Drena a Arco, italské hrady u Gardy s nosítkem

Na našem ubytování v Riva del Garda jsme dostali “kartičku” místního regionu Trentino (Trentino Guest Card), která nabízí vstupy zdarma nebo se slevou na různé kulturní památky, atrakce nebo do muzeí. Mezi vybranými památkami byly i dva hrady, které byly poměrně blízko nás, takže by byla škoda se na ně nezastavit podívat. Navíc městečko Arco nenabízí jenom nepřehlédnutelný hrad na skále, ale stojí za to se projít jeho historickými uličkami a podívat se do místní katedrály.

Prvním z hradů byla zřícenina ve vesničce Drena, kterou jsme projížděli minulý rok při výletu na Monte Cornetto (výlet Italské Monte Cornetto s výhledem na kopce okolo jezera Garda). Parkujeme na nedalekém parkovišti, u vstupu ukazujeme kartičku na displeji v mobilu, kdy nás může hřát, že jsme ušetřili asi 8 eur za vstupné, a pak už téměř sami procházíme nevelkým hradem, který shlíží na údolí s vinicemi. V rámci zříceniny je opravena jedna budova, ve které je výstava relikvií z hradu a okolí. Vítá nás starší paní, ale moc jí nerozumíme. Ona záhy pochopí, že italsky neumíme, ale stejně se nám snaží něco vysvětlit. Po chvíli chápeme, že se nás snaží upozornit, že se dá jít i nahoru na jedinou hradní věž. Vchod do věže jsme skutečně přehlédli, takže jí poděkujeme a jdeme se podívat nahoru. Čekají nás dřevěné schody, které už něco pamatují a skřípají s každým naším krokem. Přicházíme do nejvyššího patra, ze kterého vedou už jen velmi úzké kamenné schody na vrchol věže. S naším medvědem v nosítku se Nina sotva vytočí, ale úspěšně to zvládá. Já takové štěstí nemám a samozřejmě se praštím do hlavy, když už si myslím, že jsem nahoře a nade mnou nic není. Z věže se nám nabízí velmi pěkný výhled na údolí pod námi i vysoké skály naproti. Chvíli tu pobudeme a pak míříme zase dolů. Tentokrát už to zvládnu bez boule na hlavě.

Druhým z hradů, na který jsme se byli podívat, byl hrad nad městem Arco. Jeho strážní věž vysoko na skále uprostřed údolí nejde přehlédnout. Se zmrzlinou v ruce opouštíme jednou z úzkých uliček náměstí v Arcu a následně po schodech a pěšině stoupáme olivovým sadem k hradu. Chvílemi na rozdvojeních zvažujeme, kudy se dát, ale s pomocí mapy v mobilu to trefíme dobře a za chvíli už stojíme u vstupu do hradu. Hrad má několik nádvoří a věží, ze kterých se zachovalo někdy více, někdy méně kamení. Pod námi se rozléhá Arco, které navazuje na Rivu a za ní už se zrcadlí hladina Gardy. Postupně vystoupáme až k oné strážní věží a kousek od ní máme výhled i na druhou stranu údolí. Podél západních hradeb se vracíme zpátky na travnaté nádvoří a míříme zpátky do ulic Arca. Pizzerie s nejvyšším hodnocením otevírá až v pět, takže chvíli ještě bloumáme ulicemi, abychom pak udělali první objednávku, kterou si za pár minut vychutnáme. Je zajímavé, že Capricciosu dělá každý jinak. Tahle měla být původně s nějakými rybičkami, ale naštěstí jsem si toho zavčas všimnul a domluvil si to bez nich. Jinak by to mohlo skončit jako ve Finale Ligure, kde jsme to zjistili po objednání. Ryby na pizze totiž moc nemusíme. Spíš vůbec.