Výstup na Galdhøpiggen, nejvyšší horu Skandinávie, přes ledovec Styggebreen

Ačkoliv výstup na Galdhøpiggen nebyl hlavním cílem naší norské výpravy, určitě šlo o vrchol, na který jsme se chtěli jít podívat. Jde nejen o nejvyšší horu Norska, ale také celé severní Evropy. Nachází se v pohoří Jotunheimen a je obklopena několika skoro stejně vysokými štíty s mohutnými ledovci, které se táhnou, kam jen oko dohlédne. Přesto se jedná o poměrně snadno dosažitelný turistický cíl. Byla by proto škoda si to nechat ujít. Výstup jsme chtěli absolvovat o něco dříve, jenže počasí nebylo zrovna ideální. Přeci jen jít v deseti stupních pod nulou za mizerné viditelnosti by nebylo to pravé ořechové. Naštěstí se na nás usmálo štěstí a dočkali jsme se druhého extrému v podobě třicetistupňových veder v údolí a deseti stupních na ledovci Styggebreen.

Na vrchol Galdhøpiggenu stoupají v zásadě dvě nelezecké trasy. První vede od turistické chaty v osadě Spiterstulen, vyhýbá se ledovcům, ale překonává zhruba 1.500 metrů převýšení. Druhá vede od chaty Juvasshytta přes ledovec Styggebreen a nastoupá se na ní jen něco okolo 650 výškových metrů. Už v Praze jsem si při balení lana, maček, cepínů a další výbavy říkal, jestli je vůbec budeme potřebovat. Na druhou stranu, auto to přece uveze. Teď se nám po dvou týdnech výletování po norských horách bude hodit, že nebudeme muset tolik stoupat a pošetříme energii na další dny. Budík máme nastaven na půl páté, ale nějak se nám nechce ze stanu. Slunce už ale stoupá nad okolní hory a nám nezbývá než vylézt. Pokud se chceme vyhnout břečce na ledovci, bude dobré vyrazit co nejdříve.

K chatě Juvasshytta, výchozímu bodu našeho výstupu, nás zavede silnice, která je zpoplatněna mýtem (poplatek 100 NOK, tabule s výší poplatku byla zřejmě několikrát přelepena, což značí, že se každý rok mýto zvyšuje). Jedná se o nejvýše položenou silnici severní Evropy a už projížďka po ní je sama o sobě zážitkem. Cesta stoupá v několika serpentinách až do výšky 1.841 metrů nad mořem. Chvíli mám obavu, že jsme přecenili hladinu benzinu v naší nádrži, protože plánovaný dojezd i ručička hladiny nádrže klesá rapidním tempem dolů. Jakoby naše auto chtělo dostát svému jménu. Nakonec se nám ale jen kousek před chatou rozsvítí rezerva, takže to pak k benzínce sjedeme v pohodě. Zdá se, že jsme skoro mezi prvními, kdo se dnes vydává na cestu. Partička horolezců vedle nás má podle vybavení zřejmě jiný cíl. Nahazuju ukrutně těžký batoh a začínáme stoupat po kamenné pláni vstříc Galdhøpiggenu.

Trasa je poměrně přímočará a skutečně není kde zabloudit. Podle zkušeností načerpaných z internetu by navíc měla být cesta po ledovci Styggebreen dostatečně prošlápnutá od turistů, kteří se vydávají na výstup s průvodci. V jednom z komentářů jsem se dočetl, že skupiny, které průvodci vodí, čítají i 60 lidí. Tomu se mi moc nechtělo věřit. Fakt jde 60 lidí na jednom laně? Zvlášť, když se v dalším komentáři dočtu, že je na ledovci docela dost trhlin. Asi to tu dobře znají, říkal jsem si. Realita však byla ještě zábavnější. Ale nebudu předbíhat. Docházíme ke kamennému valu, za kterým začíná ledovec. Navazujeme se, nasazujeme mačky, bereme cepíny a vyrážíme. Bohužel přes noc bylo docela teplo, takže prvních pár stovek metrů připomíná brodění potokem. Cestu skutečně nejde ztratit, vypadá to, že tu projel tank. Ve skutečnosti tu prošly stovky lidí.

V jednom momentě se bořím po lýtko do vody. Zdá se, že nám jsou mačky k hovnu, ale na druhou stranu jsme na nich o trochu výš, takže se tolik nepropadáme do vody. S přibývajícími výškovými metry docházíme k ledu, kde už je situace o dost lepší. Křupe nám to hezky pod nohama a oproti prvotnímu postupu letíme jako draci. Trhliny jsou dobře viditelné, na celé trase jsou všehovšudy jenom dvě a dají se snadno překročit. Přesto do nich podle stop někdo evidentně dokázal spadnout. Zpátky jsme toho dokonce svědky. Ledovec je úspěšně za námi. Před námi je naopak sněhovokamenný hřeben, který nás zavede až na vrchol.

I když jsme ještě prakticky skoro nic nenastoupali, dosavadní postup mě trochu unavil. K chatě na vrcholu Galdhøpiggenu to ale není zas tak daleko, takže bychom tam za pár minut měli být. Postup po hřebenu není nikterak obtížný, překonáváme první dvě kamenná pole, která následně přecházejí ve sněhový svah těsně pod vrcholem. Zleva se k nám připojuje trasa z údolí a nám zbývá posledních pár metrů k vrcholu. Bohužel se trochu kazí počasí a zprvu modrou oblohu začínají postupně halit šedé mraky. Naštěstí to na vrchol stíháme ještě za slunečních paprsků. Jsme tu. Plácneme si a sedáme si na kameny, abychom se pokochali tím parádním výhledem na vrcholy Jotunheimenu.

Cesta dolů, alespoň v horní části, ubíhá znatelně rychleji, protože se dá trochu sklouznout na sněhu. Po kamenech už to jde o poznání hůře. V půli hřebene spočine náš zrak na ledovci Styggebreen, na který se již vydali skupiny turistů doprovázené průvodci. To, čemu se mi nechtělo věřit, se stává realitou. Ale nejde o 60 lidí na jednom laně. V jedné skupině je jich odhadem okolo 100 a jdou v metrových rozestupech. A ta skupina není jedna. Při jejich míjení zjistíme, že v nich nechybí ani psi, někteří se speciálními ponožkami na každé tlapce. Někteří turisté jdou i v teniskách na běhaní. Stačím si jen promnout oči a sám pro sebe si říct: „Děláš si prdel?“ Pád do trhliny není v této skupině problém. Prostě se ucpe ostatními lidmi. Na druhou stranu jsme pro ně za exoty asi my, protože jsme jediní, kdo mají mačky, nebo vůbec jakékoli vybavení pro pohyb na ledovci. Celou cestu k autu mě pak zajímá, jak ti lidi v teniskách dojdou na vrchol a zpátky, vždyť musí mít ty boty totálně promočené. Dochází mi, že to musí být neskuteční drsňáci.

U kamenného valu se chystá další početná skupina lidí, kteří se dnes vydají na vrchol. My balíme výbavu do batohu a pokračujeme k autu. Na sjezdovce na ledovci nad chatou se prohánějí asi 4 lyžaři, ale tuším, že povrch nebude zrovna ideální. V chatě si dáváme sprchu a vyrážíme zase zpátky do údolí. Dneska nás ještě čeká cesta do národního parku Rondane a asi 6 kilometrový pochod na naše bivakovací místo. Zítra totiž vyrážíme na Rondeslottet.

Praktické informace

Vzdálenost a časová náročnost:

Výstupová trasa na Galdhøpiggen od chaty Juvasshytta přes ledovec Styggebreen měří zhruba 12 kilometrů, nastoupáte na ní okolo 650 výškových metrů a zabere Vám přibližně 5 a půl hodiny (náš čas pohybu 3:27).

Proč jít:

• nejvyšší hora Norska i celé Skandinávie
• parádní výhledy na ledovce a vrcholy národního parku Jotunheimen
• relativně nenáročný výstup
• “bezpečný” ledovec

Doporučení:

• na trasu budete potřebovat kompletní vybavení na ledovec (lano, mačky, cepín, úvazky, vybavení na záchranu z trhliny), trhliny jdou v létě velmi dobře vidět a navíc po trase projdou za hezkého dne stovky turistů (nepřeháním), takže riziko pádu do trhliny je výrazně omezeno
• pokud nemáte vybavení na ledovec, můžete si zarezervovat skupinový či individuální výlet s průvodcem (za den se jich vypravuje několik)
• cesta k chatě Juvasshytta je zpoplatněná částkou 100 NOK (zaplatíte kartou u automatické mýtné brány)
• v chatě Juvasshytta se můžete za poplatek (20 NOK) osprchovat v jedné ze dvou sprch hned u vchodu
• pokud se nechcete jít přes ledovec, zvolte trasu od Spiterstulen turisthytte, která se ledovci vyhýbá, na této trase Vás ale čeká výrazně větší převýšení (zhruba 1.500 výškových metrů, celkem 12 kilometrů), cesta k chatě Spiterstulen turisthytte je rovněž zpoplatněná (100 NOK)

Stáhnout GPX trasy – odkaz na Mapy.cz

Naše výlety v Norsku

#1: Kjeragbolten, kámen zaklíněný mezi skalami tisíc metrů nad fjordem

#2: Melderskin mezi fjordy, mraky a kapkami deště

#3: Vodopády jižního Norska Langfossen, Låtefossen, Skytjefossen, Vøringsfossen přímo u silnic

#4: Knutshøe mezi jezery Gjende a Leirungen v národním parku Jotunheimen

#5: Slunce, mráz, sníh i vítr při červencovém výstupu na norský Rasletinden

#6: Kyrkja, špice uprostřed Jotunheimenu

#7: Trek přes hřeben Besseggen v národním parku Jotunheimen

#8: S deštěm na vyhlídku Rampestreken a zatáčky silnice Trollstigen

#9: Kilometrová stěna Trollvegen ze sedla Stabbeskaret a sněhový vrchol Storgrovfjellet

#10: Přes louky, řeky i jezera na vrchol Blåhøa v pohoří Trollheimen

#11: Výstup na Galdhøpiggen, nejvyšší horu Skandinávie, přes ledovec Styggebreen

#12: Se stanem na vrcholy Rondeslottet a Vinjeronden v pohoří Rondane

#13: Slogen aneb od hladiny fjordu, přes dešťové mraky k impozantnímu výhledu

#14: Naše norská zkušenost