Po sněhu i ledu k zamrzlému Garibaldi Lake

Jak jsem již naznačil v předchozích příspěvcích, počasí ve Whistleru nebylo zrovna nejlepší a k tomu jsme chytli po cestě do Kanady nějaký bacil, což není ideální kombinace. Dokázali jsme se z toho ale poměrně rychle vyležet, takže jsme z tepla postele přemýšleli, kam dále vyrazíme. V plánu byl výlet na Panorama Ridge nad jezerem Garibaldi, ze kterého máte za hezkého počasí skutečně famózní výhled, nicméně v dešti se mi po stehna ve sněhu zrovna dvakrát šlapat nechce. Proto volíme alespoň výlet k břehům Garibaldi Lake. Podle aktuálních fotek na sociálních sítích má být u jezera ještě hodně sněhu, ale nic, co bychom nepřekonali.

Ráno sice ve Whistleru neprší, ale na parkoviště u výchozího bodu naší trasy to je nějakých 30 kilometrů, takže při našem štěstí bude určitě pršet tam. Při odbočení z dálnice nás značky u cesty zhruba každých dvacet metrů upozorňují na zákaz parkování u krajnice. A tak to jde asi dva kilometry. V létě tady musí být dobré peklo. Za drobného mrholení přijíždíme na parkoviště, kde jsou jenom dvě další auta. Venku je trochu nad nulou, což je super, protože nám to dává naději, že nahoře bude místo deště sněžit. To se hned líp vyráží.

Cesta ke Garibaldi Lake je udržovanou pěšinou, na které na vás nebudou čekat žádné zrádnosti ani prudké úseky. Podle informací na internetu je však most přes říčku Taylor Creek stržen, takže to budeme muset vzít oklikou přes tábořiště Taylor Meadows, což ale není velká zacházka, jen o pár výškových i délkových metrů navíc. Tím se ale vyhneme dvěma dalším jezerům, Barrier Lake a Lesser Garibaldi Lake, což je trochu škoda (na Barrier Lake jsme se skočili podívat alespoň při zpáteční cestě).

Pěšina nás vede hlubokým lesem a trochu máme strach, aby na nás nevyskočil zpoza další zatáčky medvěd. Proto volíme naší strategii občasného tleskání a hlasitého hovoru. Jediné co nás tak překvapí je veverka na kmeni jednoho ze stromů. Po pár kilometrech mírného stoupání se dostáváme k serpentýnám, které nás dovedou až k rozcestí pod Barrier Lake, kde musíme zvolit odbočku doleva namísto klasické cesty doprava, abychom se vyhnuli brodění potoka. Ještě předtím však začíná docela hustě pršet a moje motivace je na bodu mrazu. Dívám se na Ninu a snažím se po její nemoci určit, jestli může pokračovat dál. Na chvíli zastavujeme pod stromem a pozorujeme chipmunka, který hopsá v dešti po kamenech přímo k nám zřejmě s vidinou, že se s ním podělíme o svačinu. „Tady nepochodíš, kamaráde, sám mám málo,“ směju se mu. Po chvíli zase odbíhá do lesa a my se od patníku značící čtvrtý kilometr cesty vydáváme vzhůru do deště. Míjíme dvě turistky v barevných pláštěnkách a já zkoumám svoje podvlíkačky, jestli jsou promočené úplně nebo jenom trochu.

Naštěstí od rozcestí přestává pršet a začíná sněžit. Pěšina se sem tam mění ve sněhový chodník a my pokračujeme k tábořišti Taylor Meadows, kde na nás i trochu vysvitne sluníčko. Z informačních tabulí, které máme u nohou, je zřejmé, že je tady ještě přes metr sněhu. U odbočky na Panorama Ridge a Black Tusk se ještě chvíli rozhodujeme, zda to nezkusit, ale mraky jsou docela nízko, takže to asi za moc stát nebude, navíc je velká šance, že tam kvůli sněhu nedojdeme. Pokračujeme proto přes Taylor Creek lesem až k místu, kde se znovu setkáváme se spodní cestou. Teď už nás čeká jenom pár set metrů a stojíme na břehu zamrzlého Garibaldi Lake.

Následujeme stopy ve sněhu a částečně také po jezeře, kde nám led praská pod nohama, k malému poloostrůvku, ze kterého máme nádherný výhled na celé jezero i okolní vrcholy. Panorama Ridge po naší levici sice není v mracích, ale na vrcholu bych teď asi nechtěl být, protože docela dost fouká a je určitě pár stupňů pod nulou. Po vyfocení několika fotek jdeme posvačit do malého přístřešku, ve kterém se aspoň trochu zahřejeme. Následně pak pokračujeme ještě kousek po břehu jezera k dalším tábořištím a naši cestu končíme stejně jako ve sněhu vyšlapané stopy u mola, které nejde nevyužít k pořízení dalších fotek na památku.

Fascinováni nejen modrou barvou okolních mini jezírek ale také ker na jezeře se pomalu vydáváme na zpáteční cestu, která ubíhá překvapivě rychle. Na to, že je to zhruba deset kilometrů to i v pohorkách rychle uteče. Při zpáteční cestě se jdeme kouknout na Barrier Lake, jedno ze dvou jezer, které se nacházejí na spodní, zavřené cestě. Shodneme se, že to není nic extra, a že to vypadá jak přehrada v údolí pod naší vesnicí.

Zpátky medvěda naštěstí taky nepotkáváme, takže bezpečně dorážíme k autu a vydáváme se do Whistleru. Při zpátečce se na chvíli zastavíme u Brandywine Falls, které sice z fotek nevypadaly nijak extra, ale naživo jsou o dost hezčí. I přes to, že jsme byli ještě trochu nemocní, nepokořili jsme zamýšlený Panorama Ridge a počasí nebylo nejlepší, to dneska stálo za to.

Praktické informace

Vzdálenost:

Popisovaná trasa k břehům Garibaldi Lake měří zhruba 21 kilometrů a nastoupáte na ní okolo 1.100 výškových metrů (po cestě přes Taylor Meadows).

Časová náročnost:

Trasu jsme absolvovali zhruba za 5 a půl hodiny.

Další (užitečné) informace:

pokud chcete vidět nádherně modré jezero jako na obrázcích na internetu, budete se muset na výlet vypravit nejdříve v červenci, kdy jezero rozmrzá, zároveň na konci září už může zase nasněžit
v sezóně vyjeďte časně zrána, abyste mohli zaparkovat; dokážu si představit, že v hezký prázdninový den potkáte opravdu hodně lidí
v létě je lepší uvažovat o výletu na Panorama Ridge nebo Black Tusk

Stáhnout GPX trasy – odkaz na Mapy.cz