K 25 pramenům s davy turistů v zádech

Výlet do údolí Rabaçal k 25 pramenům, portugalsky 25 fontes, se řadí k turisticky nejnavštěvovanějším místům na Madeiře. Proto jsme zvažovali, zda se do této lokality vůbec vydat. Nakonec jsme výlet uskutečnili a rovnou jsme ho spojili s procházkou kolem Levády do Moinho u městečka Ponta do Sol.

Tradičně vyrážíme za prvních ranních paprsků, kdy nejprve sjíždíme ze Santo António da Serra do Santa Cruz a následně po dálnici projíždíme přes Funchal a pokračujeme do Calhety. Vzhledem k tomu, že se v jednom z tunelů stala nehoda, musíme zvolit objížďku po staré pobřežní cestě, která je parádním zážitkem nejen díky vodopádu přes cestu, pod kterým si opláchnete auto, ale i vzhledem k vyhýbání se s ostatními auty, kteří stejnou objížďku rovněž zvolili. Zkrátka, kdo by si po ránu nedal stresík, že se ve starém vyhloubeném tunelu bez světel plném vody nevyhnete s protijedoucím náklaďákem. Brzo pochytíte nějaké zvyky od místních a klakson se stane vaším nejlepším přítelem.

Z Calhety pokračujeme údajně hlavní cestou (alespoň podle mapy.cz), ale k našemu překvapení se jedná o úzkou kameny dlážděnou silnici na jedno auto, která je tak prudká, že z ní polovinu jedeme na jedničku. K tomu můžete přidat krávy chodící přes cestu a lesáky těžící dřevo, s jejichž kamionem se můžete vyhnout pouze na několika málo místech.

Konečně se od pobřeží vyšplháme na náhorní plošinu ve výšce zhruba 1400 metrů nad mořem. Na jedné straně se pod námi rozprostírá jižní pobřeží Madeiry, na druhé straně náhorní plošina s hlubokým údolím Rabaçal, kam máme namířeno.

Auto necháváme na liduprázdném parkovišti a naším plánem je nejprve prozkoumat nejvýše položenou levádu a následně sejít do údolí.

Vydáváme se proto po Levádě do Alecrim, která vede vysoko nad celým údolím a ze které se nám nabízí neopakovatelné výhledy. Okolní stromy a keře místy tvoří doslova tunel, ve kterém je pouze naše úzká stezka a vodní kanál.

Po chvíli se dostáváme k rozcestí s pěšinou vedoucí dolů do údolí k Lagoa do Vento, česky větrnému jezeru. My se ale vydáváme dále po levádě a plánujeme, že se dostaneme na Levádu do Pico Urze vedoucí nad námi. Po průchodu malým vodopádem se dostáváme k malému jezírku s dalším vodopádem, od kterého pokračujeme vzhůru dosti zanedbanou stezkou.

Stezka po krátkém výstupu vede přes řeku, kterou musíme přeskákat po kamenech. Za pár minut prudkého stoupání lesíkem se dostáváme na Levádu do Pico da Urze, po které přes další zapadlý vodopádek pokračujeme až na náhorní plošinu, kde máme dostaveníčko se stádem krav.

Levády se držíme nějakou chvíli a poté odbočujeme na pěšinu, která nás zavede zpátky k větrnému jezeru. Sešup je to pořádný a vyplatí se mít pevné boty. Už z dálky se nám otevírá famózní výhled na minimálně 100 metrový vodopád padající do jezera pod ním.

U jezera nikoho nepotkáváme, v klidu dáváme svačinu a sledujeme padající vodu. Po prozkoumání mapy si říkám, že bychom mohli odbočit ze stezky a zkrátit si naši cestu k 25 pramenům. Moje plánovaná zkratka vede od větrného jezera korytem řeky. Se slovy „vždyť je to jenom kousek“, přeskakujeme kameny a prodíráme se houštím okolo řeky. Za chvíli staneme na okraji dalšího 100 metrového vodopádu. No tak tahle zkratka se nám nevyvedla. Viním kvalitní mapové podklady, podle kterých to byla rovina.

Takže musíme jít na okolo. Pěšina nyní vede po úbočí kopce hustým lesem střídavě nahoru a dolů, takže postup je dost náročný. Po dvou kilometrech již ale stojíme na asfaltové cestě vedoucí k začátku trasy k 25 pramenům. Ještě předtím se ale jdeme zdola podívat na vodopád Risco, na kterém jsme ještě před chvílí stáli.

Cestu k 25 pramenům si neužíváme. Hlavní turistický nápor zdá se vrcholí, zvláště když mikrobus vozí každých 10 minut turisty z parkoviště k začátku stezky. Leváda k 25 pramenům je parádní, ale zkrátka není dost široká pro zástupy turistů, takže jdeme v dlouhém vláčku a často čekáme, abychom se mohli vyhnout s protijdoucími turisty.

Na fotkách sice ostatní lidi nevidíte, ale takovýto prostor pro focení se nám naskytl jen párkrát, kdy jsme buď řadu lidí předběhli, nebo jsme čekali, až všichni přejdou.

U 25 pramenů teprve nastává pravé peklo. Spousta lidí, přes které neslyším ani stékající vodu do jezírka, do kterého jsem si mimochodem musel stoupnout, abych vyfotil alespoň nějakou lepší fotku.

Situace za mnou mluví za vše.

U 25 pramenů se proto nezdržujeme příliš dlouho, asi tak 2 minuty, a valíme zase zpátky. Prozíravě na rozcestí volíme jinou trasu, po které nechodí vůbec nikdo. Potom si dáváme asfaltový stoupák k našemu autu, který stíháme za jednu otočku mikrobusu.