Naše cesta ve třech k jezeru Garda

Povídání z našeho výletu do Livigna jsem zakončil na pozitivní notě. Cesta domů z Livigna byla totiž ve srovnání s cestou tam úplnou pohádkou. Sice jsme mezi osmou a devátou hodinou ranní museli asi třikrát zastavit, abychom našeho pětiměsíčního medvěda ponosili a přebalili, ale oproti útrpné cestě tam, která se vlekla a my se modlili, ať si na chvíli zdřímne, ať se rozplyne kolona před námi, ať je menší vedro, ať už jsme prostě tam, nám cesta zpět nebyla na obtíž. Ba naopak. Občas si i Nina potřebuje protáhnout nohy. U mě mám pocit, že je mi celkem jedno, jak dlouho jedeme za předpokladu, že se mi nechce zrovna spát nebo na záchod. Naše povídání o výpravě s kočárkem do Livigna najdete v Livigno aneb náš první velký výlet ve třech.

Potěšeni myšlenkou, že to nějak šlo, jsme začali přemýšlet nad další vhodnou kočárkovou destinací na začátek září. Říkali jsme si, že už bude mít Medík sedm měsíců a možná už vydrží většinu noci spát. A samozřejmě my budeme mít o dva měsíce více zkušeností. Letadlem jsme ještě letět nechtěli, takže jsme vybírali mezi destinacemi, kam můžeme dojet autem a je to v rozumné vzdálenosti. Možnosti byly v zásadě tři. Buď pojedeme k moři někam do Chorvatska, nebo do italských Dolomit anebo k italskému jezeru Garda. Jak z nadpisu a fotek vyplývá, vyhrála Garda. Ano, máme rádi Itálii. Gardu jsme chtěli spojit ještě s několikadenní návštěvou Dolomit, ale nakonec jsme si řekli, že to nebudeme komplikovat a jeli rovnou za sluníčkem. U nás tou dobou totiž začalo skoro sněžit, takže na počasí jsme si nemohli stěžovat.

Pozitiva Gardy ve srovnání s ostatními destinacemi byla jasná. Stabilní zářijové počasí, nejlepší zmrzlina na světě, italská pizza a nenáročné výlety pro kočárek. Navíc jsem si opět mohl vzít kolo a místní kopce a kamenité traily na nich jsou na enduro ideální. Jedinou nevýhodou je, že je to trochu dál. Vzdálenostně o trochu dále než Livigno, časově by to měl být o trochu blíže. Ale když ta zmrzlina je tam fakt dobrá. Seznam věcí už jsme měli odladěný, takže den předem odškrtáváme jednu položku za druhou a postupně to balíme do auta. Opět si vyslechnu, že by to chtělo větší auto, zvláště když musím s sebou tahat i kolo, ale náš Rapid to zvládne. Zvládl cestu do Norska (cestopis Naše norská zkušenost), zvládl spaní v Alpách (povídání Jak jsme si vyrobili vestavbu na spaní do Rapida a vyrazili do Alp), zvládne i jedno malé miminko navíc. Akorát miminko není samo o sobě problémem, jako všechny ty věci, které potřebuje. Kufr máme opět až po vrch, takže ve zpětném zrcátku vidím jen kola od kočárku a podložku na přebalování, ale vešlo se nám to všechno.

Poučeni z Livigna vyjíždíme nikoliv velmi brzo ráno, ale pozdě večer. Nevadí mi jet přes noc. Nejhorší je však období před svítáním, to se mi chce vždycky strašně spát. Ale k tomu máme ještě daleko. Ukrajujeme první kilometry z tisíci kilometrové cesty. Nina i Medík spinkají, takže vše se zdá ideální. První zastávku máme naplánovanou před Vídní, kde si před jednou ráno protáhneme nohy a nakrmíme Medíka. Bohužel záhy zjišťujeme, že náš plán začíná mít trhliny, protože náš medvěd nechce usnout. Zastavujeme proto ještě jednou za Vídní na další kojení a poté naštěstí už usíná. Nina zalomí záhy po ní, takže jsem tu jen já, dálnice a nějaký podcast o kolech. Cesta ubíhá poměrně rychle, takže se blíží rozednění. Dávám si kofolu a zobu hroznové víno, abych překonal spací krizi, ale čím jsem starší, tím je to horší. Nakonec to překonám. Na obzoru se rýsují slovinské Karavanky, kde jsme byli minulý rok (výlet Výšlap na nejvyšší horu Karavanek, Stol). Medík se probouzí těsně před tím, než nám dojde benzín. Takže ideál. Za Villachem nakrmíme auto i miminko a pokračujeme dále. Tentokrát jsme to nevzali přes Salzburg a Innsbruck, protože po minulé opětovné zkušenosti s kolonou jsem se zařekl, že po té německé dálnici za Salzburgem už nepojedu, pokud to nebude nutné. Na Gardu je to už jen trochu málo přes 300 kilometrů, ale časově je to ještě na pár hodin, protože musíme dělat více zastávek. Konkrétně čtyři. Ale nějak to zvládneme. V Trentu sjíždíme z dálnice, překonáme poslední kopec a vítá nás letní počasí s 30 stupni. Už se těším do vody.

Ubytování máme v zrekonstruovaném bytě ve staré zástavbě ve vesničce Grotta, která je součástí Arca. K jezeru to máme pěšky zhruba 10 minut, což je ideální vzdálenost na procházky s kočárkem. Ačkoliv naše ubytování je poměrně hezky zařízeno, má jednu velkou nevýhodu. Sousedy. Vybavují se mi vzpomínky na španělské Pyreneje a naše ubytování v apartmánovém domě, které mělo stěny z papíru (cestopis Naše pyrenejská zkušenost). Tam nás ale aspoň přesunuli jinam, ale na druhou stranu to tehdy nebyla výhra. Místo štěkajících psů řvalo dítě. Tady to bylo o úroveň jinde a přesunout jsme se nemohli. Napouštění vany ve dvě ráno. Vysávání o půlnoci. Vyhození zjevně nalitého partnera ve tři ráno. Hra o trůny v pět ráno. Ach jo. Má to ale i svou “pozitivní” stránku. Medík se nám do té doby v noci občas budila a bylo třeba jí znovu uspávat. V tomto ubytování nám poprvé prospala celou noc. Akorát se dvakrát nakojila v polospánku, ale pak hned sama usnula. Takže nevím, co si z toho vzít. Další nevýhodou byli komáři, kterým se pod zdejší skálou dařilo i v létě, a to, že jsme museli pakovat auto asi o 100 metrů dále. Jinak to bylo za ty peníze docela fajn. Každodenní procházky na nejlepší zmrzlinu, jakou jsme kdy měli (Gelateria Cantonati, Viale Rovereto 82, Riva del Garda), se západy slunce nad jezerem se jen tak rychle neomrzí a nechal bych si je líbit častěji.

Na Gardě jsme podnikli řadu výletů, jak s kočárkem, tak v nosítku. Odkazy na jednotlivé výlety najdete na konci tohoto příspěvku. Nebyly to žádné náročné výlety, spíše takové procházky maximálně na dvě hodiny, na kterých se Medík chvíli prospala. Daly by se samozřejmě naplánovat náročnější výlety v nedalekých Dolomitech, ale nechtěli jsme ji trápit dlouhými přejezdy autem a po pravdě jsme nechtěli stresovat ani sebe na delších a náročnějších výletech. Odpolední medvědí šlofík jsem využil k ježdění na kole a večer jsme vyrazili na pizzu a zmrzlinu. Počasí nám vyšlo velmi dobře. Až na jeden den, kdy pršelo, bylo slunečno. V závěrečných dnech našeho desetidenního pobytu bylo nebe bez mráčku. Září je v horách většinou sázka na jistotu.

Cesta zpátky nezačala ideálně. Jak jsem psal, že jsme auto museli parkovat 100 metrů od ubytování, tak jsem si ho přistavil trochu blíže, ale nepotkal jsem se s pochopením místního důchodce, který si “svoje” místo, na které jsem si dovolil na pět minut zastavit, velmi úzkostlivě hlídal z okna i když tam neměl auto. Ačkoliv Medík usnula, když jsme jí nakládali do auta, tak se zase probudila, takže je jasné, že daleko nedojedeme. Na cestě nás čeká řada zastávek, ale s tím jsme trochu počítali. Po doplnění benzínu v půlce Rakouska zhruba v sedm večer ale Medík tvrdě usíná a já můžu zbývajících 500 kilometrů až domů dojet na jeden zátah. Sice se ze zadních sedadel ozývaly v závěru protesty, ale bylo třeba využít spánku našeho medvěda. Garda byla fajn. Taková napůl odpočinková. Pro miminka asi lepší než Livigno, protože je tu více možností na pohodové procházky.