Hřebenovkou nad pláněmi z Pána Prstenu k Ben Ohau

Ráno mám pocit, že předpovědi počasí jsou tady na tom s úspěšností ještě hůř, než u nás. Dneska mělo celý den pršet. Realita při probuzení je jiná. U snídaně s mobilem v ruce plánuju náš dnešní výlet. Vzhledem k tomu, že už při cestě do městečka Twitzel mě zaujaly místní oblé kopce, padla volba na nedaleký kopec Ben Ohau nad stejnojmenným jezerem. Nasedáme do auta a míříme podél vodních kanálů spojující jednotlivá jezera k našemu startovnímu místu. Bohužel se dozvídáme, že cesta kolem jezera Ohau je uzavřená. Znovu zkoumám mapu a napadá mě, že bychom nemuseli jít přímo na Ben Ohau, ale vydat se k němu z druhé strany po hřebeni. Doufám jen, že ty čárkované cesty v mapě tam skutečně budou. Zastavujeme na parkovišti u jednoho z vodních kanálů a vydáváme se po nekonečné louce vstříc našemu dnešnímu cíli. Kopec před námi nevypadá z dálky jako větší výzva. Taková větší homole, říkám si.

Čím více se však blížíme hřebeni, tím víc mi dochází, že tohle zadarmo nebude. Kontroluju výškové metry a zjišťuji, že nás jich čeká zhruba 1.000 na 5 kilometrech. No, asi tam budou prudší úseky. Překonáváme úvodní louku a vstupujeme do jehličnatého lesa, ve kterém nás do nosu uhodí výrazná vůně. Jako kdyby mi někdo strčil nos do svíčky s lesní vůní. Jo, takhle voní les.

Před prvním stoupáním do malého sedla následuje krátká louka. Sundávám vrstvy oblečení, protože to na déšť určitě nevypadá, a pomalu začínáme stoupat úzkou pěšinou vzhůru. Po chvíli staneme v sedle a otevírá se nám úžasný výhled na horské údolí obklopené ze tří stran pro tuto oblast typickými horami. V dáli se odráží jezero Pukaki, kolem kterého jsme jeli včera.

Cesta nás následně vede do údolí a já jen čekám, kdy se objeví armáda skřetů. V oblasti okolo městečka Twizel se totiž natáčely některé části Pána Prstenu.

Neklesáme až úplně do údolí, ale zatáčíme doleva a vydáváme se prudkou cestou s několika serpentinami vzhůru na hřeben. Cesta je pokryta souvislou vrstvou bobků od ovcí, takže jsem rád za pohorky. Pár ovcí bečí dole v údolí, jinak ale žádné další nepotkáváme. Kromě těch mrtvých. Někde jsou jen kosti, někde jsou kožešiny s prosvítající lebkou. Žádnou rozkládající naštěstí nevidíme.

Cesta nabývá ještě více na sklonu a napadá mě, že ty ovce asi pošly vyčerpáním. Obraz oblého kopečku se po kilometru prudkého stoupání rozplývá. Na druhou stranu ji nahrazují nádherné pohledy zpátky na celé údolí s jezerem Pukaki v zádech. Po několika kilometrech se nám nabízí výhled i na druhou stranu, na Twizel a místo odkud jsme vyšli. Zdá se to teda být pěkná dálka. S dosažením hřebene už je stoupání mírnější. Je však nutné nasadit zpátky bundu, protože začíná pekelně foukat.

Docházíme do plánovaného cíle naší trasy na bezejmenný vrchol ve výšce zhruba 1.400 metrů nad mořem. Máme super výhled na Ben Ohau s jezerem Ohau vykukujícím v údolí. Sedáme do závětří a dáváme opět svačinu s parádním výhledem na placku uprostřed hor pod námi. Zkoumám mapu a okolí, na Ben Ohau už nepůjdeme, ale přemýšlím, že bychom se mohli vydat po hřebeni napravo.

Jdeme proto dále po hřebeni, trasu nám ukazují dvě dávno vyjeté koleje od auta. Jdeme ještě něco málo přes kilometr, na kterém nastoupáme další výškové metry. Na konci zjišťujeme, že hřeben nepokračuje až na horu před námi, ale že bychom musel překonat malé údolí a znovu stoupat.

V nohách máme 11 kilometrů a dalších 11 nás čeká zpátky. Zastavujeme se na malé skalce, ze které máme parádní výhled na celé údolí, a po chvíli míříme zase stejnou cestou zpátky k autu.

Počasí se při cestě zpátky začíná trochu kazit, ale stále ještě neprší. Sestupujeme až do údolí, kde je odhadem tak o 15 stupňů více, a míříme k malému potoku, který jím protéká. Sundáváme těžké boty a uprostřed ničeho odpočíváme s nohama ve studené vodě. Po chvíli kolem nás projde postarší pán. Pozdravíme se a on pokračuje dál údolím. První člověk, které jsme dneska potkali, zhruba o tisíc méně než včera pod Mount Cook.