Větrný podzimní bivak na hřebeni Seckauských Alp aneb vzhůru na Hochreichhart

Sedím v práci a jen smutně koukám na předpověď počasí. Týden před naším plánovaným výletem do Rakouska do Nízkých Taur to nevypadá vůbec dobře. V lepším případě má být zataženo, v tom horším sněžit. Předpokládaná noční teplota -7°C na hřebeni Seckauských Alp, kam máme první dva dny namířeno, se příliš neslučuje s komfortní teplotou našich spacáků. Zbývá už jen věřit, že se výhled počasí trochu umoudří. S ohledem na kvalitu meteorologických předpovědí na více jak den dopředu je to však velmi pravděpodobné, takže nálada se mi zase vrací do normálu. Asi jsem si to hodně přál, protože před naším odjezdem má být v pátek, v sobotu a v neděli poměrně hezky. Akorát v noci z pátku na sobotu má na horách sněžit. Aspoň vyzkoušíme stan a spacáky v horších podmínkách. Čtvrtek je pro nás docela hektický, protože domů přijíždíme kvůli zpoždění vlaku o dvě hodiny později, o půl desáté. Zároveň si nestíháme ani nakoupit, protože obchody jsou zavřené a zůstanou zavřené i zítra, kdy je státní svátek. Balíme narychlo všechny věci a jdeme spát zhruba v jedenáct hodin večer. Budík na pět mi radost nedělá, zdá se mi, jako bych spal asi tak dvě minuty. Obvyklá hláška líné části mé mysli mě přesvědčuje, že chci ještě ležet, ale je třeba ji rychle zahnat, nachystat si snídani a svačinu a vyrazit. Zrovna když vychází slunce nad Beskydami. Fotím asi pět fotek, abych měl něco na úvod tohoto příspěvku. Přitom se naštvu, protože zase mám na čipu foťáku nějaký prach a nestihl jsem to vyčistit. Sedám do auta s tím, že budu muset všechny fotky retušovat, a vyrážíme směrem do Rakouska. Po cestě se ještě v Rakousku musíme stavit v obchodě, abychom měli co jíst. Trochu si v některých věcech s obsluhou nerozumíme, ale v Bille na předměstí Vídně kupujeme všechno, co budeme potřebovat. S úsměvem na rtu si postojíme ve vídeňské ranní dopravní zácpě, ale pak už nám nic nebrání pokračovat dál a Alpy už máme na obzoru.

Variant výletů máme několik a pořád nejsem pevně rozhodnutý, kam nakonec vyrazíme. Kvůli počasí a nedostatku času jsem nakonec slevil z přechodu celého hřebene Seckauských Alp a naplánoval pouze okružní trasu přes druhý nejvyšší vrchol hřebene, Hochreichhart (2.416 m.n.m.). Auto necháváme ve vesničce Kalwang a vyrážíme po značené trase vzhůru na hřeben. Je okolo půl jedné odpoledne a před sebou máme pořádnou dávku výškových metrů. Dneska máme v plánu dojít přes Feistererhorn a Klein Reichhart na hlavní hřeben a pak na Hochreichhart. Stan rozděláme v sedle pod ním. Dohromady by to dnes mělo být asi 13 kilometrů a 2.000 výškových metrů. Vodu nemusíme pro dnešek řešit, protože si každý bereme tří litrový vak, který nám vystačí do zítra dopoledne a následně si napustíme vodu v údolí, nicméně pokud byste šli celý hřeben, vodu přímo na hřebeni byste hledali marně a vždy musíte o kousek sejít do údolí k pramenům potoků.

Po minulém výletu na hřebeni Javorníků jsme museli přistoupit k batohové optimalizaci, takže i Nina má svůj batoh, do kterého se jí hezky vejde spacák, karimatka, vak s pitím a spousta dalších věcích (batoh Pinguin Trail 42). Můj je o trošku větší, protože do něj potřebuju narvat i stan (batoh Pinguin Walker 50), ale pořád je to lepší, než když jsem táhl oba spacáky, obě karimatky, stan a pití. Pro mě je to fajn, ale Nina na to není moc zvyklá, takže ze startu trochu brblá. Zítra pak máme v plánu pokračovat po hřebeni přes vrcholy Brandstätter Kogel a Maierranger Kogel a z hřebene sejít v sedle Vorwitzsattel. Pak už nás bude čekat jenom dlouhá cesta údolím zpátky k autu. Uvidíme ale, jaké bude počasí, protože v noci má sněžit a zítra dopoledne to nevypadá moc růžově. Zítřejší den je ale hudbou budoucnosti, teď náš čeká dlouhý kopec.

Nyní počasí vypadá na jedničku. Na obloze není ani mráček. Akorát mi trochu dělá obavy, že slunce zapadá už o půl sedmé. To znamená, že bychom měli trochu máknout, pokud nechceme stavět stan za tmy. Značená turistická trasa nejprve vede po lesních cestách a po chvíli se napojuje na docela zarostlou pěšinu plnou kopřiv. Asi tu moc lidí nechodí. A to je, aspoň pro nás, dobře. Moje holé nohy se na to moc netváří, ale je třeba to projít, je to jenom kousek. Po lesních cestách, na kterých se rády vyhřívají zmije (jedné jsem se fakt lekl), se dostáváme na konec údolí a tady už začíná trochu ostřejší stoupání. Přijde mi, že je určitě nad dvacet pět stupňů. To už je fakt podzim?

Po únavném stoupání po hezkých lesních pěšinách se konečně dostáváme aspoň na hranici kleče a máme možnost pokochat se prvními výhledy na okolní hory. „Dneska to bude stát za to,“ pomyslím si sám pro sebe a nabit novou energií stoupám vzhůru. Prodírání klečí trvá jenom pár minut a pak se před námi otevře louka a první výhled na hřeben Seckauských Alp i na první vrchol Feistererhorn, který je ještě docela vysoko nad námi. Ideální místo pro první svačinu, u které přemítáme, zda stihneme dojít za světla. Začínám o tom mít docela pochybnosti.

Pochybnosti se ještě více vkrádají do mysli, jakmile vyjdeme na travnatý Feistererhorn. Před sebou máme mohutnou severní stěnu Hochreichhartu a viditelný výškový rozdíl mezi vrcholem a místem, kde nyní stojíme. To by ale nebyl hlavní problém. Tím je fakt, že z Feistererhornu musíme sejít asi 250 výškových metrů do sedla pod námi, vyjít zpátky do stejné výšky na Klein Reichhart a pak teprve pokračovat na Hochreichhart. Přitom těch 250 výškových metrů při pohledu shora vypadá, jako bychom se měli vrátit zpátky do údolí. Sám pro sebe si říkám, že tohle bude kvapík, ale Ninu se snažím povzbudit tím, že je to pohoda. „Vždyť jsou to jenom takové dva kopečky. Za chvíli jsme nahoře.“ No jenže první musíme sejít, a to docela bolí. Do hlavy se mi začíná vkrádat myšlenka, že budeme muset stan rozdělat dříve. Rozhodně bych nechtěl jít nahoru po tmě, a to ani s čelovkou, kterou jsem zapomněl v autě. Světlo bude ještě zhruba dvě hodiny a na vrchol Hochreichhartu jsou to 4 kilometry. Na naši trasu hezky vidíme, takže si zhruba počítám, kam musíme dojít, abychom to stihli. „Pohoda, aspoň uvidíme shora západ slunce,“ povzbuzuju Ninu.

Sejdeme do sedla, pak zatneme zuby a za chvíli stojíme na Klein Reichhart. Před námi už je “jen” Hochreichhart, jehož vrchol je asi o 350 metrů výše, než teď stojíme. Při další svačině studuju cestu nahoru, která je bez větších záludností. Po krátkém odpočinku už zase pokračujeme vzhůru. Přejdeme sedlo mezi dvěma horami a pokračujeme po louce vzhůru. Slunce se sklání nad hřebenem a my máme výhled i na nejvyšší horu tohoto hřebene, Geierhaupt (2.417 m.n.m.), která je jen o metr vyšší než Hochreichhart. Po překonání traverzu v kamenné suti se napojujeme na hřeben a vrchol už máme na dosah ruky. Po cestě potkáváme ještě trochu sněhu, který napadl před týdnem, ale na koulování to není.

Na vrchol přicházíme v pravý čas. Slunce se kloní k obzoru a my máme nádherný výhled na všechny světové strany. Vybaluju stativ a fotíme pár společných fotek. Na vrcholu už docela fouká a začíná být zima. Ještě chvíli se rozhlížíme dokola a pak už pokračujeme podél vrcholového kříže dolů po kamenném východním svahu do sedla Brandstättertörl, ve kterém plánujeme přenocovat. Sestup nám trvá docela dlouho, protože ani jeden z nás nemáme rádi sestupy v kamenném poli, kde se sypou drobné kamínky. Do sedla ale sestupujeme ještě za světla a nastává dilema, kde ten stan postavíme. V jedné předpovědi hlásili, že má přes noc docela foukat ze severu, ale na všech jiných předpovídali, že má být jen lehký vánek. Teď je skoro bezvětří, takže si říkám, že to asi bude jedno. Přímo v sedle je na severním svahu malý plácek jako stvořený pro náš stan, navíc chráněný lehkým převisem. Stan máme postavený za chvíli, ale i přesto je po jeho dokončení tma jak v pytli. Zalezem do spacáků, zavoláme domů, že žijem a jdem spát.

Noc nebyla příjemná, protože lehký vánek se opravdu nekonal. V jednu chvíli ve čtyři ráno jsem i podpíral jednu z tyček, do které se opíral vítr, aby se nezlomila, ale pak mě to nějak přestalo bavit a řekl jsem si, že aspoň otestujeme výdrž stanu. Obstál. Na druhou stranu jsem se moc nevyspal. Ráno koukáme ze stanu a vidíme tak na dva metry. Vítr žene mraky sedlem a odhadem bude jeho rychlost nad 70 kilometrů v hodině. Tolik k lehkému vánku. Rozhodujeme se, jestli půjdeme dále, sejdeme do údolí dříve nebo počkáme. Rozhodujeme se pro třetí možnost a zhruba do devíti ležíme ve stanu. Pak si oba říkáme, že to nemá smysl a sejdeme z hřebene dříve. Každý den prostě není posvícení. Ale odpoledne by zase mohlo být hezky. Proto mě při balení stanu napadá, že bychom mohli přejet o kousek dále do Lavanttalských Alp a udělat si odpoledne okružní výlet po hřebeni přes Kreiskogel a Zirbitzkogel.

Vrcholy jsou zahaleny v mraku a my klesáme dolů do údolí. Dneska by z toho žádné výhledy nebyly. Čeká nás poměrně dlouhý pochod nejprve po lesních pěšinách a pak po lesních cestách. V údolí už tolik nefouká, ale zima je oproti včerejšku pořádná. U jednoho pramene si čistíme zuby a filtrujeme vodu, aby nám vystačila do konce výletu. Škoda, že už nejsou na pastvinách krávy, protože to by nám oběma zvedlo náladu. Přemýšlím, že do této chvíle jsme nepotkali vůbec nikoho. Paráda, být takové hory u nás, tak tu není k hnutí. Počasí se o trochu zlepšuje, když přicházíme do údolí, ale vrcholky jsou stále v mracích. Na kraji vesnice Kalwang konečně potkáváme krávy na pastvině, takže nechávám Ninu sedět na lavičce u pastviny, aby se netáhla s batohem a doběhnu sám pro auto. Sice máme za sebou dneska asi 16 kilometrů, ale je třeba vyjít na odpolední výlet, takže se přesouváme o pár horských hřebenů dále.

Praktické informace

Vzdálenost:

Plánovaná trasa dvoudenního putování přes část hřebene Seckauských Alp měřila zhruba 30 kilometrů.

Časová náročnost:

Trasu jsme absolvovali za odpoledne a dopoledne. Odhadovaná doba chůze je zhruba 11 až 12 hodin, proto se v letních měsících dá trasa absolvovat za jeden den.

Proč jet:

• zapomenutý hřeben Alp absolutně bez lidí (na hřeben nevede žádná lanovka, cesta ani zde nejsou horské chaty)
• technicky nenáročný výlet
• nádherné výhledy

Doporučení:

• v Seckauských Alpách je hodně značených tras, proto se dají trasy různě nakombinovat
• pokud půjdete celý hřeben, jediný technicky náročný úsek je Hirschkarlgrat, kde musíte vylézt po skále a pokračovat po úzkém hřebínku (cesta není zajištěná a ani oficiálně značená), takže se předem podívejte na fotky z daného místa
• vodu přímo na hřebeni nenajdete, ale v sedlech většinou stačí trochu sestoupit a hned na začátku údolí najdete prameny

Stáhnout GPX trasy – odkaz na Mapy.cz