Na třítisícovku Zischgeles ve Stubaiských Alpách se svišti a krávami

Výlet na alpský Zischgeles měl být rozehřívacím výšlapem na odpoledne. Původně jsem počítal, že do vesničky Praxmar, výchozího bodu trasy, dorazíme někdy okolo poledne. Bohužel kolona před německým Garmisch-Partenkirchenem nás lehce zdržela, takže na parkoviště přijíždíme o hodinu a půl později, než jsme plánovali. Naštěstí čas ani počasí dneska příliš řešit nemusíme. Stačí, když se vrátíme dřív než bude tma a pršet nemá. Parkoviště na konci Praxmaru je placené a automat bere jenom mince. Koukám do peněženky a po přepočítání zjišťuju, že nám chybí 50 centů. Klasika. Takže musíme jít rozměnit do restaurace naproti, což nás zase o chvíli zdrží. Parkovací martyrium máme za chvíli úspěšně za sebou a zbývá už se jen rozhodnout, jestli trasu půjdeme po nebo proti směru hodinových ručiček. Nakonec volíme první variantu, což se po pár hodinách ukáže jako lepší volba hned ze dvou důvodů. Zaprvé zjišťujeme, že závěrečné vrcholové stoupání na Zischgeles je lepší jít tímto směrem (nahoru po užším a náročnějším hřebenu), a zadruhé nám odpolední slunce hezky ozářilo okolní vrcholy a ledovce.

Ale nepředbíhejme. My teprve stojíme na alpské louce, která stoupá vzhůru za horizont. Natěšeni velmi rychle překonáme úvodní serpentiny a ocitáme se na začátku údolí, jehož levý okraj vede až k dnešnímu vrcholu. Vyšli jsme tak rychle, že se musíme na chvíli vydýchat a já pohledem do mapy zjišťuju, že parkoviště nebylo ve 2.000 metrech, jak jsem se původně mylně domníval, ale v 1.650, což je docela znatelný rozdíl. Čas ani počasí zatím pořád nejsou problém, takže to akorát půjdeme o trochu déle. Aspoň takové byly moje myšlenky, když jsme se dostali na metu 2.000, kéž by byly takové i před posledním prudším stoupáním na vrchol.

Malý kopec před námi okupují krávy s telaty, které skotačí nebo si pokojně hoví v trávě. Z opatrnosti je raději obcházíme větším obloukem, kdyby nějaká z nich měla pocit, že si některé z telat chceme vzít domů nebo ho aspoň pořádně podrbat, za což by byla Nina určitě ráda. Za kravím kopcem se cesta mění v poměrně monotónní stoupání, které má ale příjemný sklon. Předpokládal jsem, že půjdeme až na konec údolí, ale cesta se asi po kilometru stáčí ke skalnímu prahu po naší pravé ruce. Za chvíli už na něj stoupáme a potkáváme další obyvatele alpské louky. Tentokrát jsou to ovce, které nás vítají hlasitým bečením. Jedna z nich sedí přímo na stezce a zdá se, že neuhne. Opět jí obcházíme, ale to jí nestačí a s výhružným mečením vstává a je připravena rozběhnout se se sklopenou hlavou proti nám. Zrychlíme do kopce krok, což ovci evidentně stačí, ale stále po nás výhrůžně pokukuje. Stejně jako my po ni. Záhy se však náš zrak upne na stoupání před námi, které končí na další louce s potokem, u kterého si dáváme krátkou pauzu. Nina sundává boty a vydává se do potoka otužovat. Já tuhle ledovou vložku oželím. Za šplouchající Ninou se tyčí nádherný hřeben s vrcholem Sattelschröfen. Když si uvědomím, že jdeme ještě o nějakých 100 až 200 metrů výš, začínají mě pomalu bolet nohy.

Pokračujeme dále travnatým údolím, které se ale velmi rychle mění v údolí plně kamenů a sutě, které tu zůstaly po již zmizelém ledovci. Stejně jako malé sněhové pole pod skalním převisem. Za rohem na nás poprvé vykoukne vrchol Zischgelesu. Vrcholový kříž se nezdá býti daleko, ale tak je to vždycky. Přijde mi, že následující půl hodinu je pořád stále stejně vysoko i daleko, i když vystoupáme celým údolím až do sedla pod vrcholem. Zbývá nám posledních 150 výškových metrů. Před námi je docela úzký a skalnatý hřeben a následně prudké stoupání v suti na vrchol. Nina se na to moc netváří. Po předešlém stoupání jsou naše síly trochu oslabené, takže si na chvíli odpočineme a pokocháme se výhledem na protější impozantní špici Grubenwand, táhlý hřeben vrcholící horou Gleirschfernerkogl a ustupující ledovce pod nimi.

Hřeben je na pár místech lehce exponovaný a občas je třeba použít ruce. Nejedná se však o nic technicky náročného. Pěšina je jasně viditelná, akorát je třeba dávat pozor a postupovat opatrně, protože je kde spadnout. V následném stoupání na vrchol ruce taky párkrát použijeme, ale síly nám dodává myšlenka, že už budeme na vrcholu, takže závěr je poměrně rychle za námi. Zvládli jsme to, jsme na další alpské třítisícovce. Sice jen o 4 metry nad tří tisícovou hranicí, ale i to se počítá. A výhled je opět famózní na všechny světové strany. Nebe je sice trochu zamračené, ale jde vidět opravdu daleko. V dáli vidíme druhou nejvyšší horu Rakouska, Wildspitzi, se svými rozsáhlými ledovci. Pohled do údolí pod námi taky není k zahození. Co víc si přát?

O jednom přání bych věděl. Umět lítat na paraglidu, mít ho s sebou a sletět dolů až k autu. To by bylo docela fajn. Myslím, že by to bylo dobré i pro moje kolena. Dost bylo přemýšlení, už mi začíná být zima, je třeba vydat se na cestu dolů. Úvodní metry jsou docela prudké, na jednom místě je malá skalka zajištěna řetězem a následně je třeba přelézt malou skalní plotnu. Prudké klesání střídavě v kamenech a suti úspěšně necháváme za sebou a následuje nádherná pozvolná pěšina po loukách, která nás zavede zpátky do Praxmaru. Je třeba se dívat pod nohy, protože celá louka je provrtána tunely od svišťů. Díru lze najít i přímo na pěšině. Každou chvíli se ozývá pískání huňatých svišťů, kteří střídavě panáčkují a vystrkují hlavy z nor, aby se do nic za chvíli zase zanořili. Někteří jsou tak tlustí, že mají evidentní problém se do nory vůbec vejít. Zdá se, že jsou na zimu dobře připravení.

Pěšina nám rychle ubíhá pod nohami, ale zároveň párkrát zastavíme a obdivujeme krásy okolních hor. Protější soustava hor s nejvyšším vrcholem Hinterer Brunnenkogel a ledovcem Lisenser Ferner, který se táhle údolím, je nádherná. Do toho se sem tam přidává večerní slunce a obarvuje celou scenérii. Za celý dnešní den jsme potkali pár turistů, kteří se vraceli zpátky, ale na našem sestupu jsme nepotkali vůbec nikoho. Teda kromě zvědavých svišťů a pár agresivních ovcí. Jsme tu úplně sami, což se na některých místech už dneska moc nepoštěstí. Nic nám proto nebrání vychutnat si naprostý klid a tichou sílu hor.

Úzká cestička se dále vina po travnatém úbočí hory Oberstkogel nad námi, přes kterou se dá rovněž “sestoupit”, ale podle pohledu by nás čekalo ještě trochu lezení a hlavně stoupání, na které už dneska moc času nemáme. Zdlouhavým klesáním se dostáváme zpátky na parkoviště k autu v okamžiku, kdy slunce zapadá za skalnatým hřebenem. Na to, že to měl být takový lehký odpolední výlet jsme se docela zapotili. Je pravdou, že při vstávání před pátou a skoro sedmihodinové cestě autem, jsme si moc neodpočinuli. Ale na druhou stranu jsme úspěšně zahájili naši další alpskou výpravu.

Praktické informace

Vzdálenost a časová náročnost:

Popisovaný okružní výlet na Zischgeles ve Stubaiských Alpách měří zhruba 12 kilometrů, nastoupáte na něm okolo 1.350 výškových metrů a zabere Vám přibližně 6 až 7 hodin (náš souhrnný čas pohybu 4:38).

Proč jít:

• parádní výhledy na Stubaiské Alpy a okolní ledovce
• spousta zvědavých svišťů, krav a ovcí

Doporučení:

• parkoviště v Praxmaru jsou placené (4 euro za denní stání, automat bere pouze mince, rozměnit je možné v nedalekém penzionu/restauraci)
• severní hřeben na vrchol Zischgeles je na pár místech trochu vzdušnější a na několika málo metrech budete muset použít ruce, východní hřeben je pod vrcholem na jednom místě zajištěn řetězy a je třeba přelézt krátkou skalní plotnu (nic technicky náročného, ale pro lidi se strachem z výšek to asi nebude)
• v mapě naleznete značenou cestu i přes Oberstkogel a Kreuzschröfen, jedná se o skalnatý hřeben, na kterém si podle pohledu trochu zalezete a trvá rozhodně déle, než cesta po svazích těchto hor, jak je značeno na mapě níže
• výlet jsme absolvovali v běžeckých botách do terénu (recenze Salomon Speedcross 4: ideální boty na české hory), ale pohorky se určitě neztratí

Stáhnout GPX trasy – odkaz na Mapy.cz

Naše srpnová výprava do Alp

#1: Na třítisícovku Zischgeles ve Stubaiských Alpách se svišti a krávami

#2: Odpočinkový výlet na Falscher Kogel za výhledem na Lechtalské Alpy

#3: Vzhůru nad ledovce a mraky na Vertainspitze v alpském pohoří Ortles

#4: Ledovce, vodopády, hory i jezera na alpském výletu v italských Ortles

#5: Pizza, zmrzlina, aperol a koupání, zkrátka pohoda na Gardě

#6: Okolo hřebenu Croda da Lago za krásami italských Dolomit

#7: Ikonické dolomitské věže Tre Cime di Lavaredo ze všech světových stran

#8: Věže Dolomit a štíty Východních Alp z třítisícového Piz Boè

#9: Střípky Dolomit a Krimmelské vodopády po cestě domů

Naše zářijová výprava do Alp

#1: Mezi zaledněnými vrcholy Ötztalských Alp při výstupu na Kreuzspitze

#2: Ráno u vodopádu Stuibenfall, odpoledne na Schwarzhornu a večer na pizze v Livignu

#3: Monte Vago nad Livignem s výhledem na vrcholy Berniny

#4: Zamračené Monte Confinale s výhledem na zaledněné Ortles

#5: Vzhůru do švýcarských Walliských Alp se zastávkou na Klein Furkahorn

#6: Allalinhorn, naše první čtyřtisícovka a výhled na alpské velikány

#7: Přes strmý ledopád a trhliny do pekel na čtyřtisícový Weissmies

#8: Walliské Alpy a jejich krásy z třítisícového vrcholu Sasseneire

#9: Nejkrásnější výhledy na Matterhorn z treku pěti jezer a Gornergratu