Říkal jsem si, že příspěvek o naší cestě do italského Livigna, která byla naší první “velkou” cestou ve třech, musím napsat dříve, než se mi z hlavy stihnou vypařit všechny dojmy. Zvláště ty méně příjemné. Věřím, že pokud bych tento příspěvek psal s několikaměsíčním odstupem, zůstane mi v paměti to, že jsme se měli super a že cesta samotná vlastně tak hrozná nebyla. Selektivní paměť je svině. Takže je třeba to sepsat dřív, než si náš krásný, ale občas obtížný výlet, zidealizuji.
O tom, kam vyrazíme s naším Medíkem až trochu povyroste jsme začali přemýšlet už před jejím narozením. Nápad, že bychom jeli do Chorvatska k moři jsme si nechali na podzim (spíše na neurčito). Stejně tak výlet na Island jsme přesunuli až na příští rok, kdy už to přeci jen bude vhodnější/méně náročnější a možná s sebou nebudeme muset letadlem tahat kočárek, ale Medík si vystačí si s nosítkem a vlastními nožkami. Pokud chceme do hor, tak jsou Alpy celkem jasnou destinací. Vzhledem k tomu, že máme raději Itálii než Rakousko, tak se nám výběr zužuje na Dolomity, Gardu nebo Livigno. Na konci února koukám na Booking a zjišťuji, že se asi opět dívám pozdě. Většina ubytování už je v prvním červencovém týdnu zarezervovaná nebo neodpovídá cenou/kvalitou/vlastnostmi tomu, co bychom očekávali. Naštěstí mi v mobilu zůstal kontakt na majitelku apartmánu v Livignu, kde jsme byli na pár nocí v roce 2020 (výlety Monte Vago nad Livignem s výhledem na vrcholy Berniny, Zamračené Monte Confinale s výhledem na zaledněné Ortles, Vzhůru do švýcarských Walliských Alp se zastávkou na Klein Furkahorn). Zkouším jí napsat, že jsme u ní byli před dvěma roky, ale že jsem její apartmán nenašel na Bookingu a jestli ještě provozuje ubytování. Odpovídá mi, že samozřejmě, má daný týden volno a nabízí mi více než poloviční cenu oproti jiným srovnatelným ubytováním na Bookingu. Tak tady není o čem. Odpovídám, ať si nás znamená. Večer toho dne začíná válka na Ukrajině. Takže kdo ví, jestli někam pojedeme.
V Livignu jsme byli na skok i minulý rok, kdy jsme tu přespali na cestě do Finale Ligure, kam jsem se vydal jezdit na kole (Enduro, moře, pizza a zmrzlina aneb moje zážitky z Finale Ligure). Cesta z domu nám trvala něco okolo 12 hodin včetně zastávek a jedné pekelné kolony v Německu. Byli jsme si vědomi, že cesta je dlouhá, ale když vyjedeme ve správnou dobu, tak by to nemělo být s pětiměsíční ratolestí nereálné. Zpětně si říkám, že jsme nevyjeli ve správnou dobu. Náš plán počítal s odjezdem někdy mezi třetí a čtvrtou ráno, což by znamenalo, že bychom do Livigna mohli dojet s několika přestávkami na kojení někdy v průběhu odpoledne. Ve tři ráno jsme skutečně vyjeli, ale první trhlina v našem plánu přišla s prvním rakouským kruhovým objezdem. Kolona na hodinu. Zrovna když se Medík probudila a chtěli jsme zastavit. Tak teď už nezastavíme. Naštěstí se to obejde bez větších protestů a zhruba za hodinu si dáváme první pauzu před Vídní mezi “slunečnicovými” poli. Protesty přicházejí za další půlhodinu, takže nás čeká další pauza. Naštěstí se nám podaří Medíka uspat, ale už padají první otázky, zda to přeci jen není moc daleko a zda jsme to trochu nepodcenili.
Jedeme dál. Sice s malým zpožděním, ale dojíždíme až k Salcburku, kde jsme měli v plánu pauzu u jezera Mondsee. Vybalujeme kočár a jdeme se protáhnout na trávu na břehu jezera. Medík se aspoň protáhne na bříšku a třeba se jí bude lépe spát. Nejenže se jakž takž držíme plánu, ale dokonce máme štěstí v tom, že naší novou piknikovou deku rozbalujeme tak půl metru vedle obřího psího hovna, které jsme neviděli. Čištění hovna by mi fakt chybělo. Protaženi a nasvačeni pokračujeme dále a kousek za Salcburkem Medík usíná. Standardně spí 40 minut a pokud se jí podaří “přespat” tuhle dobu, tak spí minimálně dvakrát tolik. A jízda po dálnici a okolní hučení šance na “přespání” slušně zvyšují. Bohužel štěstí už jsme měli dneska asi hodně a přesně po 40 minutách od usnutí vjíždíme do kolony, takže musíme zastavit a v tom momentě se Medík probouzí. Poučeni z minulých let věříme Wazu, na dalším sjezdu sjíždíme z dálnice a bereme to přes německé vesničky. Tento nápad má ale opravdu hodně lidí, takže je otázkou, zda jsme si vůbec pomohli. Na druhou stranu jsme se podívali zblízka na místní golfové hřiště. Těmhle zkratkám říkáme vejzoviny. Nevím, jestli je lepší trčet na německé okresce, kde se to vůbec nehýbe, nebo pomalu popojíždět po dálnici. Ono by to bylo normálně v pohodě, ale venku je třicet stupňů a už zase je čas kojení. A náš medvěd si zrovna staví hlavu a pít nebude. Naštěstí za patnáct minut v nějaké boční uličce v německé vesnici už je to lepší, takže aspoň jednu starost máme vyřešenou.
Prozatím byly pocity z cesty jak na houpačce. Dole, když Medík začala bručet, nahoře, když se nám jí povedlo nakojit a uspat. Bohužel to nejhorší v podobě neutišitelného pláče mělo velmi záhy ještě přijít. A tentokrát jsme brečeli všichni, protože už jsme nevěděli, jak našemu Medvědu udělat radost. A přeci jen ji brečet skoro nevídáme, o to více je to zdrcující. Delší zastávka za rakouskými hranicemi to naštěstí vyřešila a my mohli pokračovat. Bohužel pohled na dojezdový čas do naší destinace mě nenaplňoval optimismem. Zastávky už nakonec byly ale jen dvě, první delší ještě v Rakousku a pak krátká ve Švýcarsku před tunelem do Livigna, kde jsme si řekli, že už to prostě dojedeme, protože mručení bylo nejspíš způsobeno bolestí uší ze stoupající nadmořské výšky, s čímž jsme nemohli nic dělat. Z fotek i dosavadního povídání je zřejmé, že jsme to před cílem neotočili a do Livigna skutečně dojeli, ale vyžádalo si to spoustu psychických sil. Ale aspoň jsme se poučili na cestu zpátky. Na tu jsme vyrazili v 10 večer a doma jsme byli na oběd. Protože Medík normálně v noci spí pěkně, tak většinu cesty prospala. Akorát na zhruba 100 kilometrovém úseku v Rakousku jsme museli stavět třikrát. Současně jsme se poučili do budoucna, že na tu Gardu budeme muset jet asi s přestávkou v Dolomitech. Ale kdo by se zlobil při představě několika dní strávených v Dolomitech.
Po tak dlouhém “úvodu” konečně můžu psát to pozitivní. Protože první výlet s Medíkem byl celkově super. Počasí bylo ideální, ale bohužel sucho zasáhlo i Alpy a třeba přehrada u Livigna byla poloprázdná jak jde vidět z jedné z fotek. Pizza byla stále tak dobrá, jak si jí pamatujeme. Kousek od našeho ubytování Nina objevila pekárnu, kam si chodila ráno na čerstvé croissanty s čokoládou, které se s výtvory v našich českých pekárnách nedají moc srovnávat. Návštěvy místní jednoty byly povinností. Boží šunka, kterou krájí rovnou z kýty, nebo švýcarské čokolády za poloviční ceny. Domů si taky vezeme celou tašku těstovin, kilo parmesanu a další italské pochutiny.
S sebou jsme si bral i kolo a stálo to za to. Bikepark Mottolino byl parádní, ale výlety po stezkách okolo Berniny braly dech. Vyrazil jsem ráno po 6, nikde nikdo, jen svišti uskakující z úzké pěšiny vinoucí se nad údolím. Přede mnou září ledovce Berniny a okolo mě krávy přemýšlí nad tím, kde jsem se tu vzal a proč mám tak velký úsměv na rtech. Jedním slovem paráda. Pro ilustraci přidávám video.
I když jsme měli naplánované jiné výlety, nakonec jsme kvůli Medíkovi a nadmořské výšce (menší děti by neměli chodit výše než 2.000 metrů nad mořem) zůstali hlavně v údolí Livigna a nikam dále a výše se nevypravovali. A i v údolí to bylo super, protože se celé dá projet kočárkem po cyklostezkách. Z větších výletů jsme se vydali na ke švýcarským jezerům přes kopec (výlet Procházka s kočárkem kolem švýcarských jezer u Svatého Mořice), k vodopádu pod Piz Paradisin v údolí Val Nera (výlet S kočárkem a v nosítku k vodopádu v údolí Val Nera u Livigna) a údolím Federia (výlet Kočárková jízda pod dohledem svišťů v údolí Federia v Livignu). Týden uběhl strašně rychle a na jeho konci už Nina nepochybovala, že to za tu cestu nestálo. Stálo. A navíc jsme zase o něco moudřejší.
Naše nejlepší výlety v Alpách
# Přes strmý ledopád a trhliny do pekel na čtyřtisícový Weissmies
# Nejkrásnější výhledy na Matterhorn z treku pěti jezer a Gornergratu
# Vzhůru nad ledovce a mraky na Vertainspitze v alpském pohoří Ortles
# S podzimním sluncem na Grosser Knallstein v srdci Nízkých Taur
# Kříže, zákopy a ostnaté dráty na Cima Juribrutto v italských Dolomitech
# Ikonické dolomitské věže Tre Cime di Lavaredo ze všech světových stran
# Z jednoho údolí Nízkých Taur do druhého přes Rotmandlspitze
# Perný letní výstup na Grosser Priel v Mrtvých horách
# Túra na Deneck, vyhlídkový vrchol v srdci Nízkých Taur
# Na třítisícovku Zischgeles ve Stubaiských Alpách se svišti a krávami
# Allalinhorn, naše první čtyřtisícovka a výhled na alpské velikány
# Ledovce, vodopády, hory i jezera na alpském výletu v italských Ortles
# Okolo hřebenu Croda da Lago za krásami italských Dolomit
# Panoramatická stezka ze Söldenu do Ventu v Ötztalských Alpách
# Mezi zaledněnými vrcholy Ötztalských Alp při výstupu na Kreuzspitze
# Monte Vago nad Livignem s výhledem na vrcholy Berniny
# Walliské Alpy a jejich krásy z třítisícového vrcholu Sasseneire
# Výhledy na Julské Alpy z Viševniku a odpočinek u Bohinjského a Bledského jezera
# Italské Monte Cornetto s výhledem na kopce okolo jezera Garda
Komentáře
Pro odeslání komentáře musíte potvrdit, že nejste robot.