Zapomenutým hřebenem Těšínských Beskyd přes Velkou Čantoryji

Při hřebenovce na Králickém Sněžníku jsem si stěžoval na malou dávku kilometrů. Bylo proto potřeba absolvovat něco trochu delšího. Volba nakonec padá na hraniční hřeben Těšínských Beskyd. Plánování je poměrně jednoduché, až na pár výjimek se stačí držet červené turistické značky, která se táhne po celé českopolské hranici. Ráno nás opět čeká brzké vstávání, kdy vycházíme na autobus do Ostravy, kde přesedneme na vlak, který nás zaveze do výchozího bodu naší trasy na nádraží v Třinci. Nečekal jsem, že při cestě na autobus budu vytahovat foťák, ale výhled na ranní Beskydy se prostě neomrzí. Někde v dáli uprostřed začíná náš dnešní výlet.

Z třineckého nádraží nás čeká krátký úsek po poměrně rušné silnici, ale po zhruba dvou kilometrech odbočujeme do lesa a necháváme hluk města za námi. Po pár minutách chůze mi připadá, že jsme se ocitli mimo civilizaci. Pár usedlostí nad Třincem a jinak nic než my a zelené pastviny. Při ohlédnutí zpátky se za námi tyčí Javorový a Ostrý přímo nad třineckými paneláky.

Kolem vendryňské Babí hory pokračujeme vstříc českopolskou hranicí. Cesta nás vede kolem obory Vrožná, ve které bychom mohli při troše štěstí spatřit daňky, muflony nebo jeleny Wapiti. Chvíli se zdá, že to štěstí mít nebudeme, ale nakonec přeci jen v malém lesíku zahlédneme aspoň ty jeleny. Po chvíli nás ale zpozorují a pádí plným tryskem dolů z kopce dříve, než stihnu vytáhnout foťák.

Po opuštění obory máme možnost před sebou spatřit první z dnešních vyšších vrcholů, Malou Čantoryji, která se nachází na polské straně hranice. Podél hraničních patníků a lesem napůl sežraného kůrovcem pokračujeme na lesní “hraniční přechod” v Hoře/Goře. Betonové sloupky na hranici připomínají dobu minulou. Není to tak dávno, kdy tu byl vysekaný les a tyto betonové sloupky držely plot s ostnatým drátem. Dneska už je to jinak, osamoceni svačíme na hraničním patníku a já přemýšlím nad tím, že z pohledu turisty je poměrně jedno, jestli vede hranice tady nebo o dvacet metrů dále, a je fajn, že ji můžeme přecházet, kde chceme.

Na polské straně pokračujeme nejprve po červené naučné značce, která nás kolem pomníku partyzánů zavede k rozcestí s černou turistickou značkou, po které se dostaneme na vrchol Malé Čantoryje. Kousek za vrcholem máme hezký výhled na polskou část Slezských (Těšínských) Beskyd i na Velkou Čantoryji, na kterou máme nyní namířeno. Pod vrcholem se v turistické chatě stavujeme na jedno rychlé borůvkové pivo, ale nechutná tak dobře, jako jsme zvyklí z Beskydského pivovárku na Ostravici. Ale i tak bodne.

Cesta na Velkou Čantoryji je nenáročná a než se nadějeme, stojíme na jejím vrcholu. Obětuju vstupné na rozhlednu, abych se nakonec podíval na výhledy, které už jsme stejně viděli nebo ještě uvidíme. Aspoň jsou odsud hezčí fotky. Viditelnost je poměrně dobrá, ale Vysoké Tatry dneska vidět nejdou. Každopádně výhled na Beskydy z druhé strany, než jsme zvyklí, za to stojí.

Z Velké Čantoryje míříme dále po hranici po červené turistické značce na Beskydské sedlo, odkud si postupně vyšlápneme na další vrcholy hřebene, konkrétně na Malý a Velký Sošov, Česlar, Malý a Velký Stožek a Krkavici, kde máme v plánu z hřebene sejít. Od Beskydského sedla vede po hřebeni prašná lesní cesta, po které se nejde zrovna dvakrát příjemně. Kilometry v nohách se začínají projevovat a já jen doufám, že chata na Velkém Stožku bude otevřená, abychom si mohli dát další chmelový ionťák na doplnění sil.

Naštěstí byly mé prosby vyslyšeny a po ostrém stoupání na vrchol Velkého Stožku sedáme na lavičku před chatou s vychlazeným čepovaným pivem. Zároveň dojídáme naše poslední zásoby v podobě kakaových sušenek (recept) a perníku se zázvorem (recept), takže dalších zhruba 8 kilometrů k železniční stanici v Návsí a asi i cestu domů budeme muset vydržet bez jídla. Vodu naštěstí ještě v batohu máme.

Z Velkého Stožku pokračujeme na Krkavici, ze které si to namíříme po modré turistické značce na Groníček. Při sestupu se nám nabízí poslední dnešní výhled na Lysou horu. Dneska se počasí zase vydařilo a navíc celý hřeben, až na okolí Velké Čantoryje, byl absolutně liduprázdný. Jen hory, les, louky a božský klid.

Vzhledem k tomu, že se nám nechce jít z Groníčku do Jablunkova po asfaltu a chceme přejít ještě pár vrcholů, říkáme si, že to vezmeme přes Filipku. Na cestě k vlaku nás tak čekají ještě tři vrcholy s malým stoupáním, a to Konihlava, Čupel a právě Filipka. Poté už definitivně opouštíme hřeben a míříme na vlak do Návsí, který nás zaveze zpátky domů. Fajn bylo v Těšínských Beskydech.

Praktické informace

Vzdálenost:

Popisovaná trasa přes hřeben Těšínských Beskyd měří zhruba 34 kilometrů, na kterých se můžete těšit na přibližně 1.500 výškových metrů.

Časová náročnost:

Trasu jsme absolvovali s četnými přestávkami na focení a svačiny za zhruba 8 hodin.

Proč jít:

nádherný beskydský hřeben absolutně bez lidí (větší počet turistů, hlavně polských, jsme potkali jenom na Velké Čantoryji)
hezké výhledy na české i polské Beskydy, Malou Fatru a při troše štěstí i na Vysoké Tatry

Doporučení:

trasu jde libovolně zkracovat podle vašich fyzických možností (nebo prodloužit až do Mostů u Jablunkova), víceméně z každého sedla vede značka zpátky do údolí (jako startovní místo můžete zvolit také vesničku Nýdek)

Stáhnout GPX trasy – odkaz na Mapy.cz