Travnatými pláněmi i sopečnou sutí na pyrenejské Montorroio

Dnešním favoritem je Monteixo nebo Pica d’Estats nedaleko Andorry na španělskofrancouzských hranicích. Bohužel stav lesní cesty za vesničkou Areu je natolik bídný, že to s vypůjčeným Seatem raději nebudeme riskovat. Po dvou vyschlých brodech to otáčíme a míříme za alternativou, kterou pro dnešek bude Montorroio o několik desítek kilometrů jihozápadním směrem. Výchozím bodem dnešního výletu je přehrada Sallente, ke které nás zavede úzká silnička z městečka Cabdella. Auto necháváme přímo na hrázi, kde zároveň začíná turistická pěšina. Přehrada se nachází na konci hlubokého údolí Fosca, takže nás hned ze startu čeká prudké stoupání v několika serpentinách.

Kvůli naší dopolední zajížďce vycházíme na výlet těsně před polednem, takže oproti včerejšku přízemní mrazíky rozhodně nehrozí. Při stoupání v několika serpentinách sledujeme lanovku na konci údolí, která vozí návštěvníky od přehrady Sallente k horní nádrži Gento, u které se zároveň nachází turistická chata Telefèric 2200. Většina turistů se pak odtud vydává na nenáročný okruh po bývalé železnici (El Carrilet de Estany Gento) vedoucí po úbočí nad přehradou Sallente, aby k ní pak následně sestoupila po cestě, po které právě stoupáme vzhůru. Nám teď železnici zbývá ještě pár set výškových metrů. Po prudkém začátku se terén trochu srovnává a zpoza travnatých kopců vystupuje náš dnešní „červený“ vrchol Montorroio. Od okolní krajiny se výrazně liší a nejvíce připomíná vyhaslou sopku.

Překračujeme železnici u jednoho z tunelů, které tu po ní zbyly, a nyní už bez viditelné stezky míříme vzhůru po travnatých pláních. Sklon svahu opět přitvrzuje a po chvíli se zdá, že bude ideální čas na vydýchání a svačinu. Sedáme na kámen a koukáme dolů, kolik jsme toho už dneska vyšli. Přehrada Sallente je někde hluboko v údolí pod námi, kvůli terénnímu zlomu ani není vidět. Zkoumám mapu a ačkoliv bychom měli být na pěšině, žádná tu ve skutečnosti není. Pár kamenných mohyl rozesetých po travnatém svahu značí cestu, ale ve skutečnosti tu projde pár lidí za rok. Není ale problém si stanovit vlastní směr. Prostě je to pořád nahoru až k tomu kopci nad námi.

S dosažením prvního výraznějšího vrcholku se nám konečně otevírá výhled na celý hřeben Montorroio. Trávu střídá červenočerná suť a skalnaté výstupky nevypadají příliš schůdně. Kudy nás stezka na vrchol asi zavede? Zjišťujeme, že nepůjdeme přímo do sedla před námi, ale že to vezmeme více zprava. Čeká nás proto další stoupání a po pár minutách se dostáváme na zřetelnou pěšinu, která nás bude provázet po celém hřebeni. Od vrcholku Tossalet de la Coma dokonce chvíli klesáme, abychom nejprve po levé a následně pravé straně hřebene vystoupili na Montorroio. Sypající se štěrk, kterým stezka vede, není ideální, ale sklon svahu naštěstí není natolik prudký, aby bylo stoupání nebezpečné. Avšak pohled zpátky na jednu nebo druhou stranu údolí dává tušit, že kdyby nám to ujelo, zastavování v té suti by bylo hodně zajímavé a asi i dlouhé.

Výhled z vrcholu je impozantní a stejně jako včera na Tuc de Ratera (příspěvek) ho máme opět jenom pro sebe. Zdá se, že na tento kopec moc lidí nechodí. Za celý den jsme totiž nepotkali vůbec nikoho. Jen zdálky jsme při stoupání viděli, že na vrcholu byla skupinka turistů, která se nám ale záhy ztratila z dohledu. Sedíme na kameni a vychutnáváme si okolní ticho i další svačinu. V dáli se stejně jako včera třpytí bílý ledovec pod nejvyšší horou Pyrenejí, Pico de Aneto. Zatímco západním směrem se na obzoru vypíná nepřeberné množství skalnatých horských štítů, na východní straně jsou placaté travnaté kopce. Opět se na nás přiletěl podívat jeden z orlů s neskutečným rozpětím křídel, který stoupá vedle nás do nebeských výšin. Slunce svítí a život je fajn.

Cesta dolů po sutí je o trochu horší než nahoru. Čeká nás několik podklouznutí i hledání správné cesty. Kousek pod vrcholem totiž cesta vede asi 30 metrovým prudkým korytem, ve kterém jsou pouze volné šutry a prach. Zkoušíme to sejít, ale sypající se šutry nedávají příliš jistoty. Naštěstí se dá průrva obejít po druhé straně hřebene. Nejsme jediní, kdo měl tenhle nápad, protože už je tu docela znatelná stezka. Po úbočí klesáme z hřebene až do sedla Collada de la Coma d’Espòs, kde suť a kameny střídá travnatá stráň, která nás bude provázet až k přehradě Gento. Ze sedla sice vede pěšina, ale po pár set metrech se opět ztrácí v travnatém moři, takže nezbývá než jít přímo za nosem. Cesta travnatými svahy mi trochu připomíná Eldrig Peak na Novém Zélandu (příspěvek). I ta tráva tak podobně bodá do lýtek.

Kousek před přehradou potkáváme býka, který se na nás nejprve nedůvěřivě dívá, ale pak vyhodnotí, že tráva vedle něj je přeci jenom chutnější. Kolem malého jezírka se dostáváme k přehradě Gento a tím pádem i k bývalé železnici, která nás zavede po úbočí k místu, kde jsme jí překračovali a kudy sejdeme k přehradě Sallente. Procházíme celkem 4 tunely, jeden z nich je docela dlouhý, takže je potřeba použít svítilnu na mobilu. Slunce zachází za protější horský hřeben právě v okamžiku, kdy nás čekají poslední serpentiny k autu. Na alternativu docela dobrý.

Praktické informace

Vzdálenost a časová náročnost:

Okružní trasa od přehrady Sallente přes hřeben Montorroio měří zhruba 13 kilometrů, nastoupáte na ní okolo 1.150 výškových metrů a zabere Vám přibližně 5 hodin (náš čas pohybu 3:50).

Proč jít:

nádherné výhledy na Pyreneje
rozmanité scenérie
pravděpodobně nikoho nepotkáte
až na prudké stoupání v některých částech se jedná o poměrně nenáročnou okružní trasa

Doporučení:

kvůli volným šutrům je dobré se vyhnout prudkému korytu/průrvě pod vrcholem Montorroio na severní straně (42.5042408N, 1.0302258E) a obejít tento úsek po východní straně hřebene