Tarmachan Ridge slunečný, mlhavý, deštivý i sněhový

„Do háje, zase jsme to přejeli. Kde je ta odbočka?“ Nějak takhle začíná naše první ráno ve Skotsku. Po ranním nákupu v Tesku, kde jsme se dověděli, že alkohol se prodává až od 10 hodin, se snažíme vymotat z Glasgow. No, spíš z předměstí Glasgow, kde jsme dvakrát po sobě dokázali trefit stejnou, špatnou, odbočku. Takže jsme se do toho Teska nakonec podívali třikrát. Teď už si to ale svištíme po dálnici směrem na Fort William. Dneska máme v plánu okružní trasu přes hřeben nedaleko vesničky Killin, jemuž vévodí Meall nan Tarmachan s 1044 výškovými metry. Cestou poznáváme, že počasí se mění zhruba každých 10 kilometrů, takže nemá cenu spekulovat, jestli bude hezky nebo bude pršet. To jsme ale ještě netušili, že na hřebeni bude sněžit.

K našemu překvapení je první z parkovišť před začátkem trasy plné, proto vyjíždíme ještě o kousek výše, kde na malém plácku necháme stát naše auto. Svačíme, převlékáme se a vyrážíme nejprve po štěrkové cestě a následně míříme po pěšině po stráni hory, která je zahalena mrakem. Ten se brzo rozplývá a začíná docela vydatně pršet. Déšť se střídá s krátkými záblesky slunečních paprsků a já si jen v duchu říkám, že Skotsko nás vítá v plné parádě. Nad údolím vidíme první skotskou duhu, což, jak jsme se v dalších dnech přesvědčili, není ve zdejších končinách zdaleka neobvyklý úkaz. Od prvního nadšení „jé, duha“ jsme se přesunuli k „hmm, duha“.

Pokračujeme hezky vyšlapanou pěšinou na první z kopců nad jezerem. Naštěstí mraky trochu poustoupily a my si aspoň můžeme prohlédnout celý hřeben, který dneska máme v plánu. Pár špičatých i plošších vrcholků po chvíli opět zahaluje mrak a já doufám, že stezka tam bude stejně dobře vyšlapaná jako tady. K mému překvapení však potkáváme poměrně dost lidí (cca 20 za celou trasu), takže se o „prošlapanost“ asi bát nemusíme. Vůbec jsem neměl tušení, že je tato trasa tak oblíbená.

Po chvíli vystoupáme na první vrcholek a zjišťujeme, že na Meall nan Tarmachan to bude ještě o kousek výše. Obloha se po chvíli zatahuje a začíná padat sníh s deštěm. My stoupáme v rozsedlině na nejvyšší dnešní vrchol. Po pár minutách námahy stojíme u kamenné mohyly značící vrchol, ze které máme výhled na nádherný šedý skotský mrak. Není důvod se dále zdržovat, počasí už horší být nemůže. Z dnešního pohledu se nad tím jenom usměju, protože dnešní počasí bylo z celého skotského výletu asi nejlepší. Můj foťák značně trpí, ale některé okamžiky doslova vybízejí k focení. Z mlhy před námi vystupuje špičatý vrchol, na který máme namířeno. Z focení moc necítím ruce, rukavice mi začínají promokat a jsme sotva v půlce. Náladu mi zlepší Robin, který se s voláním „první letošní sníh“ rozbíhá z kopce k malému jezeru pod námi. Dávám si kapuci, schovávám foťák a pokračuju za ním.

Postupně překonáváme jeden vrcholek za druhým, Cam Chreag, Meall Garbh, Beinn nan Eachan, a mnoho dalších, které nemají žádné jméno. S postupem času se počasí přece jenom umoudřuje a vykoukne na nás i sluníčko. Rukavice už zřejmě neusuším, tak je aspoň ždímám a přehazuji si je přes batoh. Před sebou máme zbytek hřebene jako na dlani. Úzká pěšina zalitá vodou, která se vine vlevo a poté zase vpravo na hřebeni. Paráda.

U odbočky, kde jsme měli v úmyslu z hřebenu sejít, debatujeme, jestli se vydáme ještě na poslední kopec před námi. Nakonec se rozhodujeme, že využijeme hezkého počasí a drápeme se spolu s ovcemi na nedaleký vrcholek. Už to vypadá, že než dosáhneme vrcholu, přijde další mrak, ale slunce ještě na chvíli vydrží a my můžeme obdivovat okolní vrcholy a údolí pod námi.

Sestup z hřebenu nevede hezkou pěšinkou. Brodíme se bažinou, ale dá se to. Někteří z nás už stejně mají promoklé boty, takže trocha vody navíc je nezabije. Po přechodu bažiny přicházíme na štěrkovou cestu, která nás zavede až k našemu autu. Překvapivě se vyjasňuje a dokonce mi usychají i rukavice na batohu. Zas tak špatně nebylo.