Vypadá to, že o víkendu bude nádherně, takže už jen zbývá rozhodnout, kam tentokrát vyrazíme na výlet. Hřebenovka přes celé Krkonoše nevypadá marně, takže zkoumám, jak se nejlépe dostat na Horní Úpu, odkud bychom rádi vycházeli, a z Harrachova, kde bychom náš ideálně dvoudenní pochod ukončili. Bohužel hledám marně, pokud tedy nechci strávit minimálně jeden další den v autobusech. Po zhlédnutí stránek KRNAPu a jejich postoje k bivakování bude nakonec lepší, když se vypravíme na delší jednodenní výlet. Jako startovní bod vybíráme Špindlerův Mlýn, ze kterého se vydáme na Sněžku a pak po hraničním hřebenu Vysoké kolo a přes Harrachovy kameny se vrátíme zpátky. Dohromady by to mělo dát nějakých 40 kilometrů, na kterých poznáme podstatnou část našeho nejvyššího pohoří.
Vzhledem k tomu, že příliš nechápu systém placených parkovišť nacházejících se na obecních pozemcích na vybraných turistických místech, hledám, kde bychom mohli “beztrestně” zaparkovat to naše. Nakonec necháváme auto na parkovišti u základní školy, je neděle takže nehrozí, že bychom někomu zabírali místo. Ráno je sice docela zima, ale na obzoru již začíná vycházet slunce, takže nám zima zřejmě nebude moc dlouho. Vydáváme se po červené a poté po žluté turistické značce vzhůru k dnešnímu prvnímu vrcholu, Krakonošovi. Cesta vzhůru je nenáročná a za pár okamžiků stojíme na vrcholu plochého kopce. Z návrší si můžeme prohlédnout celou naši dnešní trasu. Na jedné straně máme Sněžku, na druhé pak Vysoké kolo. A mezitím českopolský hraniční hřeben, po kterém půjdeme většinu dnešní trasy. Docela mě udivuje, že jsme zatím potkali jenom dva turisty, ale to se zřejmě brzo změní.
Jako bychom ani nebyli na horách. Cesta na Luční boudu a dále na Sněžku je rovinatá placka. Podzim je cítit ve vzduchu a okolní louky se už jistě chystají na přívaly sněhu. U Luční boudy se dozvídáme, že kvůli opravě chodníků nemůžeme pokračovat po Schustlerově cestě přes rašeliniště, ale musíme část naší trasy od Luční boudy po Obří sedlo obejít po polské straně. Na hranicích nás vítají patníky a cedule vyžadující zaplacení poplatku za vstup do polské části národního parku. Jenom se usměju a vzpomenu si na placená parkoviště. Na polské straně už je turistů výrazně více a nám nezbývá, než se zařadit do dlouhého vláčku a uznale obdivovat vybavení některých turistů. Někteří si zřejmě svůj výlet spletli s městkou procházkou, i když po pravdě vydlážděná silnice k tomu nemá svým charakterem daleko, a proto není nouze o balerínky, kozačky, nebo boty na podpatku v případě dámských turistek a v případě pánů i o semišové polobotky. Samozřejmě nechybí ani opačný extrém v podobě vyšlehaných borců a borkyň, kteří nechtějí nic ponechat náhodě, přeci jen se jedná o českou nejvyšší horu. Poznáte je snadno, protože vypadají, jakoby si odskočili z expedice v Himalájích. Co kdyby jim zdejší vydlážděná dálnice připravila nečekané nástrahy?
Od Obřího sedla na Sněžku předběhneme bez přehánění asi 300 lidí. Při pozorování většiny turistů si říkám, jestli z toho vůbec něco mají. Asi fotku na sociální síť a historku na pondělí do práce. A co z toho máme my? Ještě nikdy jsme na Sněžce nebyli a přišlo nám fajn vyjít si na českou nejvyšší horu aspoň jednou. A tohle máme za to. Každopádně stojíme na vrcholu, kde je dalších 500 lidí a přemýšlíme, kde si dáme naši tradiční vrcholovou svačinu. Bohužel je tu trochu přelidněno, takže sedáme na jeden ze schodů u Polské boudy, která je pro mě z nepochopitelných důvodů uzavřena. Vrchol hyzdí nějaká unimo buňka, která si hraje na bufet. Do toho hučí vrtulník nad hlavou, který přiváží materiál na opravu chodníků. Stačilo.
Klesáme dolů k Obřímu sedlu nad majestátním Obřím dolem a pokračujeme po červené turistické značce po hřebeni na západ. Představa, že se počet turistů trochu sníží se ukázala jako bláhová. Je hezký víkend, takže nejdeme ani chvíli sami. Docela problém, když si chcete odskočit. Postupně projdeme nad jezery Maly a Wielky Staw a pod Malým Šišákem se dostáváme do Slezského sedla. Výhled je v této části trasy pouze na Polsko a nestojí za moc. Pokud se tedy nevyžíváte ve výhledu na rovinatou krajinu zahalenou pod vrstvou smogu.
Ze Slezského sedla pokračujeme na Dívčí a Mužské kameny, ze kterých máme hezký výhled i na českou část Krkonoš. Před námi se pak tyčí vrchol Vysokého kola s mohylou a za ním bouda na kraji Sněžných jam. Chvíli se rozhodujeme, zda to vezmeme přes Vysoké kolo, ale nejsem v náladě, kdybych chtěl platit pokutu. Vysoké kolo proto obcházíme a po chvilce stojíme na hraně Sněžných jam.
U Sněžných jam se zároveň dělíme o poslední müsli tyčinku a míříme směrem k Labské boudě. Slunce se pomalu začíná sklánět k obzoru, který tvoří i špička vysílače na Ještědu. Obloha je jako vymetená, když přicházíme k Labskému vodopádu. Mohli bychom nyní sejít Labským dolem a ušetřit pár kilometrů, ale my pokračujeme na Vrbatovo návrší, ze kterého je nádherný výhled do všech světových stran. I těchto večerních hodinách potkáváme stále zástupy turistů a jenom se divíme, kam tak pozdě jdou.
Odpověď je jasná, turisty totiž dolů odváží od Vrbatovy boudy autobus. My pokračujeme po Staré vozové cestě po žluté turistické značce na Horní Mísečky. Bohužel je tato cesta z důvodu dláždění nového chodníku zavřená, ale toho nedbáme, po asfaltu se nám už jít nechce. Nakonec překročíme jen pár odložených kamenů, jinak se jde normálně. Poslední sluneční paprsky spatříme na Horních Mísečkách, kde se staví o sto šest. Vzpomenu si na stránky KRNAPu a jejich postoj k bivakování. Podivná doba, kdy vadí, že se na noc vyspíte pod širákem na vrcholu některé z hor, ale nevadí, když si v národním parku postavíte několik nových hotelů. Do Špindlu už to není daleko, stačí sejít po červené turistické značce. Bohužel máme auto na druhé straně údolí, takže nás čeká ještě poslední stoupání za zvuku nejnovějších tanečních hitů hrajících v místních nočních klubech. Shodneme se, že jestli vůbec někdy pojedeme znovu do Krkonoš, tak jenom ve všední den.
Praktické informace
Vzdálenost:
Popisovaná okružní trasa ze Špindlerova Mlýna přes Sněžku, hlavní hřeben Krkonoš, Dívčí kameny, Vysoké kolo a Harrachovy kameny měří zhruba 39 kilometrů. Na trase nastoupáte zhruba 1.800 výškových metrů.
Časová náročnost:
Trasu jsme absolvovali normálním tempem za 9 hodin včetně přestávek na svačinu a focení (čas pohybu 8:09).
Proč jet:
- uvidíte podstatnou část Krkonoš za jeden den
- vystoupáte na nejvyšší horu České republiky
- pokud rádi chodíte ve skupinkách s ostatními turisty je tato trasa jasná volba, ani na vteřinu totiž nebudete sami
Doporučení:
- o prázdninách a víkendech bude trasa přelidněná, důrazně doporučuji jet ve všední den
- na trase je spousta možností, kde doplnit energii, ať už pivem nebo polévkou
Komentáře
Pro odeslání komentáře musíte potvrdit, že nejste robot.