Podzimní putování se stanem po hřebenech Javorníků a Vsetínských vrchů

Konečně nám dorazily všechny věci pro přespání na horách, takže je musíme o víkendu vyzkoušet, ať je počasí jaké chce. Kam jinam vyrazit na testování, než do Beskyd? V průběhu týdne projíždím mapu a uvažuji nad možnými trasami, ale nakonec padá volba na Valašsko. Hřeben Vsetínských vrchů a následně československý hřeben Javorníků vždycky stojí za to, stejně jako výhled ze Stracence. Ráno tam musí být parádní. Předpověď počasí sice slibuje příchod zimy, ale na druhou stranu aspoň nemá pršet, takže otestujeme teplotní komfort našich nových spacáků. V pátek večer při příjezdu z práce se snažím sbalit všechny věci do batohu, a ačkoliv jsme věci vybírali hlavně podle váhy, objem karimatek a spacáků mi ukazuje, že bude třeba na delší výlety pro příště přehodnotit velikost batohů. Nakonec to ale všechno nasoukám dovnitř a s klidným srdcem jdeme na kutě. V sobotu ráno má na hřebeni Javorníků ještě pršet, takže ráno máme dost času a vyrážíme nezvykle pozdě. Do Karolinky, výchozího bodu našeho dvoudenního okružního výletu, přijíždíme po desáté hodině. Auto necháváme uprostřed vesnice a vyrážíme po žluté turistické značce na Soláň. Tento víkend nebudeme dávat celý hřeben Vsetínských vrchů ani Javorníků, protože chceme být v neděli zpátky doma na oběd, ale možnost vyjít z Huslenek/Vsetína a jít hřeben celý je určitě parádní varianta, která se dá za dva dny stihnout.

Nás ale nejdříve čeká asi tří kilometrový pochod po asfaltové cestě přes dědinu Raťkov. Je zrovna po dešti a vzduch je krásně čistý. Monotónní cestu po asfaltce údolím strávím přemýšlením nad dnešní skoro 40 kilometrovou trasou a nákladem mého batohu. S prvním stoupáním však na hmotnost na zádech přestávám myslet, zvláště když mě Nina nadšeně volá a dívá se do křoví vedle sebe. Dva nádherní mloci se plazí pod větvemi malého stromku. O kousek dál přebíhá pěšinku další mlok a za rohem narazíme na několik dalších žlutočerných obojživelníků. Pro mě je to první setkání s mloky ve volné přírodě a hned v tak velkém počtu.

Stoupání na Soláň je v některých místech trochu prudší, ale o to rychleji budeme nahoře. Na této trase je třeba počítat s větším množstvím lidí právě okolo Soláně, Třeštíku a Bumbálky a na Kasárnách. Zkrátka tam, kde vedou cesty a jde tam pohodlně dojet autem. V podzimním čase, kdy je předpověď počasí vrtkavá, však máte před sebou pro sebe skoro liduprázdný hřeben, a to i o víkendu, jako dneska my. Z této pohody Vás může dostat jenom nějaký debil, jejichž koncentrace se i na horách poslední dobou nepříjemně zvyšuje. Už před chatou Čarták na Soláni se k nám poměrně zřetelně linou zvuky techna. První mě napadá, že to bude nějaký blbec na parkovišti ve vytuněném křápu. Ale na parkovišti nikdo. Zvuk však stále sílí. Za zákrutem cesty však už konečně přicházíme ke zdroji debility. Na louce stojí zelený párty stan, před ním jsou repráky, které do údolí vyřvávají stále se opakující zvuky, ve kterých lze jen těžko hledat melodii, a osoba zmítající se v asi tanečních pohybech okolo zapáleného ohně. Kolem ní běhají dva psi, kteří, zjevně podivočení z toho randálu, štěkají na všechny okolo a dorážejí i na skupinku lidí s dalšími psy. Tady kroutit hlavou nestačí, ale domluva přes běsnící raťáfáky není možná a když budete řvát tak vám to stejně nepomůže, protože hlasitost „hudby“ opravdu nepřehlušíte. Dojdeme až ke sjezdovkám, u kterých se definitivně rozhodujeme, že ty policajty zavoláme. Sice se ve mně bije pocit bonzáctví, ale tohle překračuje všechny meze. S pocitem, že jsme pro řešení situace udělali více, než podivující se lidé okolo, pokračujeme dále po hřebenu. Pro dokreslení, „hudbu“ slyšíme ještě na Beneškách o hodinu později a 6 kilometrů daleko. To si říkáme, že se na to ti policajti asi vykašlali. Jaké je moje překvapení, když mě za další 4 kilometry ve stoupání na Vysokou zvoní mobil a strážník mi oznamuje, že na místo dorazili a uložili pokutu za volně pobíhající psy a donutili lidi „hudbu“ ztlumit. Vyhlašuju Ninu jako hrdinu a „práskače“ dne zároveň, zatímco ona si něco mumlá o tom, proč mají lidi v dnešní době nutkání pouštět si hudbu nahlas a otravovat s tím další lidi, když si můžou dát sluchátka.

Mezi vším tímto jsme stihli první svačinu na Kotlové, kochání se výhledy na hřeben Javorníků, který nás čeká za pár hodin i hlazení s krávami. Těm se to ale líbilo jenom chvíli, tak je necháváme za sebou a pokračujeme po příjemně vlnité hřebenovce. Jediným prudším kopcem je stoupání na Vysokou, nejvyšší vrchol tohoto hřebene, na jejímž severním svahu pramení Rožnovská Bečva. Vodu dopustit ale nepotřebujeme, vzali jsme si z domu asi 6 litrů, abychom se připravili a vyzkoušeli váhu batohů na delší výlety, na kterých jsou omezené možnosti doplnění vody.

Po Vysoké nás čeká další krátké stoupání po sjezdovce na Třeštík a pak už přes rozhlednu Čarták a Trojačku klesáme dolů do Makovského průsmyku. Před sochou partyzána si dáme další svačinu a pak už pokračujeme podél státní hranice táhlým stoupáním na Lemešnou. Slunce na chvíli vychází zpod mraků a pomalu se začíná klonit k obzoru a mě dochází, že na Stracenec ke Třem křížům symbolizujícím padlé partyzány, to na západ slunce nestihneme. Zdá se mi, že na Lemešnou ta cesta vůbec neutíká, asi proto, že vím, co přijde potom. Klesání do sedla pod Lemešnou a následný stoupák k Solisku je opravdu výživný, zvláště když už máme v nohách 30 kilometrů.

Nějak ale bojujeme a nakonec to jde celkem v pohodě. Cestou přemýšlím, že na hřebeni je poměrně dost přístřešků, kde se dá přespat. Většinu z nich ale spojují dvě věci. Jsou počmárané různými nápisy a ohniště před nimi jsou zaplněna odpadky nejrůznějšího druhu, nejčastěji plechovkami od piva. Ještě jsem to nezkoušel, ale opravdu plechovky shoří? A co ty plastové láhve v ohništi? Nemůžou si to ti táborníci vzít s sebou? Z jakého důvodu to tam nechávají? Proč? Tyto úvahy mě dostávají k tomu, že my si vlastně taky postavíme stan a teoreticky bychom za to mohli dostat pokutu. Za to, že po nás zbude na pár hodin slehlá tráva? Zpívám si Trampa, písničku od Jarka Nohavici, a bavím se myšlenkou, že dneska z nás budou odpadlíci a budeme utíkat před zákonem.

Nebudu dál rozumovat, nad Velkým Javorníkem zapadá slunce a my přicházíme na Kasárny. Naším cílem je skočit na pivko a na nějaké jídlo a pokračovat na Stracenec, kde přespíme. Pokud nechcete bivakovat/stanovat, Kasárny jsou ideální místo, kde se ubytovat, protože výběr možnosti přespání je značný. Na Kasárnách jsem naposledy byl na lyžáku před 15 lety a nestíhám koukat, jak se to změnilo. Zkoušíme jeden z podniků, ale tady nám zřejmě pivo nenalejou, protože mají dost práce s ubytovanými hosty. Takže musíme sejít kousek po sjezdovce k dalšímu podniku, kde dostávám česnečku, Nina palačinky s Nutellou a dvě Plzně. Venku se zatím smráká a já chvíli vzpomínám, jak to na lyžáku vypadalo. Chata, kde jsme přebývali, má dneska zatlučená okna a vypadá to, že už nějaký pátek nefunguje. Vzpomínky jsou sice fajn, ale je třeba myslet na to, že dneska nám do cíle chybí ještě pár kilometrů. Platíme, nabíráme do vaků vodu a pokračujeme temným lesem zpátky na hřeben. Ještě chvíli je světlo, ale pak z ničeho nic, jakoby někdo vypnul vypínač.

Stan máme postavený během chvíle, házím do něj karimatky a spacáky a jdu se ještě na chvíli podívat na rozhlednu, na které taky nechávám jídlo pro případ, že by se tu zatoulal nějaký medvěd. Pak už uleháme do stanu a posloucháme to naprosté ticho občas přerušené houkáním jelenů.

Budík máme na šestou, abychom stihli východ slunce. Je ale docela zataženo a ani z rozhledny není východ před vrcholky stromů pořádně vidět. Venku je docela zima, takže se nám moc nechce, ale pak vylézáme, fotíme pár fotek, sbalíme stan a pokračujeme po hřebeni dále. Původním plánem bylo dojít po hřebeni na Krkostěnu a sejít po modré turistické značce do Huslenek, odkud bychom dojeli autobusem zpátky do Karolinky. Nakonec se ale rozhodujeme, že potřebujeme být doma dříve, takže sejdeme do Karolinky po bývalé zelené turistické značce mezi Frňovem a Stolečným vrchem. Trasa však už nebyla používaná a museli jsme přejít přes několik pastvin. Moje blbost. Doporučil bych proto tři možnosti, buď sejít z hřebene po žluté turistické značce ve Frňovském sedle (viz i mapa dole), nebo pokračovat po hřebeni dále do Huslenek nebo to vzít po zelené z rozcestí Bukovina na Velké Karlovice a pak po lesních cestách přes Javorníček a Kání do Karolinky. My se ale přes pastviny a po lesních cestách dostáváme dolů do údolí a pokračujeme po únavné asfaltové cestě k vodní nádrži Karolinka. Kolem ní nás čeká další asfalt a krátké stoupání, které se nám už ale moc nelíbí. Asfaltový přesun nějak přetrpíme, podivíme se, že na hráz je z nějakého zvláštního důvodu zakázán vstup a po pár dalších minutách stojíme u auta. Testování hodnotíme jako úspěšné, teď už jen stačí doladit batohy a vzhůru na další výpravy.

Praktické informace

Vzdálenost:

Popisovaná okružní trasa po hřebeni Vsetínských vrchů a Javorníků z Karolinky přes Soláň, Vysokou, Bumbálku a Stracenec měří zhruba 49 kilometrů. Na trase nastoupáte zhruba 1.900 výškových metrů.

Časová náročnost:

Na výlet jsme si kvůli testování stanu, spacáků a karimatek vyhradili dva dny (jeden den a jedno ráno) s tím, že jsme přespali na Stracenci. Shodli jsme se, že pokud bychom vyrazili dříve ráno, absolvovali bychom trasu za jeden den.

Proč jet:

nádherná hřebenovka nenáročná na převýšení
parádní výhledy na celé Beskydy/Javorníky
na podzim skoro liduprázdná – větší koncentrace lidí pouze na místech, kam lze dojet autem (Soláň, Třeštík, Velký Javorník/Kasárna)

Doporučení:

pokud bychom měli k dispozici dva celé dny trasu bychom trochu prodloužili, že bychom začínali z Huslenek, vyšli na Cáb a přes Tanečnici pokračovali přes Soláň po popisované trase, a následně přes Kohútku a Krkostěnu došli zpátky do Huslenek (okruh zhruba na 75 kilometrů)
na hřebenech se dá velmi dobře bivakovat (je zde spousta přístřešků), zároveň je po cestě dostatek studánek/chat pro doplnění vody
hřebenovky Vsetínských vrchů i Javorníků jsou parádní i na kole

Stáhnout GPX trasy – odkaz na Mapy.cz