Mount Sparrowhawk aneb kanadské Rocky Mountains jako na dlani

Nejhezčí den z našeho pobytu v Canmore jsme si vyhradili na Mount Sparrowhawk v pohoří Kananaskis, který se tyčí nad jezerem Spray Lake jižně od Canmore do výšky 3.121 metrů nad mořem. Pokud bychom vyšli nahoru, byla by to nejvyšší hora, jakou jsme doposud zdolali. Den před výstupem Nina v e-mailu domů celkem vystihla naše pocity: „Zítra nás čeká převeliký výlet nad 3000, ale spíš počítáme, že tam nedojdeme. Uvidíme, kolik bude sněhu a jaká bude cesta.“ Aktuální sněhová situace byla pro nás skutečně záhadou, protože jsme z letošního roku na internetu nenašli žádné informace o tom, že by někdo vylezl nahoru. Technicky by se ale nemělo jednat o náročný výstup až na skalní útvar, který tvoří vrchol. Jinak by to mělo být konstantní stoupání pořád nahoru po širokém svahu hory. Na obrázku dole je to ta prostřední hora.

Ráno sedáme do auta a vyrážíme z Canmore stejnou štěrkovou cestou jako na Ha Ling Peak (příspěvek). Po štěrkové cestě pokračujeme asi 20 kilometrů ke břehům jezera Spray Lake, kde také necháváme auto. Náš dnešní cíl je zakrytý někde mezi stromy, a proto neváháme a vnoříme se do lesa. Cesta nejprve vede po stezce pro horská kola, ale brzy se od ní oddělíme a pokračujeme po vyšlapané pěšině mírným stoupáním vzhůru. Na pěšině potkáváme i velkou laň, která si nás ani nevšímá a pokračuje dál před námi, aby se následně ztratila v lese. Po další odbočce však pěšina podstatně přidává na sklonu a začíná stoupání pod Read’s Tower. Sklon pěšiny je opravdu prudký, takže máme několik odpočinkových míst, na kterých se vydýcháme. Po zhruba půl hodině chůze vyjdeme nad hranici lesa a máme nádherný výhled na jezero pod námi i hory naproti.

Stoupání pokračuje neúprosně vzhůru po kamenné suti. Záhy se však přehoupneme přes horizont a máme první možnost spatřit vrchol Mount Sparrowhawk. Zdá se být docela blízko a ani ne tak vysoko, i když je to reálně odsud ještě asi 900 výškových metrů. U malého tábořiště si sedáme a dáváme si první svačinku. Dívám se na jezero pod námi a také na protější horu Old Goat Mountain se stejnojmenným ledovcem pod jejím vrcholem. Trochu mě znervózňuje, že Mount Sparrowhawk je o trochu vyšší. To nám zbývá ještě hodně. Aspoň bude hezký rozhled.

Pokračujeme dále do kopce a dostáváme se pod Read’s Tower. Teď nás čeká krátká rovinka a následně údolí, kterým se musíme dostat na svah Mount Sparrowhawk. K tomu ale musíme překonat buď zasněženou průrvu, kterou teče potok, nebo poměrně prudký skalnatý svah nalevo, kudy mimo jiné taky teče potok. Volba padá na skalnatý svah, na kterém to kvůli všudypřítomné vodě trochu klouže, ale pořád je to asi lepší než se brodit v mokrém a rozbředlém sněhu.

Úspěšně se dostáváme nad údolí pod Read’s Tower a pokračujeme částečně po sněhu a částečně po kamenech vzhůru do kopce. Zde nás čeká poměrně monotónní a namáhavá cesta po sněhové pláni až do sedla pod skalním útvarem, který tvoří Mount Sparrowhawk. S každým krokem stoupáme výše a výše, ale zároveň nám začíná ubývat energie. Vrchol se z nějakého zvláštního důvodu nepřibližuje a to už jsme se dostali nad úroveň Read’s Tower. Výhled okolo nás začíná být opravdu impozantní, což mi dodá odhodlání tam prostě dneska vylézt. „Musíš vydržet,“ říkám sám sobě i Nině. Už je to přece jenom kousek.

Po namáhavém sněžném boji staneme na dosah sedlu pod vrcholem a v dáli vidíme malou budku, která slouží jako meteorologická stanice. Kousek blíže je nezasněžený balvan, na který si sedáme a doplňujeme síly. Jsme těsně pod hranicí 3.000 metrů nad mořem a nahoru nás tak čeká ještě dalších 150 výškových metrů. Zkoumám skálu ve snaze najít cestu, kudy se nahoru dostaneme. Zřejmě se půjde tím kamenným polem. Naštěstí na něm není tolik sněhu, tak by to mohlo jít. Vrcholová skála se zdá být ale docela vysoká a moc si nedokážu představit, jak tam polezeme.

Po svačině pokračujeme k meteorologické stanici a vydáváme se po kamenné suti přímo vzhůru. Za sebou teď máme Mount Bogart a hluboké údolí s malým zeleným jezerem Memorial Lake dole, které je zhruba 1.000 metrů pod námi. My se ale díváme vzhůru a já zkoumám cestu kudy dále. Je to jednoduché, sutí stále nahoru. Bohužel začíná do suti přibývat sníh, takže musíme být o to opatrnější. Naštěstí jsou ve sněhu vyšlapané stopy, které využíváme k dalšímu postupu. Není moc situací, kdy bych schoval foťák, ale tahle je jedna z nich. Cesta totiž vede poměrně úzkým komínem přímo nahoru a pod námi je těch 1.000 metrů. Po chvíli rozhodování Nina pokračuje vzhůru zasněženou průrvou mezi skalami. Trochu mi to připomíná sedlo Prielom pod Východnou Vysokou, které jsme šli rovněž ve sněhu (příspěvek). Tady je to ale trošku horší. Cítím se trochu jako na žebříku a ruce mám od sněhu docela zmrzlé. Cesta pokračuje pořád nahoru v kombinaci sněhu a sypajících se kamenů. My volíme odbočku doleva a po malém zasněženém skalnatém traverzu, který je široký zhruba 30 centimetrů, se dostáváme na hřeben vrcholové skály. V tom okamžiku si uvědomuju, že na vrchol je to asi dvacet kroků po hřebeni. Dokázali jsme to, jsme tam. Vyškrábeme se ještě po posledních kamenech a stojíme na vršku prostorné skály.

Jsou chvíle, které si docela přesně a živě zapamatujete na celý život. Výstup na Mount Sparrowhawk a následný výhled na kanadské Rocky Mountains je bezpochyby jednou z nich. Jsme v srdci hor. Na vrcholu. Všechny ostatní hory jsou nižší nebo zhruba stejně vysoké, takže máme nerušený výhled. V dálce vidíme ikonickou Mount Assiniboine a asi stovku dalších vrcholů. Sedíme, fotíme a dáváme si svačinu. Nad námi prolétává vyhlídkový vrtulník, který opětuje naše mávání. Pak už je jen ticho, hory a my.

Sestup nám trvá déle než výstup, protože stačí jedno uklouznutí nohy a zastavíme se až u toho jezírka dole. Pomalu ale jistě se dostáváme k meteorologické stanici a od ní už je to pohoda. Na sněhu se jde dolů o poznání lépe. Díky sklonu svahu v některých částech se projedeme i v pohorkách. Jednou se dobrovolně projedu po zadku, ale pak mám trochu problém zastavit. Párkrát se teda projedu i nedobrovolně. V korytě pod Read’s Tower volíme sněhovou cestu, což se neukázalo jako dobrá volba, protože se po pár krocích propadám v mokrém sněhu po pás a nějak se nemůžu vyhrabat zpátky. Nakonec to ale zvládnu a další postup řeším opět po zadku, akorát je třeba včas brzdit nohama, abych to náhodou nepřejel až na kamennou stráň.

Další klesání je dost únavné, ale pomalu se dostaneme zpátky k jezeru. Po obligátním vylití vody z mých bot se stavíme na chvíli i na břehu jezera, abychom si trochu odpočinuli po sestupu. Voda je docela ledová, takže si namočím jenom chodidla. Se sklánějícím se sluncem je mi jasné, že dneska byl jeden z těch dnů, na který do konce života nezapomenu. A to je dobře.