K majáku na Capo di Poro u Mariny di Campo na Elbě

Nejlepší spaní je u hřbitova. Je to totiž většinou “bokem”, přes noc je tam klid, obvykle je u něj rovné parkoviště a dá se tu dopustit voda. V městečku Marina di Campo na jihu Elby jsme u místního hřbitova spali s přestávkami dohromady asi 5 nocí, ačkoliv jsme to původně vůbec neplánovali. Hned vedle hřbitova bydleli nějací lidé, kterých jsme se nejprve zeptali, jestli jim to nevadí, že tu budeme parkovat a odpovědí nám byla velká vstřícnost a sdělení, že na hřbitově je pitná voda i záchody, což jsme nepotřebovali, a že tu můžeme stát, jak dlouho chceme. Původně jsme to měli v plánu jen na jednu až dvě noci, ale pláž v Marině je písčitá, postupná a docela pěkná, do obchodu je to kousek, já odsud můžu vyjíždět na kole (povídání Elba: enduro ráj na malém ostrůvku ve Středozemním moři) a nějaké výlety tu v okolí taky jsou.

Tak jsme tu zůstali déle a “skamarádili” jsme se i s velmi starým pánem, Giuseppem, který taky bydlel u hřbitova a odhadem už mu mohlo být kolem devadesáti. Vždycky když nás viděl, tak si s námi přišel popovídat. Jediný háček byl v tom, že my neumíme až na pár slov italsky a on zase neuměl anglicky. Na druhou stanu to vlastně nevadilo, něčemu se dalo rozumět a něco jsme si vysvětlili posunky. Ale někdy jsme se zasekli. Když jsem skutečně netušil, co chtěl říci, tak se na oko urazil, máchl rukou a odcházel, ale pak se zase s úsměvem vrátil a povídal dále příběhy o své rodině a ze svého života. Jednou jsem třeba nepochopil výraz “cinghiale”. Z posunků jsem vyrozuměl, že jde o nějaké zvíře, které chodí k jedné straně hřbitova, a proto nás upozorňoval, že bychom tam neměli parkovat. První jsem si myslel, že jsou to krysy a posléze že to možná budou kuny. Ale pak mi jeho známý, kterého zavolal a který uměl anglicky, vysvětlil, že jde o divoká prasata. Každopádně Giuseppe měl strach, aby nám v noci nepodřeli auto, což je od něj velmi hezké. Škoda, že jsme pro něj neměli nic “českého”, co bychom mu tu mohli za jeho přívětivost na památku zanechat.

Jedním z výletů, na který jsme se v okolí Mariny vypravili, byl okruh k majáku na Monte Poro (mys Capo di Poro). Od hřbitova jsme přejeli kousek do centra města a odtud vyrazili nejprve k mořskému pobřeží a následně mezi úzkými uličkami vzhůru do kopce nad město, abychom po chvíli zase sešli k moři. Turistická značka vede totiž přímo přes pláž Galenzana. Bohužel dále pokračuje podél pobřeží, kde byl asi dříve betonový ochoz, který se však zřítil do moře. Co budeme dělat? Pokud chceme pokračovat, máme v zásadě dvě možnosti. Buď půjdeme mořem a přebrodíme zhruba 200 metrový úsek, nebo podlezeme plot a půjdeme po pevnině, kde se pak zase někde napojíme na značenou stezku. Díra v plotě naznačuje, že častou volbou jiných turistů je druhá varianta, takže sundávám krosnu a podlézáme plot, ačkoliv tu jsou kamery a několik cedulí upozorňující na to, že se jedná o soukromý pozemek. Procházíme po prašné cestě k domečku u druhé pláže a doufáme, že zeď skončí nebo bude otevřená branka. Ani jedno se nekoná, naštěstí je v mřížové brance ohnutá spodní šprušle a dá se brankou protáhnout, takže nemusíme Medíka házet přes zídku, ale jednoduše se protáhne brankou. My pak volíme přelezení zdi a dostáváme se na malou pláž s molem, kde si dáme první svačinu a koukneme na ryby. Zjišťujeme, že brodění by asi taky nebyl problém, protože zátoka je skutečně mělká.

Z pláže pokračujeme vzhůru na kopec Monte Poro, kde se nachází maják. V pravidelných intervalech potkáváme zákazové cedule upozorňující, že okolo cesty jsou soukromé pozemky. My se poctivě držíme značené cesty a po relativně prudkém stoupání na přímém slunci zahlédneme maják. Jak však zjišťujeme, maják i jeho okolí je pro změnu ve vlastnictví italské armády, takže je tu vstup zakázán. V minulosti tu byl zřejmě i plot, ale ten už místní podle zbytku pletiva rozebrali. S ohledem na skutečnost, že na výletě jsme potkali ve všední den zhruba 20 lidí, si s tím zákazem nikdo hlavu nedělá. My proto pokračujeme dále a za malou chvíli už stojíme u majáku, ze kterého máme hezký výhled na většinu jižního pobřeží Elby i zátoku u Mariny di Campo, ze které jsme vycházeli. Nebýt mraků, byla by odtud vidět i nejvyšší hora Elby, Monte Capanne.

Po svačině necháváme maják za sebou a vyrážíme po stezce vysoko nad pobřežím. Trochu si vzpomenu na Stezků bohů na pobřeží Amalfi (výlet Panoramatická Stezka bohů na pobřeží Amalfi v Itálii), ale tady se jde po kraji útesů jenom chvíli. Záhy se totiž noříme do lesa a zrychleným tempem se vracíme zpátky do Mariny, jelikož bude čas oběda a spaní. A to bychom nechtěli propásnout.

Praktické informace

Vzdálenost a časová náročnost:

Popisovaný výlet k majáku na Monte Poro na Elbě v Itálii měří zhruba 6 kilometrů, nastoupáte na něm okolo 200 výškových metrů a zabere Vám přibližně 2 až 3 hodiny (náš souhrnný čas pohybu 1:28).

Proč jít:

hezký výhled na moře a jižní pobřeží Elby
pěkné pláže

Doporučení:

oficiálně je maják a přilehlé okolí majetkem italské armády, takže uvidíte cedule se zákazem vstupu, ale podle počtu turistů a vychozenosti stezky si s tím nikdo hlavu nedělá
stezka za pláží Galenzana v zálivu Bardella se zřejmě zřítila do moře a tudíž je potřeba přejít kousek cesty mořem anebo podlézt a přelézt plot na sousedícím pozemku
naše kompletní výbava na jednodenní i vícedenní výlety – Naše turistická výbava pro rok 2020/2021 (gear list)

Stáhnout GPX trasy – odkaz na Mapy.cz