Přes strmý ledopád a trhliny do pekel na čtyřtisícový Weissmies

V porovnání s našimi ostatními výlety se z Allalinhornu vracíme velmi brzy. Sice máme spoustu času, ale zároveň jsme dost unavení, takže se stačíme pouze přesvědčit, že ceny všeho jsou v supermarketu v Saas Grundu astronomické, takže kupujeme jen to nejnutnější. Následně pokračujeme do postele a zbytek odpoledne v ní víceméně proležíme. Až k večeru začínáme plánovat, co budeme dělat další den. Zítřejší den má být opět slunečný, což by byla škoda nevyužít. Nad údolím Saastal se nachází ještě jedna čtyřtisícovka, která by možná byla pro nás zítra reálná. Weissmies. Obtížnost je těžší, než u Allalinhornu, a nastoupané metry budou skoro dvojnásobné (výlet Allalinhorn, naše první čtyřtisícovka a výhled na alpské velikány). Trasu, videa i fotky mám nastudované z dřívějška, takže se na Instagramu jen kouknu, jestli je tam stále ten žebřík před trhlinu, ledový převis pod serakem, kličkování v ledopádu a úzká pěšina na šířku chodidla v opravdu prudkém svahu. Ano, podle včerejších fotek se zdá, že tam všechno tohle pořád je. Škoda, že jsme docela rozbití, kdybychom nebyli tak unavení, hned by nám bylo veseleji. Před spaním se nakonec domlouváme, že ráno vyjedeme lanovkou na Hohsaas, stejně ji máme zdarma, a koukneme, jak to v reálu vypadá.

Batoh opět váží nepříjemně moc, ale k lanovce to máme dneska asi 100 metrů. Vycházíme asi o půl hodiny později, než jsme chtěli, ale prostě nám ráno po včerejšku i ostatních dnech trvalo rozhýbat tělo. Lanovka nás vyveze do výšky 3.100 metrů a dál už je to na nás. Vystupujeme z lanovky a je pořádná kosa. Pohled na ledopád na ledovci Trift, kterým bychom se měli vydat, se nám naskytl už z lanovky, ale teď ho máme víceméně přímo před námi. Když napíšu, že jsem si v tom momentu říkal, že je to trochu prudší, tak se jedná o cenzurovanou verzi. Odtud to vypadá hodně přísně, uvidíme, až dojdeme blíže. Od stanice lanovky vede krátký vyhlídkový okruh, ze kterého se naskytne parádní výhled na vrcholy na druhé straně údolí. Včerejší Allalinhorn vypadá jako malá sněhová homole v porovnání s ostatními velikány, kterým vévodí špičatý Dom, který je se svými 4.545 metry pátou nejvyšší horou Alp a nejvyšším vnitrozemským vrcholem Švýcarska.

Ledovec Trift se táhne pod námi, zatímco hledáme cestu kamenným suťoviskem. V dřívějších letech a případně i do začátku léta vede normální výstupová cesta níže a napojuje se na ledovec dříve. Vzhledem k tomu, že ledovec ubývá rekordním tempem, je nyní na začátku této trasy strašně moc trhlin, takže raději volíme variantu, že vyjdeme po skalnatém hřebeni a na ledovec se napojíme trochu výše na rovnější části, kde žádné trhliny nejsou. Kdo ví, jestli se přes ledovec dá nyní vůbec přejít původní trasou .Postup suťoviskem je docela namáhavý, ale nakonec jsme se dohodli, že dojdeme, kam dojdeme. Na začátku ledovce Trift nasazujeme mačky a vážeme se na lano a vyrážíme vstříc ledopádu před námi. Cesta nahoru je dobře vychozená a dokonce vidíme i onen žebřík zhruba v půlce ledové stěny. Po ploché části ledovce se jde velmi rychle, takže co nevidět přicházíme ke stoupání, které se už nezdá býti tak prudké jako z lanovky, ale pořád je docela ostré.

Stoupáme nejprve přímo a následně v serpentinách, které jsou v závěru hodně úzké. Za nimi se dostáváme pod převislý serak, který je nutno podejít po úzkém hřebínku. V těchto chvílích raději nefotím a soustředím se spíše na to, abych byl připraven zachytit Ninu, kdyby se rozhodla někam spadnout. Za hřebínkem nás čeká široká cesta a pak už zmiňovaný žebřík. Odhadem může mít něco okolo 10 metrů. Zastavujeme pod ním, Nina kouká nahoru a pak beze slov začne stoupat vzhůru. Za chvíli je nahoře, takže jí nasleduju. Bohužel poté přichází asi nejhorší část výstupu. Svah pokračuje zhruba ve sklonu žebříku nahoru a v něm je zakousnutá úzká pěšina. Nina oznamuje, že přišlo místo, kde končíme. Slézáme po žebříku zase dolů a pod ním jí nabízím, aby si dala svačinu. Přeci jen jsme trochu unaveni a potřebujeme se vydýchat. Předbíhá nás horský vůdce se dvěma klienty a my s Margotkou v puse pozorujeme jejich postup. Vylézají žebřík a pak se pomalu sunou po ledové římse. Zjišťujeme, že nepříjemný úsek měří sotva 20 metrů, pak už je to v pohodě. Nina se nakonec odhodlává, takže znovu vylezeme na žebřík a krok za krokem čelem ke svahu překonáváme kritické místo. Přijde mi, že jištění v tomto místě by bylo asi kontraproduktivní, Nina je jistější, když jdu hned za ní a uklidňuju jí. Úspěšně vylézáme po římse a konečně spatřujeme slunce.

Na vrchol je to ještě hodně daleko a hodně do kopce. Ale nyní nás čeká široký svah, kde není kam spadnout. Stačí sebrat síly a střídat nohy. Levá, pravá, levá, pravá. Záhy předbíháme skupinku od žebříku a nic nás nedělí od vrcholu. Dostáváme se do sedla mezi Weissmiesem a Rottalhornem a po hřebeni pokračujeme vzhůru. Bohužel sklon svahu opět přitvrzuje. Jakoby nás hora chtěla ještě vyzkoušet. Čeká nás nás poslední úsek před vrcholem, který je opravdu prudký. Navíc je třeba na začátku této části překonat sněhový most nad trhlinou, jejíž dno je pravděpodobně někde v pekle. Stoupnu si na cepín, zatímco Nina dělá dlouhé dva kroky a úspěšně překonává trhlinu. Já ji raději překračuji na jeden, akorát mě Nina musí trochu potáhnout. Koukám vzhůru na strmý zledovatělý svah a přeju si, ať už jsme na vrcholu. Hlavou se mi honí, že když udělám ještě sto kroků, tak už mi bude zbývat o sto kroků míň. A tak si to počítám pořád dokola. Sklon je opravdu nepříjemný, ale záhy se trochu zlomí a zdá se, že vrchol už je na horizontu. Nohy se vlečou, ale oči už vidí, že za chvíli stoupání skončí. Přijde mi, že Nina jede jako mašina a občas musím povolit lano, aby mě netáhla a zbyly jí nějaké síly. Zastavujeme se ještě dvakrát na vydýchání a pak to přijde. Rovinka a vrchol. Jsme tady.

Ze severu začíná dost foukat, naštěstí si můžeme sednout za převěj a trochu se najíst. Nina vypadá, že je jí na blití a taky to slovně potvrzuje. Blití ale nakonec nepřichází. Výšková nemoc to nebude, je to spíš nedostatkem cukru a taky i tím, že jsme to vyšli hodně rychle. Dávám jí tyčinku a pak i svačinu, zatímco si vyfotím okolí. Nebudeme tu zůstávat příliš dlouho. Síly se nám obnovují docela rychle, stačí se jen trochu vydýchat. Vyfotíme ještě jedno selfie s nucenými úsměvy, pokocháme se výhledem na Walliské i Bernské Alpy a míříme zase dolů. Po několika minutách už se jde mě i Nině s lehkostí, takže cesta dolů je hned veselejší. Obavy máme pouze z trhliny pod vrcholem, úzké římsy nad žebříkem a postupujícího slunce a tudíž padajících seraků. Takže toho není málo. Při cestě si vychutnáváme výhledy na okolní Walliské Alpy. Před námi je trojice špičatých pyramid, Dom, Nadelhorn a Täschhorn. Vedle nich se pak krčí zaledněný Alphubel, Allalinhorn a Strahlhorn. Za nimi pak vystupují vrcholy Monte Rosy.

Prudký a zledovatělý úsek pod vrcholem se zdá být o trochu prudší, než když jsme ho šli nahoru a já se snažím vzpomenout, jestli jsme šli nahoru po vyšlapaných schůdcích nebo v rozbité ledové tříšti. O dva metry vedle nás je hrana ledovce a dolů tak kilometrová stěna, takže uklouznout by nebylo ideální. Nakonec volíme schody vzdálenější od kraje a dostáváme se k trhlině se sněhovým mostem, který tentokrát raději přeskočím. Fotím si jí na památku a pokračujeme dále.

Po hřebeni a širokém ledovci se jde příjemně. V půlce sundáváme péřovky, jinak bychom se upekli. Přicházíme k úzké pěšině nad žebříkem a já se rozhoduji, jestli zavrtat šroub a jistit Ninu shora nebo to zvládneme dolů na krátko stejně jako nahoru. Nakonec se rozhodujeme pro druhou variantu, protože led dobře drží, dá se bezpečně zaseknout cepínem a sil máme taky ještě dost. Jdeme pomalu za sebou a za chvíli už stojíme nad žebříkem. Sestup po něm už máme natrénovaný, takže jsme za chvíli dole a čeká nás sestup mezi rozlámanými kusy ledovce a pak prudkým svahem. Na ten jsme si šetřili síly, protože bychom ho nejraději seběhli, abychom minimalizovali riziko, že se nad námi odlomí kvůli pražícímu slunci kus ledovce. Úsek, který nám nahoru trval asi půl hodiny, sbíháme tak za tři minuty. Úspěšně tedy překonáváme část, kde by teoreticky mohlo hrozit nějaké nebezpečí a konečně se můžeme radovat, že jsme to zvládli.

S radostným pocitem zaslouženého vrcholu se dostavuje taky únava. Docházíme ke kameni na konci ledovce a sundáváme si věci. Tak jsme tam vyšli. Pořád se to pro nás zdá být trochu nereálné. Na kameni ale nebudeme dlouho otálet, protože je třeba stihnout lanovku a před námi je ještě nepříjemné suťovisko. Kameny, které byly ráno zmrzlé a relativně dobře držely, teď kloužou v bahně. Zároveň se vytvořily potoky vody stékající z okolních ledovců. Překonáváme nástrahy morény a dostáváme se na vyhlídkový okruh, který nás zavede zpátky k lanovce. Ještě na chvíli si sedáme na lavičku u cesty, abychom se podívali, jak jsme vlastně šli nahoru. Pak obdivujeme rozpraskaný ledovec, některé bloky jsou stejně velké jako domy. Nina vydává prohlášení o vrcholu a zároveň ukončení horolezecké kariéry a já se jí nedivím. Za rok se ale zase vrátí. Unaveni sedáme do lanovky a jedeme do údolí. Nohy nás bolí oba stejně a těch 100 metrů od lanovky na ubytování se zdá být proklatě dlouhých. Jedno je jisté, zítra je odpočinkový den. A jako ideální odměna pro Ninu se jeví návštěva švýcarské továrny čokoládu s možností neomezené konzumace jejích výtvorů.

Praktické informace

Vzdálenost a časová náročnost:

Popisovaný výstup normální výstupovou trasou na Weissmies měří zhruba 9 kilometrů, nastoupáte na něm okolo 1.000 výškových metrů a zabere Vám přibližně 5 až 7 hodin (náš souhrnný čas pohybu 3:46).

Proč jít:

• nádherné výhledy na Walliské Alpy

Doporučení:

• výstup na Weissmies po normální výstupové trase ze stanice lanovky Hohsaas popisovaný v příspěvku vede skoro celý po ledovci
• k výstupu je potřeba vybavení k pohybu po ledovci (mačky, cepín a lano) a k případné záchraně parťáka z trhliny
• jedná se o středně náročný výstup (na alpinistické stupnici obtížnost PD), na trase je spousta trhlin a sklon svahu dosahuje až 40° (nejvíce v ledopádu a před vrcholem)
• cesta je na konci léta a na podzim dobře prošlapaná a viditelná
• díky ubytování v Saas Grund jsme získali Saastal Card, se kterou jsme měli lanovku ze Saas Grund na Hohsaas zdarma
• lanovka začíná jezdit ze Saas Grund nahoru v 7:30 (červenec/srpen) nebo v 8:00 (září/říjen), poslední lanovka z Hohsaas jede v 16:15
• standardní cena ze Saas Grund do Hohsaas je 45 CHF za osobu
• nad stanicí Hohsaas je pěkný okruh, který vede až k ledovci a je z něj hezký výhled na okolní vrcholy (zejména špičatý Dom)
• pro výstup na Weissmies je možné využít i turistických chat, pro popisovanou trasu Weissmieshütte, pro okružní trasu z jihu nebo traverz přes vrchol Weissmies Almagellerhütte

Stáhnout GPX trasy – odkaz na Mapy.cz

Naše srpnová výprava do Alp

#1: Na třítisícovku Zischgeles ve Stubaiských Alpách se svišti a krávami

#2: Odpočinkový výlet na Falscher Kogel za výhledem na Lechtalské Alpy

#3: Vzhůru nad ledovce a mraky na Vertainspitze v alpském pohoří Ortles

#4: Ledovce, vodopády, hory i jezera na alpském výletu v italských Ortles

#5: Pizza, zmrzlina, aperol a koupání, zkrátka pohoda na Gardě

#6: Okolo hřebenu Croda da Lago za krásami italských Dolomit

#7: Ikonické dolomitské věže Tre Cime di Lavaredo ze všech světových stran

#8: Věže Dolomit a štíty Východních Alp z třítisícového Piz Boè

#9: Střípky Dolomit a Krimmelské vodopády po cestě domů

Naše zářijová výprava do Alp

#1: Mezi zaledněnými vrcholy Ötztalských Alp při výstupu na Kreuzspitze

#2: Ráno u vodopádu Stuibenfall, odpoledne na Schwarzhornu a večer na pizze v Livignu

#3: Monte Vago nad Livignem s výhledem na vrcholy Berniny

#4: Zamračené Monte Confinale s výhledem na zaledněné Ortles

#5: Vzhůru do švýcarských Walliských Alp se zastávkou na Klein Furkahorn

#6: Allalinhorn, naše první čtyřtisícovka a výhled na alpské velikány

#7: Přes strmý ledopád a trhliny do pekel na čtyřtisícový Weissmies

#8: Walliské Alpy a jejich krásy z třítisícového vrcholu Sasseneire

#9: Nejkrásnější výhledy na Matterhorn z treku pěti jezer a Gornergratu