýšlím, jestli můžu nebo nemůžu. Platí sice zákaz vycházení, ale procházky a pohyb v přírodě jsou dovoleny. V našem autě při přesunu do výchozího bodu zřejmě nákaza nehrozí, takže stačí sbalit věci a vzhůru do přírody. Práce z domova v našem případě znamená, že můžeme vypadnout z Prahy a trávit chvíle v malé vesničce mezi Jeseníky a Beskydy. Do obou těchto pohoří to máme kousek, do Beskyd o trochu blíže. Blíží se čtvrtá hodina odpolední, odpovídáme na poslední e-maily a vyrážíme do nedalekých Veřovic, abychom mohli z rozhledny na Velkém Javorníku pozorovat zapadající slunce.

Přemýšlím, kolik potkáme lidí. Dneska je docela hezky, takže tu může být narváno nebo naopak vzhledem k aktuální situaci potkáme jen pár turistů či běžců. Uvidíme. Parkoviště u fotbalového hřiště zeje prázdnotou. Stojí to jen tři auta včetně našeho, takže počítám, že budeme spíše osamoceni. Paráda. Přeci jen je všední den, o víkendu to asi bude jiné. Nakonec potkáváme celkem šest lidí, všichni z nich mají i uprostřed lesa roušky. My nandáváme naše šátky před tím, než je míjíme, jinak jdeme normálně bez nich. O účinnosti tohoto opatření v přírodě si můžu myslet cokoliv, ale radši si ten šátek přes pusu dám, než aby mě někdo jebal, že nedodržuju nařízení. Kontaktu s cizími lidmi se vyhýbáme standardně, takže to pro nás není žádná novinka. Opatření a jejich zavádění jsou sama o sobě zvláštní, zvláště když nejsou dostupná žádná konkrétní data o skutečném rozsahu nákazy. Dostupný je pouze údaj o počtu diagnostikovaných, který se ale odvíjí výhradně od počtu provedených testů, které navíc byly a jsou prováděny pouze na osobách, které mají příznaky onemocnění nebo přišly do kontaktu s nakaženými. Nebylo by vhodnější zvolit testovací vzorek populace (například jako u volebních průzkumů) a otestovat jej bez ohledu na příznaky? Alespoň bychom měli základní představu o tom, jak je nemoc rozšířená a mohli přizpůsobit opatření.

Přemýšlím, jestli to bude na nesmeky, pro jistotu je připínám na batoh. Okolo vrcholu sice nějaký sníh je, ale dá se to v pohodě vyjít. Tak jsem je táhnul do kopce zbytečně. Jako ve většině případů, když si je vezmu. Při stoupání bukovým lesem si kladu otázku, kolikrát jsem tudy vlastně už šel. Kdy to bylo poprvé? Určitě to bylo s mojí mamkou a bráchou, ale už si to ani nepamatuju. Musel bych si prohlídnout stará fotoalba. Naopak živě si pamatuju, když jsme tu šli jednou se školou, asi v šesté třídě na gymplu. Nevím, jestli byla nějaká odměna za to, že budeme nahoře první, ale ve skupince dalších tří kámošů jsme valili do kopce opravdu rychle a skutečně jsme na placce nad turistickou chatou byli první. Pak jsme tam asi hodinu čekali na ostatní.

Přemýšlím nad našimi letošními plány. Květnové Španělsko a pohoří Sierra Nevada, červnový Island, červencová GR20 na Korsice. Španělsko asi klidně omrzím, na GR20 můžeme jet i později, ale ten Island mě docela trápí. V plánu bylo vzít naše mamky a objet s nimi Island. Takový dárek od nás, samy by asi nejely. Děti by přece měly něco vracet svým rodičům. Stále ale věřím, že pojedeme. Možná se tomu někteří vysmějí, ale myslím si, že dlouhodobé uzavření hranic (tedy zejména zákaz vycestovat pro občany ČR) nic neřeší v situaci, kdy je nákaza úplně všude včetně okolních států. Nebylo by lepší místo zákazů spíše testovat lidi, kteří se ze zahraničí vrátí? Někteří možná namítnou, že se právě rodiče mohou nakazit při cestování, ale to se můžou nakazit úplně stejně v obchodě, lékárně nebo cestě do práce. A je úplně jedno, jestli jsou hranice zavřené nebo ne. Ale chápu, že to na některé lidi dobře působí, jakože se něco dělá a že je to vlastně dobře, protože ta nákaza k nám přišla zvenku. Kdybychom hranice měli zavřené pořád, tak to vlastně vůbec nemusíme řešit, že?

Stoupáme na rozhlednu a já už nepřemýšlím nad aktuální společenskou situací. Přemýšlím jen nad tím, jaký bude na vrchu výhled. Slunce se sklání nad Veřovickými vrchy a ledový vítr nás šlehá do tváře. Já jsem ale rád, že jsme tady. To je to, proč chodíme na výlety a na hory. Klid, svoboda a majestátnost přírody. A je jedno jestli jsou to velehory nebo naše malé Beskydy, kterým říkáme hory, i když jsou to vlastně kopce. Nikdo nás neruší. Jsme tu jen my a naše myšlenky. A ten opravdu studený vítr. Teď se ty šátky přes pusu docela hodí.

Při cestě dolů už nepřemýšlím. Hlava je vyvětraná. Myšlenky odnesl vichr. S Ninou jen řešíme, jaké boty jí koupit místo nových Adidasů, které jsou moc tvrdé a navíc si vybrala o trochu menší. Respektive vybrala si stejnou velikost jako u běžeckých bot od Adidasu, ale zřejmě má Adidas z nějakého zvláštního důvodu u každého modelu velikost jinou, což se potvrdilo při porovnání vnitřních vložek z jednotlivých bot. Nějaké boty ale koupit budeme muset, čeká nás přece spousta dalších výletů.

Praktické informace

Vzdálenost a časová náročnost:

Popisovaný okruh na Velký Javorník měří zhruba 9 kilometrů, nastoupáte na něm okolo 500 výškových metrů a zabere Vám přibližně 2 až 3 hodiny (náš čas pohybu 1:46 v pohodovém tempu).

Proč jít: