Exponovanou hřebenovkou na nejvyšší vrchol Madeiry

Jasno a slunečno, alespoň to hlásila předpověď počasí. Po dni odpočinku byl náš plán jasný, hřebenovka mezi dvěma madeirskými vrcholy Pico do Arieiro a Pico Ruivo, který je se svými 1862 výškovými metry nejvyšší horou Madeiry.

Předchozí den jdeme brzo spát, abychom byli schopni ráno vstát v pět a stihnout východ slunce. Za tmy nasedáme do studeného auta a vydáváme se vstříc Pico do Arieiro, na který vede silnice až na samý vrchol. Za tmy stoupáme po silnici hustým lesem. Musíme přitom ale dávat pozor na zajíce, kteří se vždy rozhodnou těsně před koly přebíhat přes cestu. Naštěstí žádného nepřejíždíme, ale mnohdy je to o fous.

Na vrchol přijíždíme před východem, takže mise úspěšně splněna. Čekáme zhruba dalších 10 minut na klíčový okamžik, což mě díky neskutečné zimě docela probírá z polospánku. Na samém vrcholu stojíme ještě s jedním nadšencem, se kterým pak před, při i po východu zuřivě mačkáme spoušť foťáku, protože divadlo, které se před námi odehrává, na gauči nezažijete.

Následně se vydáváme po kamenech dlážděnou stezkou horským hřebenem vstříc vrcholu Pico das Torres.

Vychutnáváme si první ranní paprsky, které ozařují východní stěnu horského masivu, zatímco na západní straně v údolí hluboko pod námi je stále ještě tma.

Mraky nad východní stranou ostrova tvoří neproniknutelnou peřinu, moře z mraků. Užíváme si parádních výhledů i stezky, která se klikatí po hřebeni a stoupá nahoru a dolů mezi jednotlivými vrcholky.

Z Pico do Arieiro na Pico Ruivo vede jedna trasa, která se před vrcholem Pico das Torres rozděluje na západní a východní cestu, aby se po 2 kilometrech před výstupem na vrchol Pico Ruivo zase spojily. V době naší návštěvy byla však východní cesta poškozená a zavřená kvůli sesuvům půdy. Proto se na rozcestí musíme vydat západní cestou, na které jsme si slunce moc neužili. Navíc západní strana byla dopoledne o poznání chladnější, takže zase nasazujeme bundy a pokračujeme dále.

Na západní straně vidíme pozůstatky požárů, které řádily na svazích Pico Ruivo v letech minulých. Bíle ohořelé stromy jsou svědkem rozsáhlých lesních požárů v letech 2010 a 2012.

Prudký výstup po ocelových schodech do sedla pod naším cílem nás dostatečně zahřívá, že shazujeme bundy a po přehoupnutí se zpět na východní stranu již slunce začíná pořádně pálit. Takže zase sundáváme vrstvy funkčního oblečení, protože z ranních 5 stupňů je najednou tak 25.

Na úzké stezce zařezané pod Pico Ruivo se z ničeho nic objevuje stará míchačka, několik pytlů s cementem a elektrický kabel natažený několik set metrů nad údolím. Tak takhle tady opravují ten chodník, ale jak tu sakra dostali tu míchačku. To jí jako dotáhli v rukách až tady? Cestou zpátky naše představy dostávají reálnější obrysy, protože míchačka se najednou točí a tři Madeiřané dláždí za pomocí krumpáčem nakopaných kamenů ze skály opodál chodník. Až na tu míchačku to vypadá jako výjev ze středověku. Teď už víme, jak se asi dříve stavěly horské stezky.

Zanedlouho se dostáváme na rozcestí se stezkou, která vede ze severního pobřeží po hřebeni dále do sedla Boca da Encumeada. Z rozcestí už je vrchol Pico Ruivo na dosah a skutečně za 10 minut staneme na vrcholu nejvyšší hory Madeiry, a to zcela osamoceni.

Otevírá se nám výhled na západní část ostrova, který však začnou záhy po našem příchodu kazit mraky deroucí se z východní části ostrova. Za půl hodiny se počasí zcela mění a není vidět na 50 metrů.

Po svačině proto balíme věci a stejnou cestou jdeme zase zpátky na Pico do Arieiro. V níže položených partiích stezky taková oblačnost není, ale vrcholky jsou stále zahaleny v mracích.

Na západní cestě se nevyhnete tunelům vyhloubených ve skále. Nejsou sice nijak dlouhé, ale v jednom z nich je zatáčka, takže nejde vidět nakonec. Proto se čelovka určitě hodí.

Před výstupem na Pico do Arieiro se opět dostáváme do mraků, takže z výhledů, které jsme si slibovali nic není. Každopádně stačí si vzpomenout na ranní východ slunce a už to tak nějak nevadí.

Praktické informace

Vzdálenost:

Celkem měří trasa 11 kilometrů (5,5 kilometru cesta jedním směrem).

Časová náročnost:

4 a půl hodiny i s focením. Na celý výlet si vyhraďte minimálně 4 hodiny.

Proč jít:

• parádní hřebenovka mezi dvěma nejvyššími vrcholy Madeiry
• úžasné výhledy na celý ostrov

Doporučení:

• lze jít i v teniskách, ale doporučujeme trekové boty
• nezapomenout čelovku, nebo alespoň nějaké světla do tunelů na západní cestě
• sledovat doporučení na webu ohledně schůdnosti cesty (často bývá uzavřená kvůli sesuvům půdy)

Stáhnout GPX trasy

Naše výlety na Madeiře

#1: Po levádách z Camachy do Funchalu a zase zpátky

#2: Z Machica po pobřežních útesech do Porto da Cruz

#3: Na skok na poloostrově São Lourenço

#4: Autem po severním pobřežím Madeiry za přírodními bazény

#5: Exponovanou hřebenovkou na nejvyšší vrchol Madeiry

#6: K 25 pramenům s davy turistů v zádech

#7: Ve výškách na levádách u Ponta do Sol

#8: Cesta do pekla aneb levádou k srdci Madeiry

#9: Po královské cestě na Pico Grande

#10: Přes vodopády a tunely k vavřínovému pralesu Madeiry

#11: Naše madeirská zkušenost