Okružní trasa po Bald Hills s výhledem na Maligne Lake

Teploměr stoupá vzhůru a pohledem na ranní oblohu je jasné, že dneska bude pořádně horko. Předpověď slibuje přes 30 stupňů, takže konečně můžu využít letní oblečení. Dneska máme v plánu okružní trasu na Bald Hills nad jezerem Maligne Lake v národní parku Jasperu. Jedná se o náš poslední turistický výšlap v Kanadě. Původně jsme chtěli jít na Edith Cavell Lake a Geraldine Lakes, ale přístupová cesta se zrovna opravovala, takže byla pro auta zavřená. Volíme tedy výlet nad Maligne Lake a při zpátečce máme naplánovaný Maligne Canyon nedaleko Jasperu.

Naší ranní cestu přeruší krátká kolona aut, což značí, že je u cesty buď medvěd, nebo jiné zvíře. Nakonec se z toho vyklube sob, který si vykračuje podél dálnice pronásledován asijskými turisty se selfie tyčemi. Zajímalo by mě, co by dělali, kdyby se sob naštval, ale evidentně si jich nevšímá. My pokračujeme dále a kousek před Jasperem odbočujeme na cestu, která nás zavede k Maligne Lake. Po cestě nás čeká Medicine Lake, u kterého se tvoří další kolona, takže čekáme, co to bude tentokrát. Je to chudák černý medvěd, který jde v tomhle horku po cestě. Projde nám dva metry od auta a vypadá zmoženě. „Jdi se schovat,“ volá na něj Nina z auta, jakoby jí měl rozumět. Při návratu potkáváme na stejném místě stádo horských koz, takže se asi jedná o nějaké oblíbené zvířecí místo.

U Maligne Lake zbývá už jen pár parkovacích míst. Zdá se, že všichni majitelé jacht, člunů a dalších plavidel dnes vyrazili na projížďku. My si jezero necháme až na zpáteční cestu a vydáváme se po lesní štěrkové cestě k Bald Hills. Štěrková cesta vede nejprve po rovině podél malého potůčku, aby se zhruba po kilometru zvedla do prudšího stoupání. Začíná ze mě docela téct pot a rosí se mi horkem čelo, což je v Kanadě snad poprvé. Po chvíli stoupání přicházíme na rozcestí, na kterém odbočujeme z cesty a pokračujeme už po lesní pěšině prudkým stoupáním přímo nahoru. Rychle získáváme výškové metry, což znamená jediné. Brzo budou výhledy. Mezi ustupujícími stromy pomalu začínají vykukovat hory nad jezerem Maligne Lake. Vypadá to, že dnes bude nahoře zase podívaná.

Bald Hills jsou tvořeny ze tří samostatných vrcholů a po všech třech vede naše trasa. Na první vede skutečně prudké stoupání, trochu i ve sněhu, ale není to nic, co bychom po předchozích dnech nezvládli. Trocha funění a jsme nahoře. Tak to je paráda. Pod sebou máme modré jezero, které brázdí lodě a nad ním zasněžené hory s ledovci. Nina říká, že jí to trochu připomíná fjord Milford Sound na Zélandu a asi je pravda, že to z vyhlídkové lodě musí vypadat podobně (příspěvek z naší plavby po Milford Sound).

Z prvního vrcholu jde hezky vidět, kam povedou naše další kroky. Budeme-li pokračovat rovně, máme před malou skalku, na kterou se vydrápeme a ze které pak zase sejdeme, abychom se dostali na třetí, nejvyšší vrchol dnešního výletu. Výhodou je, že ačkoliv je obloha jasná a svítí na nás slunce, v této nadmořské výšce (2.300 metrů nad mořem) zas tak horko není. Vždyť tu jsou místy ještě zbytky sněhu. Přes skalku na hřebeni se dostaneme na druhý vrchol, ze kterého máme výhled na opačnou stranu než je jezero do hlubokého údolí nad pod horou Evelyn Peak, která připomíná několikastupňové hradby. Stezka následně vede po hřebenu do sedla pod nejvyšším vrcholem, na který už to není daleko.

Na třetím vrcholu si vybíráme odlehlou skalku, na které si dáme svačinu. Výhled přímo na jezero a pořádná dávka Nutelly mezi dvěma chleby. Nejsme tu však sami. Mezi kameny se sem tam mihne hnědý ocas a po chvíli se na kameni u mojí boty objeví vypasený chipmunk. „Nic ti nedám, jsi tlustý,“ říkám mu. Nevím, jestli mi rozumí, ale zjevně se nehodlá vzdát a mizí mezi kameny, aby vymyslel s dalšími kamarády přepadení mé druhé svačiny, kterou jsem si odložil na kámen vedle sebe. Nenápadně se připlíží zezadu zaboří svoje packy s drápkama do igelitové folie, ve které je svačina zabalena. Potom se jí pokouší stáhnout mezi kameny. Naštěstí si všimnu šustivých zvuků včas a pokouším se mu vysvětlit, že zima už byla a nemusí se bát, že by bylo málo jídla. Zkouším ho nalákat na pár semínek z chleba, ale ho evidentně zajímá celý chleba a možná i ta Nutella. Nakonec ho vyhazuju i jeho tři další kámoše, kteří se teď smutně dívají, jak si dávám svačinu.

Cestou dolů se vyhneme dvěma předchozím vrcholům, když scházíme do údolí pod nimi. Pod prvním vrcholem se napojujeme zpátky na cestu, kterou jsme šli ráno a míříme dolů. Při zpáteční cestě se stavíme u nedalekého Moose Lake a pak pokračujeme ke břehům Maligne Lake, u kterého je však tolik komárů, že nám nestačí ani repelent.

Při zpáteční cestě se zastavujeme na procházce nad Maligne Canyon, kterým teče Maligne River a v některých částech kaňonu tvoří vyšší i menší vodopády. Přes kaňon vede postupně pět mostů, ze kterých máte hezký výhled do průrev s vodopády. Nejzajímavější je první, druhý a třetí mostek, které skutečně stojí za vidění. To jsme ale nevěděli a tak pokračujeme až k pátému mostku v úmorném vedru. Mám pocit, že chcípnu vedrem, protože je tu určitě okolo 35 stupňů. Cesta zpátky k autu je navíc do kopce, na což se moc netěším. Nakonec však zatnu zuby, vypiju poslední vodu a dostávám se zpátky na parkoviště. Teploměr v autě mi dává za pravdu a já se těším na studenou sprchu.