Autem přes pyrenejská městečka na písčité pláže pobřeží Costa Brava

Náš výlet do Pyrenejí nebyl výhradně o horách, ale taky jsme si našli pár okamžiků na zastavení ve španělských městečkách i vesnicích, na které jsme po cestě narazili. Těch okamžiků bylo ale skutečně jenom pár a zpravidla večer, když jsme se vraceli z výletů. Zastavení to však byla zajímavá, protože každý den nemáme šanci projít se po úzkých uličkách lemovaných kamennými domy. Vzhledem k tomu, že jsme byli ubytovaní v městě Vielha, večerní procházka po jeho ulicích v kraji Val d’Aran se přímo nabízela. Stejně tak by bylo na škodu nevyužít krátkou zastávku v Aínse, ve které se přímo v centru města nachází hrad z 11. století. Naštěstí jsme dorazili v pravou chvíli, kdy bylo historické centrum města zalito zapadajícím sluncem.

Poslední den návštěvy Španělska jsme si vyhradili na pobřeží severně od Barcelony označované jako Costa Brava. Plán byl jasný, zajet na pláž a hezky si odpočinout. Volba padla na pás pláží u města Palamós, konkrétně jsme měli namířeno na Cala de Roca Bona a Cala d’en Remendon. Informace v mapě, že se jedná o naturalistické pláže, jsme nebrali po naší předchozí zkušenosti z Mallorky vážně (cestopis z Mallorky). Auto necháváme na obrovském parkovišti u pláže Platja de Castell a vydáváme se na cestu k našemu cíli. Slunce pálí a nás čeká asi dvoukilometrová cesta po prašné polní cestě. V duchu doufám, že to bude dostatečně odrazující štreka pro některé lidi, kteří se raději vydají na nedalekou Platja de Castell. Chyba. Přicházíme na vyhlídku nad pláží a vidíme, že je tu na naše poměry docela dost lidí. Nevadí, půjdeme si najít nějaké místo někde dál. Po sejití několika schodů zjišťujeme, že bylo rovněž chybou domnívat se, že informace v mapě bude mylná. Plavky tu na sobě nemá nikdo. Hmm, v hlavě to šramotí a oba zvažujeme, jestli půjdeme dál. Zazní obvyklé „když už jsme tady“ a v hlubokém písku se probojováváme pláží. Nechci se dívat na ostatní lidi, ale mám pocit, že většina z nich nás bedlivě sleduje. Vzhledem k průměrnému věku zdejšího osazenstva není těžké představit si, co si o nás asi myslí. „Přichází mladé masíčko,“ zní mi v uších. Trapnost okamžiku by se dala krájet. Naštěstí na druhé pláži za skálou je lidí daleko méně. Navíc se ochlazuje a většina lidí to balí. Někteří ale hrdinně zůstávají a dávají si tričko. Borec vypadá fakt komicky, kromě toho trička, které mu končí u pupku, na sobě nic nemá. Za chvíli se zpátky prodírá slunko z mraků a užíváme si samoty na prázdné pláži. Sem tam sice za námi projde obnažený postarší pán, který rád vystrkuje pánev, když se rozhlíží po okolí, ale aspoň se máme čemu smát. Chodí totiž pořád sem a tam, jako by vyhlížel svojí kořist.

Za nějakou chvíli přichází mladý pár a sedá si kousek za nás. Evidentně se k nim nedostala informace, že se jedná o nuda pláž. Převlékají se stydlivě do plavek a jdou do moře. Po chvíli se vrací a dochází k osudnému okamžiku. Je tu žádost o ruku. Partnerka zjevně žádost akceptuje a zahrnuje partnera polibky. V tom okamžiku přichází vystrkovač pánve a zastaví se kousek za šťastným párem. Následují nechápavé pohledy, náš smích a ve větru vlající penis. Famózní závěr našeho plážového dne. Vracíme se k autu a projíždíme si ještě pár vyhlídkových míst na Costa Brava, abychom následně zamířili směrem do Barcelony a následující den domů.