Beinn Eighe a rybník v našich botách

Předpověď konečně hlásí, že nemá pršet. Moc se mi tomu ze zkušeností z předchozích dní nechce věřit, ale třeba budeme mít štěstí. Proto vybírám výlet, na který jsem se asi nejvíc těšil, a to hřebenovku po vrcholcích masivu Beinn Eighe nedaleko vesničky Torridon. Po příjezdu na parkoviště pod nejvýchodnější z vrcholků Beinn Eighe, Spidean Coire nan Clach, skutečně neprší ani nejsou okolní hory zahaleny v mracích. Dneska to vypadá skutečně nadějně.

Házíme batohy na záda a vyrážíme vzhůru po hezky udržovaném chodníku. Čeká nás pár serpentýn, setkání se skotskou vysokou zvěří a s každým nastoupeným metrem stále větší rozhled do okolí. Po zhruba kilometru a půl, a 400 výškových metrech se dostáváme do širokého údolí, které nás zavede až pod Spidean Coire nan Clach ve výšce 993 metrů nad mořem. Bohužel počasí už není zrovna ideální, začíná dost foukat a pršet. V půlce strmého údolí se zastavujeme u malé skalky, kde si dáváme první svačinu. Naštěstí fouká z druhé strany, takže nás skalka hezky kryje před, jak se zdá, nepolevujícím deštěm. Okolní vrcholky jsou již v hustých mracích. Sám pro sebe si říkám: „Dneska už fakt ne. Dneska to prostě vyjdeme“. Pohledem na ostatní členy výpravy zjišťuji, že zřejmě nemají stejné odhodlání jako já. Dojídám svačinu a jdu se podívat za skalku, jako to vypadá výš. Hůř než tady. Vidím jenom provazy deště, které strhává vítr doleva. Za sebou máme 2 kilometry, ale dále nás čekají další 3 po exponovaném hřebenu a minimálně dalších 10 zpátky k autu. „Už se to protrhává, to bude v pohodě“ volám na Ninu s Robinem. „Ani hovno“ dostává se mi odpovědi někde zpod skalky. „Předpověď hlásila, že nemá pršet, to je prostě jen taková přeháňka. Už je mi zima, musíme jít dál. To přejde.“ A tak jdeme dál.

Po chvíli se dostáváme do sedla a déšť polevuje. Robin předčasně jásá, že jsme na vrcholu. Musím ho zklamat a ukazuju, že cesta vede přímo do mraku doprava. Viditelnost je zhruba na 10 metrů a my stoupáme vzhůru pod Spidean Coire nan Clach po bílých sypkých kamenech, které podkluzují s každým krokem. Zničehonic se po pár minutách objevuje malá mohyla s vyskládanými kameny okolo. Tak jsme na hřebeni Beinn Eighe. Bohužel ho kvůli mraku moc nevidíme. Na Spidean Coire nan Clach, který je asi 200 metrů po naší pravici kašleme, stejně bychom z něj neviděli o moc víc, než z místa, na kterém právě stojíme.

Chvíli stojíme u mohyly a zdá se, že se mraky postupně roztrhávají. Čas vyrazit na větrný hřeben. Hodně fouká ze severu, ale naštěstí to není vichřice, jako předchozí dva dny na Cul Mor a Ben Hope, a navíc stezka vede po jižním svahu. Na exponovanějších místech s námi vítr sice trochu hází, takže náš postup je trochu zpomalen, ale jinak pohoda.

Škoda, že je poměrně oblačno, z hřebene musí být nádherný výhled do okolí. I tak máme v okamžicích, kdy se mraky roztrhají výhled na okolní vrcholky a do údolí pod námi. Po překonání bezejmenného vrcholku na hřebeni začíná opět silněji pršet a opět jdeme v mraku. Na travnatém poli pod dalším vrcholem se nám na chvíli ztrácí vyšlapaná stezka, ale stačí jít prostě stále nahoru. Další vrchol je za námi a následuje sestup k sedlu, ve kterém hřeben opustíme. V plánu bylo sice ještě pokračovat na nejzápadnější a nejvyšší vrchol Beinn Eighe, Ruadh-stac Mor, ale v dešti, mlze a větru to moc nemá smysl.

Přicházíme k průrvě, kterou se dostaneme dolů. Je to docela padák, vlevo se sypou šutry a vpravo je mokrá klouzavá skála. Volíme raději mokrou skálu, protože po těch kamíncích by člověk mohl jet až dolů. Jako naschvál se opět strhne průtrž mračen, takže rukavice už můžu dneska zahodit, protože určitě neuschnou. Po pomalém pachtění se dostáváme dolů na kamenné pole pod námi. Dáváme svačinu a rozhlížíme se, kudy vede cesta dále. Zjišťujeme, že v těchto místech zřejmě žádná stezka není a pokračujeme po kamenném poli směrem k jezeru Loch Coire Mhic Fhearchair. Po několika stech metrech se napojujeme na vyšlapanou pěšinu a klesáme k jezeru. Za námi máme ledovcový kar nazývaný jako Coire Mhic Fearchair nebo taky Triple Buttress Corrie kvůli třem černým sloupům, které tvoří jeden z vrcholů Beinn Eighe horu, ze které jsme právě sestoupili.

Kolem jezera Loch Coire Mhic Fhearchair už vede dobře vyšlapaná cesta, kterou pokračujeme dále. Následuje dlouhý deštivý pochod k údolím zpátky k autu. Škoda jen nízko ležících mraků, to by mi potom ani rybník v botách, který jsem nabral při přechodu malé říčky, nevadil. Na to, že nemělo pršet, jsme dneska zmokli zatím asi nejvíc. Na druhou stranu hory jsou tu pěkné.

Praktické informace

Vzdálenost:

Trasa přes vrcholy Ben Eighe měří 16 a půl kilometru. Je možné ji prodloužit o výstup na Ruadh-stac Mor (cca o celkem 3 kilometry tam a zpět).

Proč jet:

hezká na některých místech exponovaná hřebenovka
výhledy do okolí, když máte hezké počasí

Doporučení:

chodník je po celé trase dobře udržovaný, ale chce to pevné boty, zejména na sestup z hřebene
trasu lze absolvovat v opačném směru, možná je to i lepší, protože strmou průrvou u Triple Buttress Corrie je přeci jen lepší stoupat nahoru, než ji slézat

Stáhnout GPX trasy – odkaz na Mapy.cz