Krásy a hrůzy italského pobřeží Amalfi

Pobřežím Amalfi (Amalfitana nebo Amalfitánské pobřeží) je označována jižní část poloostrova Sorrento nedaleko Neapole. Amalfi samotné je městečkem ukrytým v jednom ze zálivů hornatého pobřeží. Na Amalfitánském pobřeží se nachází několik malých vesnic a měst se zachovalou architekturou, která terasovitě stoupají od mořské hladiny vysoko do strmých svahů. Mezi nejznámější se řadí Positano, Praiano, Amalfi a Atrani, která jsou zároveň i nejvíce navštěvovanými. Celé pobřeží je zapsáno na seznamu UNESCO. Pobřežní městečka spojuje pouze jedna, dosti úzká a klikatá silnice, Strada Statale 163. Ačkoliv je pobřeží dosti hornaté, nachází se zde několik pěkných pláží, většinou kamínkových (malá písečná pláž je v Positanu, větší pak v Maiori). Ačkoliv městské turistice příliš neholdujeme, rozhodli jsme se poslední den našeho italského výletu udělat odpočinkový a věnovat ho právě pobřeží Amalfi.

Naše poznávání krás Amalfitany začíná již v sobotu večer, kdy se po výletu po Stezce bohů a výstupu na Monte Catello (příspěvek) vydáváme z našeho ubytování v horské vesničce Bomerano do Amalfi. Hlavním cílem je samozřejmě italská zmrzlina. Čeká nás spousta úzkých serpentin mezi domy a ačkoliv je to do Amalafi pouze 15 kilometrů, jedeme autem více než půl hodiny. Vyhýbání s protijedoucími auty není v některých chvílích příjemné, zvláště když všude po stranách stojí zaparkované auta. Naštěstí naše obratná Panda zvládá zatáčky i míjení a pomalu se přibližujeme k Amalfi. Cesta dávala tušit, že zaparkovat nebude snadné. Zvláště když nechceme platit za předražené parkoviště, které je ovšem také plné. V samotném Amalfi je to bez šance a tak vyjíždíme kousek dále do Atrani, kde je situace stejná. Nakonec nacházíme místo na kraji cesty kousek za Atrani u odbočky na Ravello. Sice nevím, jestli nestojíme na chodníku, ale stojí tu více aut, takže to bude asi v pohodě. Více mě trápí, jak se dostaneme zpátky do Amalfi. Po té silnici to bude celkem zážitek. Jiná cesta ale není a tak se vydáváme rychlým krokem zpátky dolů k pobřeží. Po sejití do Atrani zjišťujeme, že se dá do Amalfi dostat úzkou uličkou proplétající se mezi domy, která není zakreslena v mapě. Mám pocit, že jdeme někomu domů nebo do sklepa, ale nakonec se úspěšně vymotáme a stojíme na náměstí před katedrálou v Amalfi (katedrála svatého Ondřeje z 9. století). Abychom řádně oslavili úspěch dáváme si ty zmrzliny rovnou dvě. Procházíme si pár uliček, posedíme u kašny, podíváme se do katedrály a až nás to koukání přestane bavit, vydáme se zase na cestu zpátky. V Atrani vycházíme někde úplně jinde, než když jsme šli tam, ale úspěšně se najdeme a pokračujeme k autu. Už z dálky je jasné, že u něj stojí měšťáci, ale naštěstí jsou zatím zaměstnaní autem před námi a hádají se s jeho řidičem. Asi je to fakt chodník. Dělám, jakože tu vůbec nejsme my ani oni, sedáme do auta a odjíždíme. Vzhledem k tomu, že to nevycouvám napoprvé, nastává trapná chvíle, kdy musím popojet směrem k nim, ale oni si nás nevšímají stejně jako my jich, protože se hádka mezi nimi a řidičem před námi stojícího vozu vyhrocuje, takže couvnu ještě jednou a odjíždíme.

Je třeba zdůraznit, že v městečkách na pobřeží je problém někde zaparkovat. Na mnohých částech silnice je zákaz stání. Připočte-li se k tomu nadměrné množství turistů, znamená to, že pokud se do nějakého městečka chcete podívat, budete muset zastavit daleko před vesnicí a jít po cestě. Moc si nedokážu představit, jak to tu vypadá v letní sezoně. Pokud nutně nepotřebujete jet autem, bude lepší, když využijete autobus. Maje uvedené na paměti, vybíral jsem místa na parkování dopředu s pomocí Google Maps a StreetView. Problém nastal u fjordu Amalfitany (Fiordo di Furore). Ano, správně, na pobřeží Amalfi se nachází i fjord s malou písčitou pláží. Spíše taková zátoka, přes kterou vede most se silnicí. Kilometr před ani kilometr potom ale nejde na silnici zastavit. Vrtalo mi proto hlavou, jak se všichni ti lidé na tu pláž pod mostem dostanou. Na většině takových těch cestovatelských stránek s top destinacemi, kdy autoři většinou v dané destinaci pravděpodobně nikdy nebyli a jen stáhli fotky z Googlu, včetně oficiálních turistických stránek Amalfitany je fjord u vesničky Furore uveden jako jedno z míst, které musíte navštívit. Říkal jsem si, že na to půjdeme od lesa a nepojedeme po hlavní silnici, ale zkusíme najít nějakou jinou, co nejblíže fjordu. Jako nejvhodnější se jeví Via Le Porpore ve vesnici Furore, která končí u nějakého domu, odkud vedou k fjordu schody. Samotná cesta je užší než úzká, vede docela dost z kopce a mně zbývá jen modlení, ať tu nepotkáme auto. Potkáváme ale sběrače oliv sedící na židličkách uprostřed cesty, kteří se na nás dívají jakoby tu turisty nikdy neviděli. Po chvíli začínají oddělávat větve, abychom mohli teda projet dále. Čeká nás poslední zatáčka a následuje konec cesty. Teda spíš skládka. Matrace, mikrovlnka, lednička, rozbité sklo a spousta dalších odpadků. Schody vedoucí k fjordu jsou zřejmě místním romantickým místem, protože na každém druhém leží použitý kondom. K tomu je všude okolo poházených spousta lahví od piv nebo vína. Přeskáčeme po schodech a pokračujeme po betonovém chodníku dále. Na všech těch stránkách se jejich tvůrci zřejmě zapomněli zmínit, že všechny přístupy na pláž fjordu jsou už pár led zazděny. Zřejmě kvůli padajícímu kamení z okolních útesů. My to tedy zjišťujeme až když k betonové zdi uprostřed schodů přicházíme. Opět je všude okolo nehorázný bordel. Chvíli přemýšlíme, jestli zeď oblezeme a sejdeme až dolů, ale nakonec si říkáme, že to stejně nebude stát za to. Navíc máme podezření, že v bývalé restauraci u pláže sídlí pár bezďáků. To bychom tedy měli k perle pobřeží Amalfi.

Naší další destinací je nedaleké Praiano, kde se nám poštěstí najít místo k zaparkování rovnou na hlavní silnici. Do vesničky to máme kousek, takže za pár minut můžeme obdivovat nádherný kostel (Chiesa di San Gennaro), od kterého je super výhled na západní část pobřeží a ostrov Capri. Dokonce je tu dneska svatba. Více než stokilová nevěsta doslova nejde přehlédnout. V úzkých uličkách Praiana scházíme k pláži (Gavitella), kde si na chvíli odpočineme a naplánujeme další postup. Naproti nám je Positano, jež bývá označováno jako vertikální město, neboť jeho domy stoupají v terasách od mořské hladiny až vysoko do svahu hory nad ním.

V Positanu máme trochu problém zaparkovat, jedná se totiž o nejnavštěvovanější město z celého pobřeží, které je oblíbeno i mezi celebritami. Auto necháváme docela daleko za Positanem a čeká nás únavný pochod po asfaltu. Teploměr se opět šplhá k třiceti stupňům a já se těším na to, až sejdeme dolů k pláži (Spiaggia Fornillo). Od té nás ale dělí opravdu hodně schodů a zhruba v půlce začínám pochybovat, zda to dám zpátky nahoru. Do toho se v úzké uličce přidá nesnesitelný smrad hoven a tlejících odpadků. Nemám daleko k blití. Zrychlujeme krok a unikáme smradu, abychom se za pár minut konečně dostali na pláž. Nacházíme si svůj kousek dál od lidí a ochlazujeme si nohy v příjemně teplém moři. Pomyšlení, jak je to daleko k autu nás drží na pláži docela dlouhou dobu a máme dost času vymyslet, kam se vypravíme na západ slunce a pak na večeři. Navrhuji, že nejlepší výhled bude určitě z nejvyšší hory poloostrova, Monte San Michele. A ani to nebude tak náročné, protože se dá kousek pod ní vyjet autem (parkoviště pod Rifugio San Michele).

Schody jsou skutečně únavné, stejně jako rozpálený asfalt. Nakonec přicházíme k nepříjemně vyhřátému autu. Nečekal jsem, že na konci října bude přes třicet stupňů. Nastavujeme do navigace směr hory, snad tam bude menší teplo. Navigace se ale rozhoduje poslat nás do slepé uličky, za které se opravdu těžko vycouvává. Následně pak po prudké, úzké a rozbité cestě přijíždíme do vesničky Arola, kde se rozhodujeme, že změníme cíl. Nemám nervy na dalších 20 kilometrů po téhle cestě, kde se s protijedoucími auty ťukáme bočními zrcátky. Měníme destinaci pro západ slunce na kopec Monte Santa Croce na nejzápadnějším cípu poloostrova Sorrento. Cesta je v pohodě a než se nadějeme sedíme na svahu hory s výhledem na ostrov Capri a klesající slunce. Pro pravé ruce pak máme nádherný výhled na Vesuv (Vesuvio) a záliv u Neapole. Vychutnáme si poslední okamžiky denního světla, stejně jako pizzu v místní restauraci. Vzhledem k tomu, že nám letadlo zpátky do Prahy letí v šest ráno, nemá smysl na těch pár hodin rezervovat ubytování a vyspíme se v autě někde na cestě do Neapole. Budíček na čtyři ráno a pak hurá zpátky do práce.

Naše výlety v Apeninách a Itálii

#1: Mezi krávami, liškami i jeleny na Monte La Meta v Apeninách

#2: Vysoko nad mraky na Monte Acquaviva v apeninském masivu Majella

#3: Výstup na Corno Grande, nejvyšší horu italských Apenin

#4: Pořádně prudký výstup na Monte Velino a Monte Cafornia v Apeninách

#5: Stovka kamzíků na travnatých svazích Monte Camicia v Apeninách

#6: Panoramatická Stezka bohů na pobřeží Amalfi v Itálii

#7: Krásy a hrůzy italského pobřeží Amalfi

#8: Naše apeninská zkušenost