Dobrodružný název našeho cíle, a to Pekelný kotel, v portugalštině Caldeirão do Inferno, i jeho poloha v hlubokém údolí pod nejvyšší horou Madeiry, Pico Ruivo, dávala tušit, že se na naši dnešní výpravě nudit nebudeme. Když k tomu přidáte ještě neidentifikovatelné larvy na šunce, kterou jsme koupili předchozí den v místním obchůdku, a všimnete si jich, až když máte půlku svačiny v sobě, je jasné, že tenhle výlet byl prostě peckovní. Ale hezky popořádku.
Vyjíždíme opět časně ráno, protože se chceme vyhnout záplavě turistů, což se nám osvědčuje a na parkovišti nad městečkem Santana pod horou Pico das Pedras opět parkujeme jako první. Nahazujeme batoh a po prozkoumání místních tradičních pestrých obydlí se slaměnou střechou (v městečku Santana můžete najít více původních „chatrčí“) vyrážíme podél levády vstříc peklu. Po 15 minutách chůze přicházíme k místu zvaném Queimadas, kde se nachází restaurace s parčíkem, a dá se zde rovněž zaparkovat a tím ušetřit 2 kilometry cesty, což se při zpáteční cestě může hodit.
Cesta do pekla je však před námi a rychlým krokem pokračujeme širokým chodníkem kolem levády hustým madeirským lesem, ze kterého se nám občas naskytne pohled na severní pobřeží ostrova.
Počasí dnes vychází zatím na jedničku, z široké cesty se po chvíli stává úzký chodník a v dálce hučí vodopád. Co víc si přát.
Po hodině chůze přicházíme na další rozcestí se stezkou, která vede z vesničky São Jorge na Pico Ruivo. My se však držíme naší levády, nasazujeme čelovky a jdeme prozkoumávat tunel, u kterého z počátku nevidíme na jeho konec, protože jak posléze zjišťujeme, vede do zatáčky.
Procházíme ještě jeden kratší tunel a ocitáme se na kraji širokého údolí, kdy je stezka i leváda vytesaná ve skále. Pokud máte strach z výšek, nemusíte se bát, na všech exponovanějších místech je stezka zajištěna zábradlím. A vždycky můžete sundat boty a jít levádou.
Bylo fajn, že stezka vedla vysoko nad údolím. Když si v klídečku valím místní pečivo se šunkou, Nina mě po chvíli zkoumání podané svačiny upozorňuje se slovy „teď se asi pobliju“ na to, že se na šunce nachází více živočichů, než je zdrávo. Dívám se pozorněji a skutečně shluky pár miniaturních žlutých larviček si to velebí na šunce. Ok fajn, tak co se dá dělat. Polovina svačiny, respektive dvě předchozí housky už jsou ve mě a polovina dovolené ještě přede mnou. Rozhodnutí je jasné, strkám prsty do krku a zkonzumovanou svačinu vrhám dolů do údolí. Zbývá nám jedna tatranka a nějaké müsli tyčinky a spousta kilometrů. Dneska to bude hladový výlet. Pro úplnost dodám, že mi nakonec nic nebylo, pravděpodobně se jednalo o larvy mouchy, které byly pouze na posledním kolečku od spodu, jelikož to bylo první, které bylo odkrojeno, a do místního obchodu už jsme nikdy nešli.
Po mírném zdržení a pachuti v puse pokračujeme dál po cestě vinoucí se ve skále vysoko nad dnem údolí. Všechny negativa jsou zapomenuty při příchodu do Caldeirão Verde, česky zeleného kotle, jemuž vévodí obří stometrový vodopád. Je super, že si celou scenérii vychutnáváme sami, protože při cestě zpátky je v celém kotli dost přelidněno. Vstávat brzo se na Madeiře vyplatí.
Od vodopádu se vydáváme dále pěšinou stejného rázu jako doposud a nezadržitelně se blížíme ke konci údolí. Po kilometru se od levády odpojujeme a stoupáme po schodech, abychom se napojili na další levádu vedoucí zhruba 150 výškových metrů nad námi. Schody končí u vstupu do nejdelšího přístupného tunelu na Madeiře, který je dlouhý přibližně 2 a půl kilometru a k našemu překvapení z něho vyúsťují koleje. Tady by bylo fajn povožení. My se však tímto tunelem nevydáváme, upřímně ani nevím, jestli bych na to psychicky měl, a odbočujeme doprava hned na začátku tunelu.
Následuje nejhezčí část našeho výletu, mnohými hodnocená jako nejkrásnější cesta na Madeiře. Zahajuje jí malý vodopádek přes cestu, který probíháme do navazujícího tunelu. Na cestě se střídají krátké tunely s úseky s výhledy zpátky na údolí. Na začátku jednoho tunelu slyšíme zlověstné burácení padající vody, které v tunelu získává stále více na síle. Na konci zjišťujeme, že jde o malý vodopádek, který padá do levády v ústí tunelu. Ocitáme se v kaňonu, do kterého z okolních průrev stékají dva vodopády ze dvou stran.
Protahujeme se úzkou skulinou do dalšího tunelu a pokračujeme po levádě, která po chvíli mizí, a my po krátkém stoupání staneme pod minimálně 100 metrovou zelenou stěnou, která obklopuje celé údolí a po které všude kam se podíváme, stékají potůčky vody.
Nebaví nás mít zakloněnou hlavu, a proto si leháme na záda na kameny a dobrou půl hodinu sledujeme tohle nádherné přírodní divadlo. Jestli takhle vypadá peklo, tak za mě dobrý. Škoda jen, že náš bídácký foťák nedokázal daný moment věrně zachytit. V paměti nám však tato vzpomínka zůstane napořád.
S pomyšlením na zpáteční cestu se neochotně zvedáme a stejnou trasou (nesnáším chodit tam a zpátky po stejné trase) se vydáváme zpátky k autu. Cestou do pekla jsme potkali celkem 3 lidi, zpátky už je to podstatně horší. U zeleného kotle potkáváme skupinu českých turistů, kteří se ptají, jak je to ještě daleko a jestli to stojí za to. Pro jejich dobro jim záměrně říkám kratší časový údaj a s mým nejpřesvědčivějším výrazem říkám „no to k**** stojí za to“ (bez toho k****, to si říkám pro sebe při pomyšlení na parádní stezku a vodopády). K našemu i k jejich štěstí jsme následující den zjistili, že je stezka uzavřena z důvodu sesuvů na chodníku do zeleného kotle. V té chvíli si vzpomenu na šunku a něco o karmě …
Praktické informace
Vzdálenost:
Cesta do pekelného kotle a zpátky měří zhruba 21 kilometrů (19 kilometrů pokud vyrazíte od rozcestí Queimadas).
Časová náročnost:
Nám výlet trval asi 6 a půl hodiny i s focením a pauzou na svačinu a blítí. Ideální je si na výlet vyhradit celý den.
Proč jít:
- jedna z nejkrásnějších tras na Madeiře
- za vodopádem v zeleném kotli získá cesta na dobrodružnosti
Doporučení:
- kouknout se předem, zda není cesta uzavřená
- vyplatí se přivstat a vyhnout se návalu turistů
- čelovka je tady povinností, na světlo v mobilu moc nespoléhejte, někdy budete potřebovat i ruce
Naše výlety na Madeiře
#1: Po levádách z Camachy do Funchalu a zase zpátky
#2: Z Machica po pobřežních útesech do Porto da Cruz
#3: Na skok na poloostrově São Lourenço
#4: Autem po severním pobřežím Madeiry za přírodními bazény
#5: Exponovanou hřebenovkou na nejvyšší vrchol Madeiry
#6: K 25 pramenům s davy turistů v zádech
#7: Ve výškách na levádách u Ponta do Sol
#8: Cesta do pekla aneb levádou k srdci Madeiry
#9: Po královské cestě na Pico Grande
V zimě tu moc turistů nepotkáte. Bohužel jsme ho vodopádech ani na konci února neměli moc vody.
Upřímně telefon naprosto stačil a i v sandálech by se to dalo. Já šel v Tropic Feel. Ale chápu, že dost záleží na zkušenosti čtenáře, co si mohou dovolit. Každopádně je to skvělý trek.
Díky za postřehy ze zimní Madeiry 🙂 Škoda, že jste měli málo vody. Čím je jí víc, tím to musí být lepší. S obuví to má každý jinak. Taky jsme se postupně dopracovali k lehčím variantám. Zmínku o pohorkách jsem odstranil, dá se to jít celkem v pohodě i v sandálech a tunely na této trase nejsou moc dlouhé, takže mobil na svícení stačí. Asi ale neuškodí mít čelovku a nevybíjet si baterku v mobilu, kdyby bylo třeba někam volat v případě problémů.