Z Jistebníku na Nový Zéland

Prší. To nám to pěkně začíná. Jestli je to ale předzvěst toho, že na Zélandu budeme mít jenom hezké počasí, tak cestou na Florenc klidně durch promoknu. Radniční hodiny na Žižkově odbíjejí jedenáctou hodinu noční a já zamykám náš byt, zatímco si z nějakého zvláštního důvodu vzpomenu na nedělní cestu narvaným vlakem do Prahy a dnešní den v práci. Srát na práci. Tímto okamžikem se oficiálně vydáváme na cestu na opačný konec světa. Autobus na Mnichovské letiště nám odjíždí z Florence pět minut před půlnocí, pak nás čeká pár hodin čekání v Mnichově na letišti, desetihodinový let do Bangkoku, dvanáctihodinová pauza, jedenáctihodinový let do Aucklandu a další už pouze hodinový let do Christchurch, u kterého však nemáme vůbec jistotu, jestli ho stihneme. Pak půjčení auta a přejezd do prvního motelu. Jdeme pomalu žižkovskými ulicemi a mně se v hlavě honí myšlenky, co všechno se může posrat. Stres, stres, stres. Cestou na autobusové nádraží dvakrát kontroluju, zda máme pasy a jestli mám peněženku. Přeju si ať už je zhruba o 50 hodin více a já ležím v posteli na Novém Zélandu.

Nádraží na Florenci o půlnoci je kapitola sama pro sebe. Pravé vzrůšo pak ale začíná příjezdem autobusu společnosti FlixBus. Při nákupu jízdenek jsem se domníval, že se jedná o linku z Prahy do Mnichova a že s ní pojede v tuto hodinu nanejvýš 10 lidí. Více jsem se mýlit nemohl. Narvaný autobus s návštěvníky z Blízkého východu a okolních zemí, posádka, která neumí anglicky, horko a smrad. O tom, že bychom seděli vedle sebe, si můžeme nechat zdát. Nacházím místo na horní palubě, bohužel svoje nohy jen těžko zasouvám z uličky mezi sedadla. Ok, můj plán, že se cestou prospím, se rozplývá. Zvláště, když se o dvě sedadla za mnou začnou nějací dva idioti mlátit, kvůli tomu, že jeden druhého údajně osahává. Malý blonďatý Němec, který podle vzhledu často navštěvuje fitcentrum, se zřejmě střídavě rozhoduje, zda má jít situaci řešit, protože s německými nadávkami střídavě výhružně vstává a zase si sedá. Můj ultimátní metalcore výběr sestavený speciálně pro tuto cestu mi v této situaci nepomáhá. Ať už jsme na tom letišti.

Zbytek cesty skrčeně protrpím a v pět ráno konečně odbočujeme z dálnice vstříc letišti. Při vykládání zavazadel nespěcháme, ale poté co obsluha gestikuluje, že už pro mě žádné další zavazadla k vyložení nemá, začínám tušit problém. V klidu popisuju svůj batoh a nabádám obsluhu, aby se podívala i do druhé hromady zavazadel. Odpovědí je mi nechápavý výraz a sdělení, že žádné další zavazadla tu nejsou. Dobře, idiote. Lezu tedy do autobusu a začínám se prohrabovat zavazadly. Přitom si vzájemně s ignorantskou a neschopnou obsluhou vyměňujeme nadávky. Najednou umí anglicky. Pod druhou odházenou vrstvou zavazadel nacházím svůj batoh. Jak těžké, díky za nic.

Zpětně hodnotím čekání na naše letadlo do jedné odpoledne, tedy osm hodin, jako krátké. Po vzletu dávám trojitou whisky s nadějí, že usnu, ale spánek nějak nepřichází. Začíná úmorných 10 hodin, které mi pomáhá zkrátit Na hraně zítřka a Já, padouch 2. V půlce letu konečně na chvíli zamhouřím oči a probouzím se, když už nám zbývají do Bangkoku jenom dvě hodiny.

Do Bangkoku přilétáme v 7 ráno místního času a letadlo do Aucklandu nám odlétá až v 8 hodin večer. Jelikož nechceme trávit tento čas na letišti, kde na záchodě běžně sdílíte kabinky se šváby, vydáváme se přes dlouhou řadu před imigračním do centra thajského hlavního města. Našim cílem byl park Lumpini, který byl podle internetových zdrojů oázou odpočinku v srdci Bangkoku. K tomuto účelu jsme ho chtěli také využít, protože už jsme začínali cítit mírnou únavu. Obdivovatele asijské kultury, památek či měst zklamu, nenavštívili jsme nic. Proč? Protože nás to absolutně nezajímá. Jediným účelem cesty do centra Bangkoku bylo čekat v lepším než letištním prostředí. Ve stínu palem.

Celkový dojem z jízdy nadzemní dráhou z letiště do centra Bangkoku mi však stačil. Ačkoliv je letiště od centra vzdáleno nějakých 25 kilometrů, z letiště jsme žádné mrakodrapy neviděli. Díky masivnímu smogu jsme byli rádi, že jsme viděli tak kilometr na místní chatrče. Horizont se pak rozplýval ve všudypřítomném prachu. Při cestě nadzemní dráhou si všímáme střídající se „krajiny“. Bažina, chatrče, betonová zeď, nová zástavba, betonová zeď, bažina, chatrče, betonová zeď. Vůbec, na zdi asi mají Thajci nějakou divnou úchylku, zvláště v nově postavených rezidenčních čtvrtích vznikajících uprostřed slumů. Zdi asi pomáhají v ignoraci těch ostatních, co žijí za ní.

Vystupujeme na konečné stanici nadzemní dráhy a vydáváme se zhruba dvoukilometrovou procházku do parku Lumpini. Zpětně byla tato cesta svým způsobem daleko náročnější než některé výstupy na vrcholy Nového Zélandu. Teplota se pohybovala okolo 35 stupňů a prach byl všudypřítomný. Vzhledem k tomu, že foukal poměrně silný vítr, máme po chvíli od prachu oblepenou celou pravou stranu zpocených obličejů. Libovka. Ze stánků s pouličních jídlem, které míjíme, mi taky není zrovna nejlépe, zvláště když chvíli pozorujeme, že zde je zřejmě nouze o vodu a proto se všechno omývá stále ve stejném 10 litrovém kbelíku. Barva vody připomíná něco mezi vodou z brambor a žumpou s kousíčky neidentifikovatelných částí. Po úporném boji přicházíme k parku Lumpini. Divím se, že tu nepostavili zeď, i když malá zídka s plotem tu je, takže musíme jít ještě dalšího půl kilometru podél plotu k jednomu ze vchodů.

Uprostřed parku nacházíme vhodné místo na trávě ke zdřímnutí. Alespoň odtud můžeme pozorovat varany, kteří tu chodí na volno po trávě. Pod palmou přemýšlím, jak přežiju dalších 11 hodin v letadle.

Cesta zpátky k nadzemní dráze je opět cennou zkušeností. Jdeme totiž zkratkou, ulicí, kterou zřejmě moc turistů neprojde. Mám pocit, že teplota stále stoupá a za chvíli se na chodníku rozpustím. Na tržnici kupujeme aspoň banány, u těch je doufám jedno, jakou vodou je omývali.

Na letiště přijíždíme asi ve čtyři odpoledne a po projití zpět imigračním nacházíme v jednom z terminálů vhodné křesla k odpočinku. Snažím se připojit na letištní wi-fi, která by měla být aspoň na půl hodiny zdarma, bohužel bez úspěchu (při zpáteční cestě jsem zkusil zadat ve formuláři britské občanství a najednou smyšlené číslo pasu funguje, zajímavé). Naštěstí nacházím u jednoho obchodu jinou, navíc neomezenou, wi-fi, takže můžu domů poslat zprávu, že jsme v pohodě.

Cesta do Aucklandu utekla asi nejrychleji ze všech, protože jsem většinu z ní prospal. Problém je, že vylétáme o více než tři čtvrtě hodiny později a proto začínám mít obavy, jestli stihnem přestup na letadlo do Christchurch, které odlétá přesně za 2 hodiny 45 minut po našem pravidelném příletu do Aucklandu. Přitom musíme projít imigračním, vyzvednout zavazadla, projít bio kontrolou (tam, kde Vám kontrolují podrážky od bot, jídlo a další věci), přejet mezi mezinárodním a vnitrostátním terminálem, a odbavit se 20 minut před odletem, kdy se zavírá check in. Zkrátím to, kdybychom při přistání z letadla neběželi, nestihli bychom to. Fronta na imigračním už při našem příchodu byla dlouhá, ale to co se vytvořilo za námi bylo na hodně přes hodinu. To samé se dá říci i o bio kontrole, kde je před námi asi 10 lidí, ale i tak to trvá asi 45 minut, než přijdeme na řadu. Samotná kontrola u nás trvala zhruba 2 minuty, ale vzhledem k tomu, že se před námi zasekla nějaká asijská rodina, která zřejmě imigrovala, čas se natáhnul. Navíc někteří lidé asi nechápou, že když si předem vytáhnou věci ke kontrole, stráví na kontrole méně času, než když to začnou vytahovat teprve před úředníkem ze dna batohu. Vybíháme z letiště a shodou okolností právě přijíždí autobus na přejezd mezi terminály. Na domácím terminálu je odbavení otázkou 15 minut. Máme rezervu zhruba 20 minut. Na záchodě si čistím zuby a přemýšlím, že už jsme konečně tady. Zbývá přeletět na jižní ostrov.

Za zhruba dvě hodiny stojíme v Christchurch na letišti s naším offroadem jménem Toyota Yaris a já začínám stresovat s tím, jak sakra pojedu na levé straně cesty. Naštěstí máme automat, ale vystresovaný z nějakého důvodu používám k brzdění levou nohu, takže každé naše zastavení končí s našimi obličeji na předním skle a s autem v našem kufru (naštěstí ne, i když ti policajti, kteří jeli za námi z letiště, měli před kruháčem namále), něž si uvědomuju, jaký jsem debil. Stěrače namísto blinkrů za cestu do motelu použiju jenom čtyřikrát, takže celkově na první jízdu úspěch. V motelu nás přivítá příjemná paní a my si konečně užíváme teplé sprchy. Tak jsme tady.