Mezi zaledněnými vrcholy Ötztalských Alp při výstupu na Kreuzspitze

Kdybych někdy některé věci tolik neřešil, asi by mi bylo lépe. Ale to jsem prostě já. Dokážu se hodinu před výletem sám se sebou v hlavě pohádat, kam půjdeme. I když to mám dávno naplánované. Většinou se ukáže, že původní naplánovaná varianta byla nejlepší, ale často je cesta k tomuto prozření docela trnitá. Jako příklad můžu uvést začátek naši další letošní cesty do Alp a rozmýšlení, kde první den po cestě přespíme. Původní variantou bylo místo v lese nad vesničkou Oetz, kde jsme před dvěma týdny strávili v autě dvě noci. Zašité místo u říčky na lesní cestě. Ideální místo, které naštěstí není nikde na webu uvedeno. Bohužel se den před naším odjezdem dozvím, že v Tyrolsku byl koncem prázdnin zátah místní policie na všechny přespávače v autech, dodávkách a karavanech. Spaní v autě se totiž považuje za kempování a to je zakázané. Pokuta je 180 EUR za každého. Pomyšlení, že nás o půlnoci zbudí policajti a budeme muset platit docela tučnou pokutu, mě trochu znepokojilo, takže zvažuju náhradní varianty. Asi přespíme ještě někde v Německu, což má tu výhodu, že nepojedeme tolik hodin v autě. V úterý po práci tak vyjíždíme z Prahy, do navigace samozřejmě dávám původní místo v Rakousku, kde bychom měli být kousek po půlnoci. V průběhu cesty to ale měním na vytipované místo v Německu. Moje klasika. Když na něj přijedeme, tak je nám do smíchu. Přímo na parkovišti je rozbalených několik stanů a v okolí je tak 20 aut nebo dodávek. Tak tady ne. Následující hodinu se snažíme najít podle mapy nějaké vhodné místo, ale vždy se ukáže, že je tu zákaz vjezdu, je to blízko nějakého domu nebo je to do kopce. Následně dojedeme do Rakouska, kde se nám taky moc nedaří. Takže nakonec jedeme na původní osvědčené místo, akorát že tu přijíždíme místo půlnoci ve dvě ráno.

Žádní policajti se nekonali, asi jsme je prošvihli, ale opravdu se mi moc nechce vstávat. A to nás čeká ještě pár desítek kilometrů do Ventu, odkud vyrazíme na Kreuzspitze, která se tyčí do výšky 3.457 metrů. Takže žádný lehký výlet na rozjezd se nekoná. Před desátou parkujeme na parkovišti před Ventem. Naštěstí nemusíme řešit dostatek mincí do automatu na parkování, dneska nám vyšly přesně. Házím batoh na záda a vyrážíme do vesnice a dále dlouhým údolím, na jehož konci se nachází Similaun se zářivým ledovcem. Tráva je ještě zmrzlá, slunce totiž ještě nevyšlo nad horský hřeben nad námi, aby rozehřálo údolí. Trochu mi to připomíná naše podzimní výlety v Pyrenejích, kdy byla podobná vlezlá zima (výlet Mezi pyrenejskými jezery a krávami na Tuc de Ratera v kraji Val de Aran). Podzim už je v horách na spadnutí.

Před sebou máme dlouhou cestu údolím k chatě Martin Busch Hütte po prašné šotolinové silnici. Chata se nachází zhruba ve výšce 2.450 metrů a je to k ní něco málo přes 8 kilometrů. Od ní nás pak čekají na vrchol už jen 3 kilometry, ale na nich nastoupáme kilometr do výšky. Ještě napůl rozespalí pokračujeme údolím. Stoupání není prudké, ale je docela zdlouhavé. Zhruba v půlce cesty k chatě jsme cedulkou vyzváni, abychom dále nepokračovali po silnici, ale sešli na pěšinu na protější straně údolí, protože svah dále je nestabilní. Sejít na pěšinu znamená sejít dolů a pak zase nahoru. Přitom po cestě před chvíli projelo auto. Ale dobře, nebudeme pokračovat po této viditelně bezpečné cestě a půjdeme na okolo. Za den bychom měli porušit jen omezený počet zákazů. K chatě už to není daleko, ale sklon trasy začíná být docela prudký. Navíc mráz z rána se šel někam schovat a místo toho pořádně pere slunce.

Kousek nad chatou si sedáme na malý plácek a dáváme si oběd. Nina začíná pochybovat, že to vůbec vyjdeme. A taky o tom, že se stihneme vrátit za světla. Přiznávám, že to bude na hraně, ale nebudeme vést poraženecké řeči hned první den. Snažím se jí přesvědčit, že tohle bude nejdelší výlet z celé výpravy s největším stoupáním. Což je sice pravda, ale retrospektivně musím uznat, že se zdaleka nejednalo o nejtěžší výlet. Po svačině vyrážíme. Samozřejmě směrem vzhůru. Čeká nás poměrně monotónní stoupání travnatým svahem, který následně přejde ve svah kamenitý. Za námi se tyčí špičatá Mutmalspitze a po levé ruce máme Similaun, tentokrát už výrazně blíže než na začátku výletu.

Skáčeme po kamenných plotnách a vrchol máme přímo před námi. Ještě jedno prudké stoupání do sedla a pak závěrečný výšvih na vrchol. Síly ubývají, ale bojujeme. V krátkých pauzách pozorujeme skupinky turistů, kteří se vydali na Similaun. Do hlavy se vkrádá můj dřívější plán, a to dát Similaun z Ventu nahoru a dolů za jeden den. Kdyby se nemuselo jít po té strašně dlouhé cestě, tak by se to dalo. Představa, že jdu v pohorkách a s batohem s mačkama, cepínem a lanem tu silnici, vyvolává jen jednu reakci. A to, že bych chcípnul někde v půlce. Při cestě zpátky ale potkáváme pár horolezců, kteří jedou dolů na elektrokolech. To by šlo. Půjčit si elektrokolo a zkrátit si tak výjezd k chatě. Aspoň máme o čem přemýšlet na další sezónu, spát v chatě se nám totiž moc nechce. Nebo prostě půjdeme z Itálie, což je sice s větším převýšením, ale o dost kratší.

Poslední metry ubíhají a záhy stojíme v sedle mezi dvěma vrcholy Kreuzspitze. Jeden z nich je asi o 10 metrů výše a stojí na něm obří kříž. Sedáme si na plácek a vychutnáváme si výhledy na vrcholy Ötztalských Alp, které se už nezdají tak vysoké jako před chvíli z údolí. Před námi se tyčí vysoká skalní stěna Wildspitze a západním směrem září ledovce Weisskugelu, druhé a třetí nejvyšší hory Rakouska. V dáli pak vidíme dva zaledněné vrcholy Monte Cevedale v italských Ortles, pod níž jsme byli před dvěma týdny (výlet Ledovce, vodopády, hory i jezera na alpském výletu v italských Ortles). Vedle pak máme přímo na dlani již zmiňovaný Similaun a vedle něj Hintere Schwärze. Prostě paráda, všechny ty majestátní hory všude okolo nás.

Cesta dolů z Kreuzspitze k autu byla jednou z nejhorších cest za poslední rok. K chatě to šlo ještě v pohodě, i když kolena dostala zabrat. Ale pak přišla ta šotolinová cesta a byla nekonečná. Každou chvíli koukám do mobilu, kolik kilometrů nám ještě zbývá. Samozřejmě vůbec neubývají. Co bych teď dal za to kolo. To bychom byli dole za chvíli. Takhle nám dolů zbývá ještě hodina. Nepomáhá ani zpívání. Je to takový ten stav, kdy chodidla a lýtka pálí skoro po každém kroku. Je třeba to prostě vydržet. V hlavě a ve foťáku ale zůstávají ty nádherné výhledy, i ty z cesty dolů, kdy se slunce pomalu sklánělo k obzoru a nádherně osvětlilo okolní pastviny a horské štíty nad námi.

Ještě než dojdeme k autu, dojde nám tradičně voda, ale zastavovat se a filtrovat novou nemá smysl, protože tu chvíli už to vydržíme. K autu přicházíme skoro za tmy. Zbývající energie se soustředí na uvaření večeře a oblečení něčeho teplejšího. Dáváme si těstovinový salát s tuňákem, jehož přípravu zvládám čím dál tím líp. Po výletu chutná jako jídlo z luxusní restaurace. Sedíme na předních sedačkách a ládujeme se. Zaslouženě. Nemám sílu řešit, kde budeme spát dneska. Prostě na stejném místě jako dnes. Přejedeme kousek autem, rozložíme vestavbu, nafouknem karimatky a usínáme za pár minut.

Praktické informace

Vzdálenost a časová náročnost:

Popisovaný výlet na Kreuzspitze z Ventu měří zhruba 24 kilometrů, nastoupáte na něm okolo 1.650 výškových metrů a zabere Vám přibližně 9 až 10 hodin (náš souhrnný čas pohybu 6:55).

Proč jít:

• nádherné výhledy na Ötztalské Alpy
• technicky nenáročná alpská třítisícovka

Doporučení:

• parkoviště před vesnicí Vent je placené, za denní parkování zaplatíte 5 EUR
• terén není nikterak náročný, vystačíte si s běžeckými botami s dobrou podrážkou a trochou opatrnosti (pohorky na tento výlet příliš nedoporučuji, protože cesta k chatě Martin Busch Hütte v nich bude za trest)

Stáhnout GPX trasy – odkaz na Mapy.cz

Naše srpnová výprava do Alp

#1: Na třítisícovku Zischgeles ve Stubaiských Alpách se svišti a krávami

#2: Odpočinkový výlet na Falscher Kogel za výhledem na Lechtalské Alpy

#3: Vzhůru nad ledovce a mraky na Vertainspitze v alpském pohoří Ortles

#4: Ledovce, vodopády, hory i jezera na alpském výletu v italských Ortles

#5: Pizza, zmrzlina, aperol a koupání, zkrátka pohoda na Gardě

#6: Okolo hřebenu Croda da Lago za krásami italských Dolomit

#7: Ikonické dolomitské věže Tre Cime di Lavaredo ze všech světových stran

#8: Věže Dolomit a štíty Východních Alp z třítisícového Piz Boè

#9: Střípky Dolomit a Krimmelské vodopády po cestě domů

Naše zářijová výprava do Alp

#1: Mezi zaledněnými vrcholy Ötztalských Alp při výstupu na Kreuzspitze

#2: Ráno u vodopádu Stuibenfall, odpoledne na Schwarzhornu a večer na pizze v Livignu

#3: Monte Vago nad Livignem s výhledem na vrcholy Berniny

#4: Zamračené Monte Confinale s výhledem na zaledněné Ortles

#5: Vzhůru do švýcarských Walliských Alp se zastávkou na Klein Furkahorn

#6: Allalinhorn, naše první čtyřtisícovka a výhled na alpské velikány

#7: Přes strmý ledopád a trhliny do pekel na čtyřtisícový Weissmies

#8: Walliské Alpy a jejich krásy z třítisícového vrcholu Sasseneire

#9: Nejkrásnější výhledy na Matterhorn z treku pěti jezer a Gornergratu