Mezi krávami, liškami i jeleny na Monte La Meta v Apeninách

Prach a špína Neapole pomalu mizí za námi ve zpětném zrcátku a my míříme vstříc Apeninám do regionu Abruzzo. Vypůjčená (Fiat) Panda sviští po silnici sice jenom osmdesátkou, ale nám v téhle krabici připadá, jako bychom jeli sto třicet. Po několika okamžicích nám je jasné, že si místní s dopravními předpisy hlavu nelámou, takže jsme svědky zajímavých dopravních situací, kupříkladu že na dvouproudé dálnici není neobvyklé, že vedle sebe jedou tři auta. Všudypřítomné černé skládky s hromadami odpadků s prostitutkami však naštěstí ubývají s přibývajícími kilometry od Neapole. Nebe je bez jediného mráčku a babí léto je v plném proudu. Pomalu se dostáváme hor, kde nás uvítají malebné a trochu i zašlé vesničky. Jakoby se tu zastavil čas.

Do Neapole jsme přiletěli těsně před polednem a čeká nás téměř 200 kilometrový přesun na ubytování u města Sulmona ve středu Itálie. Času na výlet nám proto moc nezbude, ale nějaký krátký bychom stihnout mohli. Volba padá na vrchol Monte La Meta v národním parku Abruzzo, Lazio a Molise, který dosahuje 2.242 metrů a je příhodně v trase naší cesty. Navíc je to od parkoviště na vrchol jenom 5 kilometrů, takže bychom se s trochou štěstí a rychlým krokem mohli k autu dostat před západem slunce, což se však nakonec nepotvrdilo. Rovinatý italský venkov velmi rychle vystřídají méně i více vysoké hory a silnice se před námi začíná klikatit. Někdy až moc, jako za poslední vesnicí před naším cílem, Pizzone. Úzká silnička stoupá v prudkých serpentinách lesem, když míjíme cedulku označující hranici národního parku s obrázkem medvěda. „Tady jsou medvědi?“ ptám se Niny, která radostně přikyvuje. Moc se mi tomu nechce věřit a diskuze o tom, jestli tu jsou nebo nejsou trvá prakticky až na parkoviště pod Monte La Meta v údolí Pagana, kde nás uvítají volně pasoucí se koně. Při psaní tohoto povídání mě napadlo podívat se, jestli skutečně v národním parku Abruzzo žijí medvědi. Je tomu skutečně tak, apeninský hnědý medvěd, kterých zbývá zhruba 50 a je na pokraji vyhynutí.

Na parkovišti přeskládáváme batoh, ve kterém bylo doposud moje oblečení na celý týden, abychom si ho mohli vzít na výlet. Pasoucí koníky necháváme za námi na planině a vyrážíme do podzimně zbarveného lesa po pěšině plné kamenů. Odbíjí třetí hodina nedělního odpoledne, zatímco stoupáme lesem a potkáváme pár turistů, kteří se vracejí z výletu. Zřejmě se jedná o docela populární výlet, neboť za celý následující týden jsme jich tolik na jednom místě nepotkali. Les záhy vystřídá rozlehlá louka a výhled na špičatý vrchol Monte La Meta, na který máme namířeno. Ještě předtím nás ale jedna paní varuje, že za rohem je naštvaná liška. Nebo možná hladová liška (angry/hungry). Kdo ví. Lišku poté skutečně potkáváme a vypadá, že by po nás i něco chtěla. Asi je za ty roky zvyklá od turistů dostávat jídlo. Vypadá totiž docela staře. Snažíme se jí vysvětlit, že jí nic nedáme, ale nakonec pomáhá až zatleskání a trocha hulákání.

Pokračujeme pěšinou vzhůru a zrzavá liška nás stále pronásleduje. Respektive jde zhruba 20 metrů před námi a dělá, že si jde vlastní cestou. Nakonec zmizí v lesíku po naší levici v okamžiku, kdy se před námi objevuje stádo krav. Některé se dívají zvědavě, ale některé evidentně nezajímáme, ani když jdeme metr od nich. Monte La Meta se nám sice přibližuje, ale při cestě nahoru se asi trochu zpotíme. Slunce pomalu klesá do sedla (Passo dei Monaci), kam máme namířeno. Za ním nás čeká nádherný rozhled na okolní travnaté vrcholy. Až na moře bohužel kvůli oparu vidět nejde.

Travnatým svahem pokračujeme až na vrchol Monte La Meta. Stoupání je to výživné, ale naštěstí krátké. Přemýšlím, jak musí být okolní vyprahlé louky na jaře zelené. Zatímco se pokouším zachytit na foťák okolní krajinu, mizí mi Nina někde nahoře, takže tu zůstávám na chvíli sám. K vrcholovému kříži už to ale není daleko a za chvíli se skutečně objevuje na obzoru. Sedáme si pod něj a koukáme na okolní vrcholy. Jsou vidět skoro všechny vrcholy, na které se v následujícím týdnu vypravíme, včetně nejvyšší hory Apenin, Corno Grande, která výrazně převyšuje okolní hory.

Po pokochání a načerpání energie nezbývá, než se vypravit zase dolů. Ačkoliv je hřeben směrem na sever lákavý, tolik času dneska nemáme, takže vyrážíme zpátky výstupovou trasou. Nejprve nás čeká prosluněná louka, aby nás po přejití sedla pohltil stín hory. Záhy poté nás zaujme houkání a zprvu si myslíme, že krávy dole mají party. K našemu překvapení je to ale troubení dvou jelenů s monstrózními parožími, kteří na nás koukají zhruba z 30 metrů. Nad nimi nás nedůvěřivě pozoruje stádo asi 50 laní. Po chvíli všichni aktéři odbíhají a mizí za kopcem. Aby té zvěře nebylo málo, kousek před vstupem do lesa potkáváme další lišku, která se nám rozhodla zapózovat na kameni kousek od nás. Asi jí moc nezajímáme, protože v kuse zívá.

Cesta ponurým lesem si záhy vyžádá nasazení čelovky. Ještěže jsme jí přibalili. Stíny se prodlužují a já doufám, že nepotkáme toho medvěda. Nina určitě doufá v opak. Zvířátek už ale bylo dneska dost.

Praktické informace

Vzdálenost a časová náročnost:

Výstup na Monte La Meta v Apeninách měří zhruba 5 kilometrů (10 kilometrů se stejnou zpáteční cestou), nastoupáte na něm okolo 850 výškových metrů a zabere Vám přibližně 4 hodiny (náš čas pohybu 3:02).

Proč jít:

nenáročný výstup, který nezabere příliš mnoho času
hezké výhledy na národní park Abruzzo, Lazio a Molise
při troše štěstí narazíte na krávy, kamzíky, laně, jeleny i lišky

Doporučení:

vzhledem k tomu, že jsme měli na tento výlet jen část odpoledne, zvolili jsme výstup i sestup stejnou trasou, pokud ale máte času více, můžete se vydat dále po hřebeni severním směrem na Monte Tartaro nebo až na Monte Petroso a následně sejít východním směrem do údolí a udělat si z výletu pěknou okružní trasu
na trase nečíhají žádné technické úseky, takže si vystačíte s teniskami s dobrou podrážkou

Stáhnout GPX trasy – odkaz na Mapy.cz