Z Machica po pobřežních útesech do Porto da Cruz

Návštěva severovýchodního pobřeží Madeiry slibovala už předem skvělý zážitek. Stačilo se podívat na fotky z pěšiny, která se vine po útesech na severozápadního pobřeží a bylo jasné, že dnešek bude parádní. Z našeho ubytování v Santo António da Serra jsme vyrazili brzo ráno a chystali jsme se na velký okruh z okraje městečka Machico, kde jsme nechali auto, po levádě směřující do Canicalu, cestou Vereda do Larano do městečka Porto da Cruz a poté přes průsmyk Portela zpátky do Machica.

Už ranní cesta autem byla docela výživná, jelikož jsme využili super zkratky, abychom nemuseli sjíždět až k pobřeží a vzali jsme to po asi nejužší silnici, kde jsme skoro dřeli zrcátky našeho auta o okolní domy, to vše po cestě, jejíž sklon se blížil sjezdovce. K našemu štěstí jsme potkali pouze pár domácích zvířat, takže stačilo lehce zatroubit. Auto necháváme stát tam, kde to vypadá jako parkoviště (spíše vrakoviště) a vydáváme se po úzkých schodech mezi domy k levádě pojmenované Levada do Canical.

Už po pár metrech se nám otevírají super rozhledy na celé údolí, které se táhne až k pobřeží k centru Machica. V této části cesty poznáváme, že tady lidé žijí z toho, co vypěstují nebo vychovají. Ranní slunce už začíná celkem hřát, ale v zákrutech levády se zase dostáváme do stínu, kde je ještě pořádná kosa. Po cestě míjíme zemědělské usedlosti, u kterých nezřídka jejich obyvatelé nechávají ovoce na prodej. Stačí vhodit do krabičky příslušný peníz a můžete si pochutnat na čerstvém banánu.

Čím blíže se dostáváme k pobřeží, tím hustší osídlení je okolo levády. Pod námi slyšíme hluk malého městečka a sem tam vidíme přistávající letadlo, jelikož dráha letiště je hned za rohem skalního masivu.

Zanedlouho z levády scházíme a míříme směrem k pobřeží na rozcestí Boca do Risco. Stoupáme mezi políčky místních, které stráží dvě kozy a v dáli vidíme průsmyk, kam máme namířeno.

Po chvíli chůze se před námi otevře brutální výhled na širý oceán, ze kterého jsem bradu na zemi hledal ještě hodně dlouho. Těžko hledám slova, která by popsala krásu a majestátnost vyhlídky, to se prostě musí vidět na vlastní oči.

Sedíme na kameni a vychutnáváme si záplavu pocitů, než nás vyruší skupinka „neomalených“ turistů, která dokonale pokazí úžasnou pohodu.

Dále se vydáváme stezkou, která vede zařezána ve výšce asi 400 metrů nad hladinou oceánu do útesů až do Porto da Cruz. Cesta je oproti minulosti zajištěna v užších místech ocelovým zábradlím, takže není třeba mít strach z pádu.

Vychutnáváme si každý krok i díky bezchybnému počasí. Pod námi se rozbíjejí vlny o útesy a cesta ubíhá před očima.

Po několika zákrutách staneme na výběžku Espigao Amarelo, ze kterého je patrně nejlepší výhled na celé severovýchodní pobřeží. V dáli vidíme poloostrov São Lourenço, který navštívíme ještě tentýž den.

Vzápětí se cesta láme a my směřujeme do Porto da Cruz, nad kterým se tyčí nepřehlédnutelný skalní útvar Penha de Águia.

Pomalu klesáme po stezce, která se stále vine vysoko nad oceánem, ale nyní už spíše lesem než exponovanými úseky s výhledy.

Po chvíli se napojíme na silnici, která nás mezi domy postupně dovede až k pláží Praia da Maiata, na které si dopřáváme zaslouženého odpočinku.

Poté co se přižene příliv přemýšlíme, jakým způsobem se dopravíme do Portely, která je od nás vzdálena asi 6 kilometrů po rozpálené a nahoru prudce stoupající asfaltové cestě s cílovým bodem ve výšce 600 m.n.m. Jelikož je neděle, autobusy nejezdí a proto se modlíme alespoň za nějaký taxík, který nakonec po chvíli hledání nacházíme na zapadlém náměstíčku. Odhadem si říkám, že by cesta měla stát okolo 10 EUR, nicméně taxikář mě vyvádí rychle z omylu, když rukama ukazuje 22, protože zřejmě neumí anglicky. V duchu si říkám, že na to seru, nicméně Ninu to nenechává chladnou, rozesměje se a výrazem, jestli si jako dělá prdel, se ho znovu ptá, za kolik nás vezme do Portely. Moje záda a znovu položený dotaz ho asi přesvědčily o tom, že lepší je nějaký než žádný kšeft, a proto se rozpomíná, že má v autě taxametr a na kalkulačce nám ukazuje, že to bude stát 12 EUR. Tomu, že ještě před chvílí nám rukama ukazoval, že to bude za 22, se po nástupu do jeho starého Mercedesu sám směje a bije se rukou do hlavy, což zároveň vede k tomu, že si najednou vzpomene na základy angličtiny. Nám už je to jedno a s pomyšlením, že taxikáři jsou asi všude stejní stoupáme klikatou cestou do Portely.

S přáním hezké cesty zpátky se loučíme s taxikářem a vydáváme se na ze začátku poměrně nudnou cestu po Vereda das Fundras zpátky do Machica. Široká cesta nejprve vede kolem malé levády a posléze se stáčí do madeireského lesa, kterým se už vine v úzké pěšině.

Kilometry nám ubíhají celkem rychle i díky tomu, že se je v lese na co dívat. Čtyřmetrové kapradiny se u nás holt nevidí.

Praktické informace

Vzdálenost:

z Machica do Porto da Cruz – 17 kilometrů
z Porto da Cruz do Portely – 5 kilometrů (taxíkem)
z Portely do Machica – 9 kilometrů

Celkem 26 kilometrů pěšky (+ případně 5 kilometrů z Porto da Cruz do Portely).

Časová náročnost:

z Machica do Porto da Cruz 5 hodin i s focením
z Portely do Machica 2 hodiny i s focením

Celkem si vyhraďte minimálně 7 hodin na celý výlet.

Proč jít:

parádní výlet po útesech s fantastickými výhledy na oceán
příjemná procházka po levádě nad městem (opět senzační výhled)

Doporučení:

lepší jít za hezkého počasí, když bude hnusně bude zážitek poloviční (viz fotky z Googlu a Instagramu)
stačí tenisky nebo boty na běhání, netřeba brát těžké trekové boty
dopředu si zjistit spojení mezi Porto da Cruz a Portelou (o víkendu nejezdí autobusy), nebo prostě jet taxíkem (o víkendu mimo turistickou sezónu však bude těžké jej sehnat)
na cestě nejsou žádné tunely, takže netřeba brát čelovku

Stáhnout GPX trasy