Kilometrová stěna Trollvegen ze sedla Stabbeskaret a sněhový vrchol Storgrovfjellet

Spaní v autě není nic moc. Stan se nám ale prostě stavět už nechtělo. Okna našeho Rapidu jsou kompletně orosená, takže s východem slunce hledám ručník, abychom na tu cestu nad Trollstigen aspoň trochu viděli. Parkoviště, které bylo včera úplně plné, zeje před šestou ráno prázdnotou. Zajímavý kontrast, včera mraky lidí, dnes jen hučící potok a burácející vodopády. To se ale během pár hodin zase změní. Nás se to netýká, my už budeme někde daleko, možná už v sedle Stabbeskaret nad stěnou Trollvegen.

Dnešní ambiciózní plán počítá také se zdoláním nejvyšší hory hřebene, který tvoří Trollvegen, a to konkrétně vrcholu Breidtind. Mrak a částečně i únava však nechtěla, abychom na vrchol vystoupili a tak se náš cíl přeměnil na nedaleký Storgrovfjellet. Ale hezky popořadě. Údolí nad světoznámou cestou Trollstigen začíná zaplňovat ranní oblačnost, která nás záhy pohltí také. Stačí ale vystoupat pár desítek výškových metrů výše a stojíme nad mrakem, který už kompletně zaplnil celé údolí. Za námi se tyčí špice Bispen, Kongen, Finnan a Alnestinden ohraničující údolí, zatímco my stoupáme vstříc slunci, které na nás vykukuje zpoza několika vrcholků Breidtindu.

Trochu mi to tu připomíná Tatry. Široká travnatá dolina se na konci přeměňuje v kamenné pole, které stoupá na zasněženou pláň. Získáváme další výškové metry a znatelná stezka se nám pomalu ztrácí mezi kameny. Sem tam označuje správný směr červené téčko namalované na kamenech, ale není se kde ztratit. Prostě pořád údolím nahoru až na hranu stěny Trollvegen. Výstup na Breidtind pomalu ale jistě zavrhujeme, protože mrak nad ním asi jen tak neodejde. Místo toho pokukuju po ostatních vrcholech a zdá se, že bychom při zpátečce mohli vylézt na nedaleký Stabbeskaret. Ale uvidíme, jak na tom budeme.

Před námi se objevuje skalnatá hradba a její nejvyšší vrchol Trolltinden. Na jeho druhé straně padá do údolí Romsdalen kolmá stěna Trollvegen, na kterou se jdeme kouknout. Naše kroky směřují do zřetelného sedla mezi Trolltindenem a Breidtindem, který je stále zahalen v mracích. Předbíháme pár turistů, který dorazil chvíli před námi, ze kterých se posléze vyklubou base jumpeři, kteří si jdou skočit z vrcholu Trollvegenu. Sedlo je na dosah, ale zdá se, že právě přichází oblačnost. Nevadí, vyjdeme ještě trochu výše, sedneme si na kámen, posvačíme a počkáme, až ten mrak odejde.

Mrak nás po pár minutách zase opouští a my se můžeme nahnout přes hranu a podívat se dolů. Pod námi ční docela slušná propast. Silnice v údolí Romsdalen, po které jsme včera přijeli, je zhruba 1.400 metrů pod námi. Naproti nám se tyčí známy Romsdalshornet a na obzoru máme spoustu dalších vrcholů. Svačíme a čekáme až se ti dva naproti nám rozhodnou skočit. Nina je nervózní za ně. A pak z ničeho nic udělají krok do prázdná a vzduchem to jenom zašustí. Dvě sekundy a už je nevidíme, protože zalétají za skálu. Chvíli ještě koukáme dolů, ale pak už pokračujeme zase zpátky.

Vrchol Storgrovfjellet je přímo před námi a dělí nás jen skalní hřebínek, na kterém bude potřeba trochu vylézt, a pak jen sněžné pole na vrchol. Nina se na to moc netváří, ale já už pokračuji vzhůru po docela exponovaném hřebeni, na kterém i párkrát využiju ruce. Vylézám na skalku, ze které je parádní výhled na okolní vrcholy a prakticky celou naši dnešní trasu. Nině se už moc dál pokračovat nechce a proto zase slézáme a pokračujeme dolů do údolí. Cestu si ještě zpestříme sejitím k bezejmennému jezeru pod horou Stigbotthornet, ale po těch kamenech to není zrovna příjemná procházka. Už se těším zpátky na vyšlapanou pěšinu.

Údolí se silnicí Trollstigen už opustil mrak a dokonce vysvitlo i trochu slunce, takže je klesání k parkovišti o to příjemnější. Aspoň mě společnost majestátních hor zvedne náladu. Budu jí potřebovat, protože se potřebujeme přes dav lidí probojovat k našemu autu. Navíc klesání po zatáčkách Trollstigenu taky nemusí být se všemi těmi karavany a autobusy příjemným zážitkem. Nakonec zvládáme úspěšně obojí a nic nám nebrání vyrazit do Trollheimenu.

Praktické informace

Vzdálenost a časová náročnost:

Popisovaná trasa do sedla Stabbeskaret nad stěnou Trollvegen a na vrchol Storgrovfjellet měří zhruba 13 kilometrů, nastoupáte na ní okolo 1.200 výškových metrů a zabere Vám přibližně 7 hodin.

Proč jít:

úchvatný výhled z vrcholu stěny Trollvegen
parádní výhledy na okolní vrcholy
projížďka po serpentinách panoramatické silnice Trollstigen

Doporučení:

na výlet se vydejte v pohorkách, i v létě zde může být docela dost sněhu, navíc na suťových polích se docela hodí
pokud máte dost sil můžete zkusit vystoupit místo hory Storgrovfjellet na nejvyšší okolní horu Breidtind (ideálně po západním hřebeni od malého jezírka)