Můj rok 2022 na enduru

V listopadu 2021 jsem si vzpomněl, že mám GoPro a za celý rok jsem ho nevyužil. Tak jsem ho vzal na pár beskydských vyjížděk na svém enduru, Propain Tyee, a zkusil sestříhat video. Nechci se chválit, ale výsledek nevypadal tak bídně a tak jsem si řekl, že jednou za měsíc udělám video zachycující moje ježdění. Minimálně budu moct za rok bilancovat, jestli jsem se zlepšil. Od listopadu 2021 do října 2022 jsem si brával kameru aspoň jednou za měsíc a zkusil z toho něco sestříhat. Trochu jsem se bál, že se budu opakovat, ale nakonec to vyšlo tak, že každé video je z jiné lokality. Je leden nového roku a mě napadlo, že bych se mohl ohlédnout za rokem 2022, zkouknout ještě jednou všechna videa, která jsem udělal, a “pár” slovy to zpětně zhodnotit.

Pokud by někoho zajímala čísla, tak podle Stravy mám za rok 2022 celkem 104 vyjížděk, na kterých jsem najel 2.270 kilometrů. Ve srovnání s rokem 2021 je to horší, jelikož tenkrát jsem vyjel celkem na 107 vyjížděk a najel 3.160 kilometrů. Na druhou stranu v 2022 jsem jezdil už skoro výhradně na enduru, v 2021 to bylo i nějaké cross country. Pořád je to ale lepší než jiné roky, kdy jsem taky “jezdil” na enduru, ale vyjel sedmkrát do roka (2019) primárně na hřebenovky po Beskydech. Kdo ale čte tyto stránky pravidelně ví, že zrovna rok 2019 byl pro nás pravděpodobně nejlepším rokem ohledně turistiky, jelikož jsme zvládli prochodit Malorku (cestopis Naše mallorská zkušenost), Norsko (cestopis Naše norská zkušenost), italské Apeniny (cestopis Naše apeninská zkušenost) a španělské Pyreneje (cestopis Naše pyrenejská zkušenost). Takže času a nálady na kolo tehdy ani moc nebylo.

Oproti předchozím rokům, kdy jsem na enduru jezdil spíše delší výlety po horách, jsem zhruba od dubna 2021 začal více brouzdat traily a jezdit do bikeparků. A tak to pokračovalo prakticky celý rok 2022. Trochu mě mrzí, že jsem nebyl ani jednou na pořádnou beskydskou hřebenovku nebo aspoň na můj tradiční výlet Lysá a Travný, ale čas a chuť vyjet někam na celý den šlapání nebyly, protože se nám v únoru narodila naše Meda. Teda kromě polské Straconky, kterou považuju za nejlepší ježdění široko daleko a podle mého názoru snese srovnání se světovými lokalitami.

Leden

Začátek ledna byl na sníh velmi skoupý, takže se dalo jezdit i v Beskydech s výjimkou nejvyšších kopců. To znamenalo, že jsem docela často brousil traily na Ondřejníku. Na jedné z vyjížděk se mi podařilo nedoskočit jeden ze skoků a drát mi prorazil pásku v zadním kole. Takže zhruba z půlky kopce mě čekala procházka pěšky, což po tom prudkém výjezdu trochu zamrzí. Z toho skoku je i úvodní fotka videa níže. Dříve jsem ten skok neměl rád. Pro mě je to definice “sketchy”. Nájezd ve volných šutrech, komprese těsně před odrazem a docela dálka do dopadu. Když koukám na to video, tak jsem to skákal tak podivně. Rok ježdění a dneska už to ani nevnímám. I si to hezky potáhnu. Takže hned na úvod můžu říct, že posun tam za ten rok určitě je.

Únor

Jak jsem zmínil výše, prvního února se nám narodil náš malý medvěd. Ježdění se tak smrsklo jen na velmi krátké časové úseky, kdy zrovna spala. Průměrná doba vyjížděk se zkrátila zhruba na hodinu a dvacet minut v lokalitě, kterou mám 15 minut autem. Zpětně jsem si to možná mohl odpustit, i když jich bylo jen pár. Na druhou stranu jsem si hezky provětral hlavu. Kvůli času a sněhu jsem brousil jen lokální traily.

Březen

Dříve jsem v zimě moc nejezdil, ale přišel jsem na to, že právě v zimě, když není sníh a je hezky zmrzlo, se mi jezdí asi nejlíp. Určitě lépe než v létě, když je sice sucho, ale na některých trailech to docela klouže. To už raději mokro a bahýnko. Přijde mi, že na zmrzlém to prostě drží nejlíp. V březnu už ale začínaly teploty stoupat, takže namísto tvrdého podkladu to občas byly bahenní lázně. Podařilo se mi vyrazit i na vzdálenější traily, které byly po zimě v docela bídném stavu. Takže jsem si pořídil skládací pilku a některé vyjížďky se proměnily na festival řezání popadaných stromů.

Duben

Příchod Medíka znamenal spoustu radosti, ale taky noční a brzká ranní vstávání. Což má ale i svoji výhodu. Některá březnová rána byla skutečně nádherná a když se mi podařilo uspat Medíka ve čtyři, mohl jsem to zužitkovat a vyrazit před prací do Beskyd. O půl šesté ráno nikde nikdo, jen já, hučící pláště a slunce vycházející za Lysou. Podmínky na trailu luxusní a podařilo se mi po zimě i trochu zrychlit.

V dubnu se také otevřel nedaleký bikepark v Tošovicích, což byla ideální příležitost potrénovat skákání. Povedlo se mi skočit drop, který jsem nikdy nečekal, že bych mohl dát. V květnu se mi pak poprvé povedly skočit i dva dvojáky za ním, kdy ten delší má zhruba 7 metrů. Paradoxně je pro mě horší ten první, kratší, jelikož je třeba dobře projet klopku před ním. Aspoň jsem se naučil jezdit klopky doleva. Je pravdou, že v průběhu roku 2022 mě ten první dvoják stál jednu bouli na ráfku. Už jsem to jezdil hezky na čisto, ale v listopadu v totálních sračkách, kdy jsem pokoušel v bahně štěstí, jsem to úplně nedoletěl a musel vytahovat klíč na dráty. Sebevědomí utrpělo, ale těším se na 2023, kdy to snad půjde samo.

Květen

Když to zhodnotím zpětně, tak květen byl asi nejlepší měsíc, co se týče posouvání limitů. Nějak jsem neměl zábrany. Koupil jsem si totiž nášlapy (Crankbrothers Mallet DH), což hodnotím jako nejlepší upgrade 2022 (a to jsem si pořídil nového ZEBa a přešel na pružinový tlumič), a po chvilce zvykání, konkrétně dvou vyjížďkách, to šlo všechno nějak trochu snadněji. Když koukám na to video, tak na ten první drop na lokální trati bych se musel dneska chvíli přemlouvat. Od té doby jsem ho ještě neskákal. To samé platí o posílácích na Old Shoru z Javorového a trailu do Řeky, i když ty jsem skočil v průběhu roku ještě vícekrát. Ale tady to bylo navíc v dešti. To byl taky den. Předpověď hlásila ještě večer, že pršet nemá a má být slunečno, ale v šest ráno za Frýdkem začalo totálně chcát a podle změněné předpovědi mělo pršet až do večera. Vracet se mi nechtělo, tak jsem si dvakrát v dešti vyšlápl na Javorový a s výjimkou dvou největších skoků na Old Shoru (bohužel je už srovnali lesáci se zemí, takže jim budiž země lehká) tam poslal ten den všechno.

V květnu se mi podařilo po lesácích vyčistit i jeden z nejlepších a nejprudších trailů v Beskydech (průměrný sklon je přes 30 %) a zároveň na něm zajet o 15 sekund rychlejší čas něž doposud, z čehož jsem měl pořádnou radost. Bohužel je trail v husté smrkové hrabance, takže záběry z kamery nejsou kvůli roztřesení moc publikovatelné. Budu muset počkat, až tam někdy bude svítit slunko.

Červen

Červen pro mě nebyl z hlediska ježdění na kole nejlepším měsícem. Sice jsem si pořídil nový ZEB, který nahradil stávajícího Lyrika, a záhy také novou pružinu od Rockshoxu (Super Deluxe Ultimate Coil RC2T), která nahradila Fox Float X2, ale úplně se mi nevydařila návštěva Pekláku. Měl jsem to tušit už při nákupu lístku, kdy nám bylo řečeno, že pravá část (Malinovka a Air Line) je zavřena kvůli těžbě. A já jsem si brousil zuby právě na přescesťák na Air Line a mlýnské kolo. Ale možná odpoledne už jezdit s traktorem lesáci nebudou, takže to budeme moct testnout. Bohužel jsem před obědovou pauzou spadl opravdu blbě v jedné ze zatáček na Zmiji, kdy mi v prachu podjelo přední kolo a konec řidítek se mi zapích do pravého stehna. Bolest jako kráva, naštěstí to minulo koule. Docela dlouho se svíjím v hrabance a pak prozkoumávám škody. Říkám si, že naštěstí z toho bude asi jen pořádná modřina. Dojíždíme dolů a já to stehno moc necítím. Každopádně po motivačním proslovu od spolujezdce, že “nadělám” s modřinou, jdeme jezdit dále. Na mlýnské kolo, přescesťáky na Air Lině a Koridě, což jsou jediné věci, co mi tu “chybí” nemám náladu a tak brousíme většinou Malinovku, kde jsou ty přescesťáky jako nic, a pak černou DH1 a Drtikola. Cestou domů chytne stehno fialovou až černou barvu a na obvodu je podstatně větší. Ale zas už to tolik nebolí. Otok, který se mi vytvořil pak putoval až ke koleni a zmizel za tři měsíce. Tvrdá bulka v místě střetu s řidítky tam byla ještě další dva. Ale slovy spolujezdce to vlastně byla jenom modřina.

Červenec

Peklák a stav mojí nohy mě sral proto, že na začátku července jsme jeli do Livigna. Docela jsem se těšil na alpské ježdění, jak v bikeparku, tak po švýcarských a italských turistických stezkách pod čtyřtisícovou Berninou. Minulý rok mě rakouské bikeparky ve Schladmingu a Soldenu moc nenadchly a videa z Livigna vypadala o poznání zábavněji. Noha mě nakonec nebolela tolik a dalo se jezdit. Horší byl spíš pohled na ní, jelikož mi celé tříslo hrálo barvami od černé po žlutou.

V bikeparku Mottolino jsem nakonec pojezdil čtyři dopoledne (odpoledne jsme jezdili na kočárkové výlety). Za mě to je super bikepark. Jedinou opravdu drobnou nevýhodou je, že černé traily začínají až v půlce kopce a ta červená, která k nim vede se pak i přes množství skoků trochu omrzí. Černé traily byly prostě parádní. Takřka přírodní enduro, které dostalo trochu lásky. Navíc je moc lidí nejezdí, takže parád. Na jednom z nich jsem na nejprudší část nenašel odvahu, ale zbytek postupně šel a po těch čtyřech dnech začínal mít i flow. To mě potěšilo, protože když jsem viděl první den milion oslizlých kořenů v celkem prudkých pasážích, moc šancí jsem si nadával. Naštěstí to další den trochu oschlo a drželo to o poznání lépe. S postupem času jsem začal dávat i většinu skoků, takže spokojenost. Skrytým favoritem se pak stala stará turistická stezka “předělaná” na trail s názvem Stoner, který byl trochu bokem a muselo se k němu trochu vyšlápnout. Přírodní a hlavně neskutečně dlouhý enduro trail, kde se dalo valit podle odvahy. Vyzdvihnout musím i spodní část freeridové SIC58, kde jsem opět po začátečních rozpacích našel tu správnou lajnu a naskákal a docela obstojně najel všechno. Parádní byla i vrchní část sjezdové tratě, kde se jezdil před dávnými lety světový pohár ve sjezdu. Bohužel se mi nevyhnuly i pády. Nejhorší právě na horní části sjezdové, na které se “posunul” kámen přesně do dopadu na jednom z prudkých schodů. Kdybych přišlápl, tak bych to možná dal, ale já spíš přibrzdil, což mělo za následek zápich předního kola a můj polet přes řidítka do šutrů. V průběhu letu jsem měl pocit, že to nemůže dopadnout dobře, ale nakonec jsem z toho vyšel jen s pár modřinami a zlomeným košíkem na láhev. Musím se přiznat, že po 4 dnech už byly moje ruce docela rády, že se budou chvíli držet jenom kočárku. Ale moje hlava ještě stále přemýšlela nad tím, jak nejlíp projet kořenovou pasáž do zatáčky na SIC58.

Stejně zábavné byly i vyjížďky mimo bikepark. Stihl jsem bohužel jenom dvě. Autem jsem dojel do sedla Livigno a odtud se vydal po úzké stezce do Švýcarska směrem pod Berninu. Nádherný pocit. V sedm ráno, nikde nikdo, jen pár svišťů a mohutná zaledněná hora přede mnou. Následně mě čekal skutečně krásný přírodní sjezdík po alpských loukách. Pak jsem si vyšlápl do sedla Bernina a odtud po relativně kamenitém trailu sjel k odbočce zpět do Livigna. Ze stoupání do sedla Livigno se pak dá odpojit doprava po vrstevnicové stezce, jejíž jedinou nevýhodou bylo, že skončila strašně rychle (měla 2 kilometry a dalo se pokračovat dále do údolí). Trochu opruz byl pak návrat zpátky do sedla Livigno mezi auty, ale nějak jsem to přetrpěl. Jedno je jisté, na silničce bych kvůli tomu asi jezdit nemohl.

Ačkoliv se většinou nevracíme na stejná místa, je jasné, že Livigno si u nás získalo speciální místo, a nepochybuji, že aspoň na týden tu pojedeme někdy znovu.

Srpen

Srpen byl ve znamení bikeparků. Ačkoliv jsem psal, že jsem se od června moc neposouval, návštěva Kopřivné byla docela úspěšná. Poslal jsem tam nový drop na Spicy i všechny varianty větších skoků. Akorát jsem se ještě neodvážil na Gap Line, i když už mi to nepřipadalo tak nereálné.

Následovala návštěva polského Szczyrku, kde jsem byl trochu rozladěn ze stavu tratí. Údržba docela zaspala. Ve Szczyrku jsme pak byli ještě jednou v říjnu, a to už údržba zjevně proběhla, ale zrovna bylo strašně mokro. Testování nového trailu Bestyja se neslo ve znamení bahenních lázní. Jak jsem si brousil zuby na nové skoky na začátku Bestyje, tak si budu muset počkat na letošek, protože v tom bahně to moc nejelo a úplně jsem to nechtěl riskovat.

V srpnu jsme se vydali i do Koutů, ale nějak mě letos nenadchly. Stará medvědice je ale fajn flow trail, kde se dá hezky valit. Bohužel jsem se jal asi třetí jízdu napodobit Vojtu Bláhu v horní části a zkusil gap z klopky přes kořeny, ale trefil jsem z boku jeden z kořenů a zlomil drát v zadním kole, který mi pak na závěrečných lavicích propíchl pásku v drátu, takže jsem musel jít pro duši. Po obědové pauze, kdy pizza v místní restauraci stojí více než v Itálii, jsme nejčastěji brousili sjezdovou lajnu. “Mordor” na DHčku se mi povedl zajet docela obstojně, takže jsem byl i spokojený. Teda až do té chvíle, než přišla poslední jízda a v jedné zatáčce ve spodní částí sjezdové tratě mi podjelo přední kolo a já se poroučel na pravé rameno jako už tolikrát. Naštěstí to není nic vážného, ale moje sebevědomí opět utrpí.

Září

V září jsme se vypravili na naši druhou větší cestu v 2022, a to k jezeru Garda v Itálii. Původně jsem se chtěl stavit v Canazei a vyzkoušet místní traily, ale pak jsme se rozhodli, že raději pojedeme rovnou na Gardu. Plán byl takový, že dopoledne vždycky někam pojedeme s kočárkem, odpoledne si na chvíli skočím pojezdit a večer si zajdeme na pizzu a zmrzlinu. Na kole jsem za dobu našeho výletu prozkoumal dvě “lokality”. První se nacházela nad Torbole na levém břehu Gardy (legendární trail 601, Seicentouno, Coast trail a Val del Diaol), druhá pak byla kousek nad Arcem (traily Mandrea a Piazzole), kde se loni jela kvalifikace na světovou enduro sérii. V blízkosti Rivy se nabízí i traily z Monte Breino/Brugnulo, ale na ty je lepší mít odvoz, jelikož převýšení už je značné a navíc končí docela vysoko a “zbytečně” se tak ztratí spousta nastoupaných metrů. To jsem úplně nechtěl, protože jsem šlapal za vlastní.

Druhý den po našem příjezdu jsem se vydal na rychlou vyjížďku a nevzal si integrální přilbu a chráničovou vestu. Prostě se mi nechtělo to brát v třicetistupňovém horku a říkal jsem si, že stejně pojedu pomalu. Takže jsem se spokojil jen s malou přilbou. Traily jsem nastudované nijak neměl, jen jsem tušil, že tu bude asi dost kamenů a skal. Zpětně hodnotím, že jsem si na úvod vybral jeden z nejtěžších zdejších trailů, Seicentouno. Začátek šel pěkně, ale bohužel na jedné ze skalek jsem nezvolil ideální stopu a šel přes řidítka rovnou na skálu. Rukama jsem to neubrzdil a můj krk a brada se projely po skále. Sice štěstí, že jsem netrefil zuby, ale bohužel se mi rozsekla brada tak, že krvácení moc nešlo zastavit. Úžasné, to mě Nina pochválí, pomyslel jsem si. Naštěstí to je jen brada, takže po chvíli sbírání se sedám na kolo a pokračuji. Trail však přitvrzuje docela brutálním způsobem a v některých částech je prostě potřeba znát správnou stopu dopředu, což teď určitě zkoumat nebudu. Některé pasáže ke konci trailu jsou vyloženě anti flow s kameny a skalami “vyskládanými” přesně naopak, než by bylo potřeba. Takže si to hezky sejdu, pak zas nasedám a kousek jedu, abych po pár metrech zase kroutil hlavou nad další sekcí. Už dlouho se mi nestalo, abych něco šel, natož abych si nedokázal představit, jak to jet. A po dnešním vystoupení jsem na to ani neměl náladu. Upřímně jsem v ten moment měl chuť prodat kolo a vysrat se na ježdění, když ani nesjedu pár skal.

Konečně jsem dole, teď už jen zbývá dojet na ubytování v Rivě. Krev mi kape na horní rámovou trubku a já začínám tušit, že se bez šití neobejdu. Což potvrzuje Nina i pohled do zrcadla. V lékárničce se snažím najít svorky, ale ty tam nejsou, takže rozjíždím Google Maps a hledám nemocnici. Nejbližší je v Arcu a po chvíli přemýšlení a několika dalších kapkách v umyvadle jedeme. Italská nemocnice není nakonec tak hrozná. Řekl bych, že srovnatelná s českou. Přístup personálu asi lepší, i když jsem si musel chvíli počkat, než paní doktorka dopije kávičku a poklábosí se saniťákama. Nakonec vyfasuju tři stehy a jedem na zmrzlinu.

Zítra je taky den a třeba se mi zas na kolo bude chtít. Další dny už to jde lépe, traily jsou všechny dost podobné. Nekonečná kamenná pole a spousta skal, což u nás moc není. Ze startu mi to moc nesedělo, ale když už jsem jel trail podruhé a znal zhruba stopu, mělo to i sem tam flow. Potřetí to byla dokonce i zábava. Přišlo mi, že tam, kde končí s obtížnosti profláklejší černé traily Finale Ligure (třeba Madonna della Guardia), tam začínají na Gardě černé traily (povídání Enduro, moře, pizza a zmrzlina aneb moje zážitky z Finale Ligure). Celkově to bylo ale velmi příjemné ježdění, akorát jiné než u nás.

V září “zbyl” čas i na návštěvu bikeparku Plešivec, který je vyhlášený přírodním ježděním. Upřímně jsem z toho tak vytržen nebyl, ale našly se úseky, které byly velmi pěkné. Docela se mi líbila nejtěžší lajna, Jelena, i přesto, že na více místech hrozí urvání přehazovačky nebo odření kola. Akorát bych ji potřeboval víc najet a zapamatovat si, kde přišlápnout.

V září jsem stihl i nejlepší beskydskou lokalitu, polské endurové traily v Bielsko Biale. Vždycky si říkám, že tu musím jezdit častěji, ale pak to dopadne, že tu jedu jednou za rok. Proto si dávám předsevzetí, že když budu mít v tomto roce chuť jet do Řeky a na Javorový, vyrazím raději do Polska (vzdálenostně je to už jen o trochu dál, ale ježdění je daleko lepší).

Říjen

V říjnu jsem se konečně vydal prozkoumat lokalitu, kterou mám od domu zhruba 10 kilometrů. Je to taková zvlněná krajina s nevýrazným převýšením. Dá se tu ale najít jedno údolí, kde jsou svahy docela prudké a převýšení odshora dolů je okolo 100 metrů. Podle Stravy jsem vystopoval, že tu vyrostl v průběhu 2022 jeden a půl trailu, tak jsem to vyrazil omrknout. Docela by se mi hodilo, kdyby to stálo za to, protože to mám opravdu blízko.

Trail nacházím poměrně snadno. Nejprve mě čeká rovinatá pasáž, ale pak se to zlomí do poctivé hrabanky. Chvíli se cítím, jak na Blinduru. Je mokro a jsou tu oslizlé a odkloněné kořeny. S dalšími průjezdy zábavnost výrazně stoupá. Následně objevuji další, kratší, trail, který je příjemným zpestřením. Jsem rád, že mám něco dalšího kousek od domu, kam můžu vyrazit rovnou z domu a nemusím jet autem. Akorát by možná stálo za to kousek dál vyhrábnout něco dalšího, aby to tu bylo tak na dvě hodinky ježdění.

V říjnu jsem s kamarádem zavítal i do polské Straconky, podle mého názoru nejlepší enduro lokality široko daleko. Spousta přírodních enduro trailů s ideálním sklonem a obtížností, které bych mohl jezdit pořád dokola. Stejně jako u trailů Bialsku, které jsou na druhé straně údolí, si říkám, že se tu vyplatí jezdit častěji, ale letos jsem tu byl jen dvakrát. Snad se tento poštěstí více.

A co listopad a prosinec?

Listopad je mým oblíbeným měsícem na bikování. Mám rád tu podzimní atmosféru. V listopadu jsem proto jezdil dále, akorát už si nebral s sebou kameru. Nejčastěji jsem jezdil do nové lokality, kde jsem byl poprvé v říjnu, a postupem času jsem si říkal, že vezmu do ruky hrábě a malou pilku a zkusím něco vyhrabat z kopce dolů. Žádné velké zásahy, žádné budování. Prostě shrábnout šišky a popadané větve a trochu pilkou proklestit smrkoví. A pak už jen jezdit v měkké hrabance. Půl kilometrový trail se sklonem 20 % jsem měl “hotový” za dopoledne (asi 4 hodiny). Víc času jsem tomu ani věnovat nechtěl. První jízda byla hodně divoká. Částečně kvůli podkladu, částečně protože jsem si moc nepamatoval, kudy to vede. S odstupem dvou měsíců musím říct, že je radost to jezdit. Nadšen z výsledku jsem se stejnou filosofií na přelomu prosince a ledna vyhrábnul ještě jeden trail o kousek dále. Trochu rychlejší, ale stále plný hrabankových zatáček. Aktuálně je to ještě takový freeride, ale ono se to vyjezdí. V lokalitě kousek od domu se mi to tedy rozrostlo na tři a půl trailu, což je ideální okruh na předpracovní nebo popracovní vyjížďku. Navíc tu skvěle potrénuju zatáčky v hrabance.

Rok 2022 byl fajn. Tento bude určitě taky. Už dva roky si dávám předsevzetí, že skočím dvoják na louce v Řece. Uvidíme, jestli to letos vyjde.

Komentáře

    Zeptejte se na to, co Vás zajímá. Rádi odpovíme.

    Pro odeslání komentáře musíte potvrdit, že nejste robot.