Vysoko nad mraky na Monte Acquaviva v apeninském masivu Majella

Každá z předpovědí počasí na další den se docela dost lišila, takže volíme strategii, že se ráno vyspíme déle a uvidíme, jak skutečně bude. Navíc bychom se měli po cestě na výlet stavit někam nakoupit, jinak nebudeme mít co na svačinu a asi umřeme hlady. Brzké vstávání se proto nekoná. Ráno nás sice čekají přízemní mrazíky, ale na druhou stranu je obloha skoro bez mráčku. Stále však nevím, pro jaký výlet se rozhodnout. V plánu je buď nejvyšší hora Apenin, Corno Grande, nebo hřebenovka v masivu Maiella (nebo také Majella), na který vidíme z okna našeho ubytování na okraji Sulmony. Nakonec se rozhodujeme pro druhou variantu, protože odpoledne by se měla obloha zatáhnout a na Corno Grande tedy vyrazíme až zítra, kdy by mělo být celý den jasno. Bohužel se následně ukázalo, že jediný den z celého týdne, kdy bylo hnusně a pršelo, byl právě zítřek. Ale zpátky k dnešku.

Po návštěvě místního Lidlu a nakoupení zásob pokračujeme ze Sulmony směrem na sever, pak na východ a pak na jih. Abychom se totiž dostali k výchozímu bodu u chaty Rifugio Bruno Pomilio, musíme objet celý horský masiv. Čeká nás proto nespočet zatáček a těsných vyhnutí s protijedoucími auty na úzkých horských silničkách. Mohli jsme sice na Monte Amaro, nejvyšší horu Majelly (2.793 metrů) a druhou nejvyšší horu celých Apenin, vyrazit ze sedla Passo San Leonardo kousek od Sulmony a ušetřit si hodně kilometrů cesty autem, avšak poté by nás čekalo na vrchol asi 1.500 výškových metrů. Nechceme se ale vyčerpat hned první den a proto volíme delší cestu a vyjedeme skoro do 2.000 metrů nad mořem k chatě Rifugio Bruno Pomilio a vydáme se po hřebeni masívu Majella na Monte Amaro. Aspoň takový byl plán. Vzhledem k tomu, že k chatě přijíždíme po jedenácté hodině a na Monte Amaro je to 13 kilometrů, musíme z našeho plánu trochu slevit. Stanovujeme si náhradní cíl v podobě Monte Acquaviva, druhé nejvyšší hory Majelly dosahující výšky 2.737 metrů.

Trasa na Monte Acquaviva je z velké část stejná jako na Monte Amaro. Stačí se držet hřebene a pak na vrcholu Monte Focalone odbočit doleva namísto pokračování rovně. Auto necháváme před závorou u chaty Rifugio Bruno Pomilio pod vrcholem Monte Blockhaus a vydáváme se pěšinou vedoucí přes louku k nedaleké radiové stanici. Za ní pokračujeme po asfaltové cestě až ke zmiňované Monte Blockhaus, kde asfaltka končí a my scházíme na pěšinu, která vede po úbočí kolem vrcholu. Vyhlídka a malá kaplička pod Monte Blockhaus byla v minulých letech cílem jedné z etap Giro d’Italia, naposledy v roce 2017. Po cestě máme na pravé straně nádherný výhled na masiv Gran Sasso s horou Corno Grande, která jako zub vystupuje na obzoru. Po naší levici pak padá svah do hlubokého údolí, za kterým se vypíná masiv Majella. Placaté návrší Monte Acquaviva, kam máme namířeno, vystupuje uprostřed mezi hradbou hor. Čekali jsme víceméně rovinku, ale svah Monte Focalone před námi věští, že se nevyhneme prudkému stoupání vzhůru.

Úzká pěšinka se klikatí na hřebenu a my se stále více přibližujeme prudkému stoupání na Monte Focalone. Stromy na svazích v údolí pod námi hrají barvami podzimu. Rudá a oranžová barva listů vytváří dojem, jakoby byl celý svah naproti nám v plamenech. Přecházíme louku a začíná stoupání po vápencové suti v borovicové kleči. Po chvíli se chodník trochu narovná a míří do sedla nad námi. Občas narazíme na úseky pokryté ledem, které se naštěstí dají obejít. Stoupání polevuje po dosažení hřebene, za kterým se odkrývá pohled na hluboké údolí plné kamzíků, které je zakončeno kamennou homolí Monte Acquaviva. Na Monte Focalone už to není daleko. Zbývá jen mírný táhlý hřeben a jsme tam.

Před námi se rozprostírá pustá kamenná planina spolu s vrcholem Monte Amaro. Zdá se, že je to na něj ještě daleko a vzhledem k našim časovým možnostem jsme rádi, že se vypravíme jenom na nedalekou Monte Acquaviva. Po kamenné planině a úbočí předvrcholu, kde už jsou souvislé úseky sněhu se dostáváme k závěrečnému stoupání. Kvůli sílícímu větru nasazujeme bundy a na vrcholu jsme rádi, že můžeme zalézt za ohradu z kamenů vedle vrcholového kříže. Vrchol je skutečně placatý, takže žádné extra výhledy nenabízí. Bylo by vidět i na Jaderské moře, nebýt mraků pod námi.

Po svačince se vydáváme po stejné trase zase zpátky. Mraky se mezitím stihly nakupit v údolí, takže se zapadajícím sluncem se nám nabízejí nádherné výhledy. Za chvíli už jde vidět jen špice Corno Grande na obzoru. Jinak je všechno pod námi zahaleno v peřině z mraků. Vítr úplně ustal a ticho okolo nás je ohlušující. Na vyhlídce pod Monte Blockhaus si vychutnáváme poslední sluneční paprsky a nádherný výhled. Cestou k autu ale doufám, že se ty mraky do zítra rozplynou. Jít celou dobu v mraku a jen doufat, že na vrcholu bude hezky, se mi zítra moc nechce.

Praktické informace

Vzdálenost a časová náročnost:

Popisovaná trasa s výstupem na Monte Acquaviva měří zhruba 10 kilometrů (20 kilometrů se zpáteční cestou), nastoupáte na ní okolo 1.050 výškových metrů a zabere Vám přibližně 6 až 7 hodin (náš čas pohybu 4:55).

Proč jít:

nenáročná hřebenovka s hezkými výhledy
spousta kamzíků

Doporučení:

pokud se chcete vypravit na Monte Amaro, počítejte zhruba s dvěma hodinami navíc, náročnost bude stejná (je to skoro po rovině, akorát o trochu dále)
z Monte Acquaviva se můžete vydat na Cima delle Murelle, počítejte s dalšími výškovými metry a s trochu prudším terénem, na druhou stranu si uděláte alespoň částečně okružní výlet a nebudete se muset vracet stejnou trasou

Stáhnout GPX trasy – odkaz na Mapy.cz