Nejvyšší pyrenejské štíty jako na dlani z vrcholu Perdiguero

Musím se přiznat, že už jsem docela unavený. Po předchozích třech dnech chození by se docela hodil odpočinek. Ten nás ale čeká až zítra, kdy má celý den pršet. Proto je třeba mobilizovat poslední zbytky sil a vydat se asi na nejnáročnější výlet, který jsme měli naplánovaný. Perdiguero (francouzsky Pic de Perdiguère) se svými 3.222 metry nám dá určitě zabrat, protože z údolí Benasque nás čeká celkem 1.700 výškových metrů k vrcholu tyčícímu se na španělskofrancouzské hranici. Počasí má být dneska opět jako ze žurnálu, takže se můžeme těšit na parádní výhledy na nejvyšší vrcholy Pyrenejí.

Projíždíme horské městečko Benasque a míříme vzhůru údolím k výchozímu bodu naší trasy, který se nachází na malém parkovišti u cesty nedaleko místních lázní. Silnice pokračuje dále údolím k hotelu Hospital de Benasque, kam míří většina turistů. Cesta pak vede dále k chatě La Besurta, která je výchozím bodem při výstupu na Pico de Aneto nebo okolní vrcholy, například hojně navštěvované Pico de la Maladeta. Přes léto je silnice z Hospital de Benasque pro osobní auta zavřená a k La Besurta se turisté dostanou pouze autobusem. Původně jsme měli výstup na Pico de Aneto v plánu, ale nakonec jsme tuto možnost zavrhli, protože se nám nechtělo platit za odbavené zavazadlo, do kterého bychom sbalili mačky a cepíny k překročení ledovce Glaciar del Aneto, ani se nám nechtěla tato výbava půjčovat na místě, a ani jsme nechtěli řešit jízdní řád autobusů. To už nás teď trápit nemusí, výhled budeme mít srovnatelný. Vždyť Perdiguero je jen o 180 metrů nižší.

Začínáme ukrajovat první metry z našeho dnešního výstupu na pyrenejské Perdiguero. Podél říčky Literola chvíli stoupáme lesíkem, aby se za chvíli před námi otevřely travnaté pláně a s ním první výhled na okolní hory. Desítky třítisícových vrcholů okolo Pico de Aneto stoupají za našimi zády do nebe jako jehly. Před námi naopak začíná vystupovat kamenitý předvrchol dnešního cíle. Naše další kroky vedou k malému jezeru Ibonet de Literola, které je zasazeno v hlubokém kotli mezi skalami. Stezka pokračuje přímo nahoru, takže nás čeká opravdu prudká stráň nad jezerem, kde se střídají travnaté paloučky s obřími kameny. Výškové metry naskakují samy, akorát se nám mezi kameny ztrácí pěšina i její značení v podobě červených puntíků. Terén už je však takový, že tu ani žádná pěšina být nemůže. Nejprve nás totiž čekají skalnaté bloky, které pak vystřídá kamenné moře, v jehož vlnách poplujeme až na vrchol.

Před námi se tyčí předvrchol Perdiguera a my se rozhodujeme, jestli půjdeme přímo, nebo to vezmeme zprava. Objížďka vypadá méně náročně a proto volíme druhou variantu a po chvíli nacházíme značení v podobě kamenných mužíků. Chvílemi se zdá, že stezka tu přeci jenom vede, aby se za chvíli zase ztratila ve změti ostrých balvanů. Další postup je ale jasný, stačí se držet hřebene a stoupat vzhůru. Síly ubývají ale první vrchol je na dosah. Po pravici pod námi vykukuje další jezero, Ibón Blanco de Literola, a nad ním se mezi žlutou kamennou sutí zrcadlí malá tyrkysová jezírka, která jsou připomínkou ledovců, které tu ještě před pár lety byly.

Za obzorem se sklon svahu narovnává a k prvnímu vrcholu Perdiguera nám chybí už jen pár metrů. Výhled z něj je impozantní, ale my dále pokračujeme k hlavnímu vrcholu, který je o pár set metrů dále. Čeká nás kamenitý hřeben a pak už jen krátké závěrečné stoupání. A jsme tu. Za námi máme výhled na celý horský masiv Pico de Aneto a jeho nepřeberné množství vrcholů. Na jihu se pak zvedá druhá nejvyšší hora Pyrenejí, Pico de Posets. Hluboko pod námi se pak na francouzské straně rozkládá přehrada Lac du Portillon a nad ním pár ledovců, které tu ještě zbývají. Spolu s ledovci u Pico de Aneto, Pico de Posets a Monte Perdido se jedná o jedny z nejjižněji položených ledovců v Evropě. Sedáme na kámen a vychutnáváme si výhledy. Zdá se, že azurová obloha nevydrží věčně, ze západu přicházejí temné mraky a s ním i sníh, který má zítra pokrýt všechny okolní vrcholky.

Při zpáteční cestě se rozhodujeme, že sejdeme až k jezeru Ibón Blanco de Literola, abychom nešli stejnou trasou jako při výstupu. Nejsem si totiž úplně jistý, zda bychom ji v té změti šutrů i s mobilem nalezli. Sestup je docela dlouhý, ale vidina, že se dostaneme zpátky na normální stezku nás žene kupředu. U jezera se zastavíme jen na chvíli, protože nás dohánějí mraky a citelně se ochlazuje. Únava si vybírá svou daň, když blbě došlápnu na kámen na jinak rovné cestě, a ačkoliv se to snažím zachránit, dopadá to tak, že se mi zvrtne i druhá noha a já házím pěknou mrchu na zem. Naštěstí mi nic není, jen kotník to trochu odskákal. Nehezká slůvka opouštějí moje ústa a v té chvíli si přeju, abychom už byli dole, ale ještě nás čeká pořádný kus cesty. Na travnatých loukách už nám to ale jde celkem svižně. Nohy ale bolí pořádně a já už se těším na zítřejší odpočinek.

Praktické informace

Vzdálenost a časová náročnost:

Výstup na Perdiguero v Pyrenejích měří zhruba 8 kilometrů (16 kilometrů se zpáteční cestou), nastoupáte na něm okolo 1.700 výškových metrů a zabere Vám přibližně 8 hodin (náš čas pohybu 5:52).

Proč jít:

nepřerušované výhledy na nejvyšší vrcholy Pyrenejí
malebné údolí říčky Literola
technicky nenáročná pyrenejská třítisícovka

Doporučení:

pokud si chcete ušetřit pár výškových metrů, můžete vyjet po silnici ještě o trochu výše (42°40’55.316″N, 0°36’9.516″E) a vyjít po značené stezce vedoucí do sedla Col Inférieur de Litérole, v sedle Portal de Remuñe (42°41’24.676″N, 0°32’22.939″E) pak sestoupíte k jezeru Ibón Blanco de Literola a pak po kamenné suti vystoupáte nahoru
v mapě je zaznačena stezka vedoucí z vrcholu Perdiguera severně přes Collado Superior de Literola, Pic Royo, Pointe de Literole do sedla Col Inférieur de Litérole, čímž by se dal z výletu udělat pěkný okruh, který by však byl o hodně časově náročnější; sestup či výstup na Perdiguero touto stezkou je zároveň od pohledu docela exponovaný a možná něm budou i lehké lezecké úseky