Z Polska přes hraniční hřeben Krkonoš ke Sněžným jámám

Po včerejším výletu na kole po Jizerkách se mi moc vstávat nechce, ale je třeba využít parádního počasí. Po desáté vyrážíme do Szklarské Poręby v Polsku, odkud máme naplánovaný okružní výlet po hraničním hřebeni Krkonoš. Ve Szklarské Porębě jsem svědkem toho, že Poláci mají asi hodně rádi výlety na hory. Takovou koncentraci lidí jsem v podhorském městě snad nikdy nezažil. Připadám si více jako v zábavním parku než na horách. Atmosféru dokreslují všudypřítomné stánky, kde seženete všechno od cukrové vaty po plyšové ovce. Naštěstí po prvním kilometru zjišťuji, že většina lidí zřejmě zůstává v městě a do vyšších partií se nepouští. I přesto však jdeme k našemu prvnímu cíli, vodopádu Kamieńczyka, v dlouhém nekončícím štrůdlu turistů.

Jak už jsem naznačil, dneska máme v plánu vyjít na hlavní hřeben Krkonoš, který se táhne po českopolské hranici. Jako první nás čeká prudký stoupák pod vrchol Szrenica (Jínonoš), ze kterého budeme po hřebeni pokračovat kolem Sokolníku a pramene Labe na Violík, za kterým na nás čeká pomyslný zlatý hřeb dnešního výletu v podobě Sněžných jam (Sniéžné Kotly). Dále na naší trase následuje sestup ze hřebene přes dvě horská jezírka na dně Sněžných jam a pak už jen cesta zpátky do Szklarské Poręby. Oproti včerejšku máme do party čtyřnohého kámoše Balíka, který se na kopec před námi moc netváří.

U vodopádů Kamieńczyka zastavujeme jen na chvíli, protože je tu pořád více lidí než na Václaváku. Moje představa, že do kopce už tolik lidí dále nepůjde, se zdá být zpětně při psaní tohoto příspěvku naivní. Spíš než počet turistů mě však víc zaráží, že za vstup do Krkonoš z polské strany se platí vstupné. Moc to nechápu a to ani zpětně. Tak si aspoň odbýváme premiéru, kdy platíme za vstup do hor vstupné.

Počasí je čím dál tím lepší a s přibývajícími výškovými metry se začínám těšit na výhledy po okolních vrcholech. Ani to nebolelo a stojíme na rozcestí pod chatou na vrcholu Szrenice. Dál následujeme širokou štěrkovou dálnici, která se táhne po hřebeni a která nás zavede až k okraji Sněžných jam.

U Svinských kamenů si dáváme krátkou pauzu, abychom se z nich rozhlédli po okolí. Jizerky a část Krkonoš máme před sebou jako na dlani.

Kolem dalšího skalního útvaru jménem Tvarožník, který má svým tvarem připomínat tvarůžky, pokračujeme krkonošskými loukami k vrcholu Violík.

Napravo od nás pramení Labe a sem tam prosvítá střecha Labské boudy. Náš cíl už máme na dohled a po pár minutách stojíme na okraji impozantního skalnatého údolí, Sněžných jam.

Podle mapy vede na vrchol Vysokého kola pěšina. Nebo alespoň dříve vedla. Dneska je na vrchol vstup zakázán. Výrazně vyšlapaná cesta však svědčí o tom, že zákaz asi není příliš dodržován. Vzhledem k tomu, že jsem udělal z Vysokého kola (1.509 m.n.m.) pomyslný cíl dnešního výletu a chci vzdát hold všem horalům u památníku na jeho vrcholu, dlouho se nerozmýšlím. Na kamenném poli pod vrcholem je cesta dokonce vyskládána z velkých kamenů. Ten klid na vrcholu stál za to. I ten rozhled.

Naše cesta dále pokračuje kolem Vysokého kola na rozcestí pod Velkým Šišákem. Tady konečně začíná horský terén a nádherná pěšina, která se vine na rozhraní jehličnatého lesa a kleče. Zároveň už každých 10 metrů nepotkáváme turisty, takže si konečně můžeme užívat aspoň krátkého klidu a hor.

Dvě horská jezírka Sniežné Stawki přímo vybízejí k pauze a ke smočení noh v jejich křišťálově čisté vodě. Zároveň je z kamenů, na kterých odpočíváme, nádherný výhled na celé skalnaté údolí, na jehož vrcholu jsme před chvílí stáli.