Slunce, mráz, sníh i vítr při červencovém výstupu na norský Rasletinden

Při příjezdu do naší malé chatky ve vesničce Heidal na hranici národního parku Jotunheimen si chvíli povídáme s její majitelkou a řeč padne taky na počasí. Dlouho už nezažila, aby byla v červenci taková kosa a na horách deset stupňů pod nulou. No jo, naše štěstí. Zítra už má sice po pár dnech vysvitnout slunce, ale teploměr se do kladných hodnot asi nedostane. Zimní oblečení jsme si vyzkoušeli už včera při výstupu na Knutshøe (příspěvek), takže to bude vlastně pohodička. Naším cílem je Rasletinden, který jsme si včera prohlédli právě z hřebenovky na Knutshøe. Je to takový větší kopec nad planinami Jotunheimenu, ze kterého by měl být hezký výhled, jak na travnatou náhorní plošinu, tak okolní zaledněné vrcholy.

Auto necháváme v sedle Valdresflye, které protíná panoramatická silnice 51 a vydáváme se po značená trase vstříc třem vrcholům Rasletindenu. Předpověď docela vychází. Sluníčko svítí, sněhové vločky poletují okolo nás, fučí studený vichr a auto ukazuje jeden stupeň nad nulou. Zimní bundy se nám docela hodí, stejně jako rukavice a čepice. Před námi se rozprostírá travnatá pláň, která nás mírným stoupáním zavede pod úbočí prvního z vrcholů Rasletindenu.

Příjemná pěšina se klikatí kolem malého jezírka, přes pár potoků až ke kamennému poli, u kterého začíná prudší stoupání. Od auta jsme předběhli tři skupinky turistů a teď už stoupáme sami. Přes sněhové pole se dostáváme na široký hřeben, který končí prvním vrcholem Rasletindenu lehce překračujícímu nadmořskou výšku dvou tisíce metrů. Kameny začínají být více a více zasněžené a já trochu začínám pochybovat, jestli jsme si dneska neměli vzít raději pohorky.

Na obzoru se objevují velikáni Jotunheimenu, pohoří, ve kterém se nachází i nejvyšší hora Norska i Skandinávie, Galdhopiggen, na který se vypravíme v následujících dnech. Podle mraků nad nimi se zdá, že jsme si dnes vybrali dobrý vrchol, protože právě v centru Jotunheimenu asi tak slunečno nebude. První vrchol Rasletindenu se už neodvratně blíží a s ním i první svačina. Zalézáme na závětrnou stranu, ale moc to nepomáhá. Sundávám rukavice, což se za pár minut projeví docela nepříjemnou bolestí prstů, protože si je při následujícím výstupu na kilometr vzdálený hlavní vrchol prostě nemůžu zahřát.

Po svačině chvíli váháme, jestli má v téhle fujavici cenu pokračovat dále, ale nakonec vyrážíme směrem na vrchol Rasletindenu. Vítr ještě zesiluje, ale naštěstí je to jenom kilometr. Slunce se nám schovalo za mrakem, takže teď pocitově těch mínus deset bude. Na červenec docela divné, alespoň máme nové zážitky. Zbývají poslední balvany a stojíme na vrcholu. Pod námi se úbočím plazí ledovec až k širým travnatým pláním. Moc dlouho se nezdržujeme a pádíme po kamenech zase dolů.

Někde za prvním vrcholem se zase trochu otepluje, takže rozmrzají i mé prsty. Ze tří skupinek turistů, které dnes vyrazily na vrchol potkáváme jenom jednu, ostatní to asi kvůli větru otočili. Docela se těším až budeme v autě a zapneme si topení. I když to tak z těch fotek asi nevypadá, dneska byla docela zima.

Praktické informace

Vzdálenost a časová náročnost:

Výstup na Rasletinden měří zhruba 8 kilometrů (16 kilometrů celkem), nastoupáte na něm okolo 750 výškových metrů a zabere Vám přibližně 5 a půl hodiny (náš čas pohybu 4:40).

Proč jít:

nerušený výhled na vrcholy, ledovce a planiny národního parku Jotunheimen
lehký a technicky nenáročný výstup, který zvládne každý
snadno přístupné

Doporučení:

na vrcholu bude docela foukat, vyplatí se sbalit si teplejší oblečení
výstup není technicky náročný, takže v letních měsících budou stačit tenisky s dobrou podrážkou (okolo vrcholu se vyskytnou zbytky sněhu)