Přes vodopády a tunely k vavřínovému pralesu Madeiry

Předvečer našeho posledního dne na Madeiře před odletem se nese ve znamení zkoumání map a internetu. Zvažujeme nad trasou na severozápadě ostrova k jezeru Fanal, ale nakonec vítězí okruh vedoucí z horského sedla Boca da Encumeada zčásti po Levádě do Norte a zčásti vavřínovým lesem pod náhorní plošinou.

Opět volíme cestu po dálnici přes Funchal, abychom se na jejím konci v městečku Ribeira Brava vydali cestou hlubokým údolím a následně serpentýnami vyjeli do průsmyku Boca da Encumeada. Při výstupu z auta nás rozhodně nečeká slunečné počasí, ale to nám nevadí a nastupujeme na betonový chodník kolem Levády do Norte.

Na prvním rozcestí stojíme u prvního ze dvou tunelů na naší dnešní trase. 600 metrů dlouhý tunel se zdá být nekonečný a světlo na konci jakoby se ani nepřibližovalo. Po 10 minutách se z něj konečně dostáváme. Je zajímavé, že u vchodů jsou tunely celkem úzké a nízké, ale posléze se rozšiřují a i pro mě (188 centimetrů) se v nich jde celkem pohodlně, aniž bych si musel dávat pozor na hlavu. Nině to ale přišlo naopak (na začátku, že jsou prý široké a vysoké, a uprostřed musela jít skrčená a bála se o hlavu), takže pravdu budete muset zjistit sami.

Za prvním tunelem se charakter levády mění. Postupujeme mlhou zahaleným lesem a ze stromů visí malé zelené, až bílé nitky nevím čeho, které dokreslují atmosféru starého a hustého pralesu.

Na cestě potkáváme několik malých i opravdu velkých vodopádů, které stékají nebo padají do levády. V levádě si pak všímáme několika pstruhů, kteří se drží u jejího dna a zřejmě odpočívají.

Za rohem na nás čeká v roklině další minimálně 50 metrový vodopád a vstup do nejdelšího tunelu, který jsme na Madeiře absolvovali.

Stoupám si k jeho začátku a sotva vidím na jeho konec. Čeká na nás 900 metrová výprava pod zemí na úzkém chodníku vedle vodního kanálu. Zhruba v půlce tunelu zhasínáme světla a chvíli zůstáváme stát, abychom si vychutnali zdejší atmosféru. Dvě skutečně vzdálená světla u východů, tekoucí voda a naprostá tma.

Po východu z tunelu pokračujeme dále po levádě, od které se po chvíli odpojujeme a klesáme níže do madeirského pralesa, abychom za pár minut na to začali po nekonečných dřevěných schodech stoupat zase vzhůru. Schody nám dávají po týdnu neustálého chození zabrat. Po kilometru, kdy nastoupáme zhruba 300 výškových metrů, se dostáváme na cestu podél staré zřejmě již nepoužívané levády, která je bez vody.

Postupně se dostáváme k cíli naší cesty, kterým je madeirský vavřínový prales. Prales se rozkládá hlavně na severozápadní části ostrova a je zapsán na seznam UNESCO. Jedná se o nejrozsáhlejší vavřínový („laurisilva”) les na světě, ve kterém žije spousta endemických rostlin i živočichů.

Pěšina nás vede kolem starých vavřínových stromů a celá scenérie má díky všudypřítomné mlze snový nádech. Některé ze zdejších stromů jsou až 500 let staré.

Úzká stezka začíná stoupat vzhůru a my se pěšinou vedoucí pár set metrů pod náhorní plošinou dostáváme konečně nad mraky.

Po chvíli se nám otevírá výhled na zahalené horské vrcholky v čele s Pico Grande a Pico do Jorge. Čím výše stoupáme, tím hezčí pohled se nám naskýtá. Pod námi po levé straně na severním pobřeží ostrova leží těžká peřina z mraků, za které před námi vykukují horské štíty.

Postupujeme dále již prosluněnou stezkou a vidíme, že naše cesta vede pod dlouhou skalní stěnou, ze které přímo na ní padá nespočet vodopádů. Je jedno, jak rychle běžíte, na konci prostě budete mokří, protože na úzké stezce se před padající vodou nedá moc kličkovat. Zajímalo by mě, jak to vypadá, když je tu více vody.

Vodopády dávají základ nové levádě, po které dále postupujeme podél skalního útvaru ve tvaru zaobleného kuželu s názvem Pináculo.

Vycházíme z lesa a stezka prudce klesá dolů. Před námi se otevírá parádní horské divadlo, kdy na levé straně vidíme kotel mraků, který se ze severu převaluje přes okolní horská sedla do jižního údolí, kde se mraky rozpouští.

Sedáme si na nejbližší kámen a dobrou půlhodinu pozorujeme převalující se mraky s madeirskými horskými štíty v pozadí. Na to, jaké bylo ráno počasí, je to paráda.

Následujeme prudce klesající stezku i burácející vodu v levádě, která se valí dvěma mohutnými vodopády dolů do údolí.

Před napojením na silnici do Boca da Encumeada musíme proběhnout ještě několik dalších vodopádů, které padají na stezku. Opět mokří pokračujeme ještě pár set metrů, kde se napojíme na pod námi vedoucí silnici.

Po silnici se pak vracíme do Boca da Encumeada k našemu autu. Po pravé straně máme hezký výhled na prosluněné údolí, nad které vyčnívá Pico Grande se svojí charakteristickou homolí na vršku. Vytesané tunely na silnici probíháme, protože jsou neosvětlené a Madeiřani se v nich zřejmě neobtěžují používat světla.

Po 3 kilometrech staneme u auta v Boca da Encumeada, kde nás přivítají mraky a je vidět sotva na 100 metrů.

Praktické informace

Vzdálenost:

Okruh z horského sedla Boca da Encumeada vavřínovým lesem měří zhruba 19 kilometrů.

Časová náročnost:

Cesta trvá okolo 5 až 6 hodin, takže si ideálně vyhraďte celý den.

Proč jít:

• vavřínový prales
• spousta vodopádů
• dlouhé levádové tunely
• parádní výhled na všechny madeirské štíty

Doporučení:

• vyplatí se počkat na lepší počasí, pokud je zamračeno, zážitek z trasy bude v její druhé části poloviční
• čelovky do tunelů, jen s mobilem raději ne
• trasu byste asi neměli absolvovat pokud trpíte klaustrofobií

Stáhnout GPX trasy

Naše výlety na Madeiře

#1: Po levádách z Camachy do Funchalu a zase zpátky

#2: Z Machica po pobřežních útesech do Porto da Cruz

#3: Na skok na poloostrově São Lourenço

#4: Autem po severním pobřežím Madeiry za přírodními bazény

#5: Exponovanou hřebenovkou na nejvyšší vrchol Madeiry

#6: K 25 pramenům s davy turistů v zádech

#7: Ve výškách na levádách u Ponta do Sol

#8: Cesta do pekla aneb levádou k srdci Madeiry

#9: Po královské cestě na Pico Grande

#10: Přes vodopády a tunely k vavřínovému pralesu Madeiry

#11: Naše madeirská zkušenost