Po levádách z Camachy do Funchalu a zase zpátky

Vzhledem k tomu, že předpověď počasí na náš první den po příjezdu neslibovala zázraky, zvolili jsme na rozkoukání na Madeiře levády v blízkosti vesnice Camacha. V plánu bylo uskutečnit okruh po dvou paralelně vedoucích levádách, a to Levada da Serra do Faial a Levada dos Tornos.

Z našeho ubytování ve vesničce Santo António da Serra vyrážíme časně z rána a kromě cesty z letiště se jedná o naši první zkušenost s madeirskými cestami. Po pár zatáčkách si říkám, že je fajn, že máme malý Opel Corsa, protože s větším autem by to asi bylo o dost horší. Vzdušnou čarou měří naše cesta 5 kilometrů, ale po silnici, která víceméně vede v ose pomyslné vzdušné čáry, je to kilometrů 13, což dává tušit, že o zatáčky nebude nouze. Přiznám se bez mučení, po pár minutách si začínám cestu užívat. Akorát míjení s náklaďáky mi ještě nedělalo dobře. Kdo má rád řízení auta, toho Madeira zcela jistě uspokojí.

Po příjezdu do Camachy se nenaplňují moje obavy z parkování, protože zaprvé jsme tu ráno a na místním náměstí a obecně všude je spousta místa, kde můžete nechat auto, a zadruhé už po cestě mi bylo jasné, že na Madeiře se dá zaparkovat úplně všude (alespoň místní to takto praktikují). Auto tedy necháváme v centru vesnice a vydáváme se uličkami k místu, na kterém se na napojíme na levádu da Serra do Faial.

V průvodci jsme se dříve dozvěděli, že tato leváda je v jedné ze svých částí často navštěvovaným místem organizovaných zájezdů, zejména penzistů, které autobus cestovky vysype na začátku levády a nabere o pár kilometrů dále. Slova průvodce se potvrzují hned při vstupu na levádu, kdy v následujících 15 minutách potkáváme 2 zájezdy francouzských a německých turistů v důchodovém věku. Vzhledem k profilu a povrchu levády mohou po prvním úseku jet i vozíčkáři, což je fajn.

Čím více se vzdalujeme od Camachy, tím více je znát, že do těchto končin se mnoho turistů nevydává. Z široké stezky okolo levády se stává úzká pěšina a z levády po chvíli zbývá už jen úzký žlab, ze kterého se po chvíli vytrácí i voda. Zároveň nás dohání mraky, takže vidíme sotva na 50 metrů před sebe a cesta lesem dostává tajemný nádech.

Po nějaké době docházíme ke konci levády a vydáváme se místní cestou dolů, abychom se napojili na Levádu dos Tornos. Při příkrém sestupu, kdy na 800 metrech ztrácíme zhruba 200 výškových metrů, se dostáváme z mraků a chvílemi se nám otevírají výhledy na jihovýchodní pobřeží Madeiry.

Leváda dos Tornos je vybetonovaným kanálem, který je podstatně širší a je v něm daleko více vody než v levádě da Serra do Faial. Navíc její charakter je zkrátka jiný, oproti idylce a zákoutím madeirského lesa, který jsme zažívali doposud, nás čeká cesta mezi domy a hospodářskými usedlostmi. Čas od času se nám otevře výhled na pobřeží a na Funchal.

Zpětně přemýšlím, co bylo největším zážitkem a doposud se nemůžu rozhodnout, zda to byl průchod kolem místních jatek, u kterých nepomohlo ani zacpání uší, nebo naše první cesta levádovým tunelem, který byl dlouhý zhruba 400 metrů. Ochráncům zvířat a klaustrofobikům tuto cestu rozhodně nedoporučuji.

Každopádně tunel jsme nepodcenili, nasadili čelovky a vydali se vstříc velice vzdálenému světlu na jeho konci. Kvůli četným a dlouhým kalužím jsme se snažili jít obkročmo, protože jsme byli vybaveni pouze teniskami, což nám nakonec stejně nepomohlo, protože na nás pršelo i ze stropu tunelu, takže jsme po jeho průchodu neměli mokré jenom boty a ponožky, ale i oblečení.

Levády se držíme ještě pár set metrů po východu z tunelu, a poté odbočujeme na místní asfaltku, po které se pak zpátky dostáváme zpět k našemu autu do Camachy. Pokud se díváte na mapu, říkáte si, že by se dalo pokračovat dále levádou a vyjít blíže k náměstí v Camache. K tomu dodám, že bychom museli absolvovat ještě jeden tunel, který vedl přímo pod domy v Camache a upřímně jsem nechtěl osobně testovat, jakým způsobem na Madeiře funguje odpadní systém.

V Camache se déle nezdržujeme a vydáváme se do Funchalu, abychom využili špatného počasí a poprvé a naposled za náš pobyt se podívali, jak to v hlavním městě vypadá. Z průvodce zjišťujeme, že bychom určitě neměli minout botanickou zahradu, takže parkujeme v nedaleké uličce pod zahradou a vydáváme se do prudkého kopce k bráně zahrady, kde platíme vstupné 10 EUR za osobu. Upřímně si dokážu představit lepší využití těchto prostředků. Čekali jsme více, respektive alespoň nějaké informace zejména o endemických druzích, které se na Madeiře v hojném počtu vyskytují, ale u každého exempláře byla pouze cedulka s latinským názvem.

Jízda autem v centru Funchalu byla v průvodci silně nedoporučována, což je vzhledem ke stylu, jakým místní jezdí, pochopitelné, proto jsme auto nechali tam, kde bylo a vydali jsme se pěšky k pobřeží. Zpětně, respektive už při cestě dolů, uznávám, že to byla chyba a v půlce cesty si říkám, že se raději vrátím zpátky pro auto, než abych měl to samé jít zase zpátky.

Návštěvu Funchalu jsme dopředu neplánovali, takže jsme ani pořádně nevěděli, kam se jít podívat. Chvíli jsme proto bloumali na pobřeží, navštívili jsme hlavní bulvár, následně se prošli uličkami historického centra a potom odpočívali v parku Santa Catarina, odkud je nádherný výhled na přístavní pevnost, celé město a jihovýchodní pobřeží Madeiry. Vzhledem k tomu, že městským památkám neholdujeme, vydáváme se záhy zpátky na náročnou cestu zpět k autu. Aspoň, že jsme se posílili několika cheeseburgery z Mekáče. K tomu ještě závěrečnou poznámku, průvodce sice sliboval levné jídlo ve stáncích na ulici, ale jestli je kousek pizzy za 12 EUR levný, to ať si posoudí každý sám.