Pár cestovních patálií při cestě a prvních dnech na italské Elbě

Na výpravu na italský ostrov Elba jsem se opravdu těšil. Většině lidí se samozřejmě při vyslovení Elba vybaví Napoleon a možná tuší, kde se Elba zhruba nachází. Ale určitě to pro většinu lidí není vysněná cestovatelská destinace. Přitom se však stačí kouknout na pár obrázků z Elby, která je součástí toskánského národní parku (Parco Nazionale Arcipelago Toscano), a je jasné, že je tu nádherná příroda, pláže s průzračnou vodou a zajímavé turistické cíle. Ale je to od nás docela daleko. S “normálním” autem a s dvouletou dcerou, které se dělá na silnicích nevolno, bychom tu nejeli. I z toho důvodu ale máme obytnou dodávku, která nám poskytuje flexibilitu a je v zásadě jedno, jestli do cílové destinace dojedeme o pár dní později. Můžeme zastavit prakticky kdekoliv. A tak jsme se po tréninkové velikonoční výpravě na chorvatskou Istrii a Krk (výlet Výprava do Chorvatska přes vodopády u Buzetu a Škocjanské jeskyně) vypravili poslední dubnový týden na Elbu. Původně jsme chtěli jet na Elbu už v zimních měsících, ale nakonec se to sešlo tak, že vyrážíme “později”. Na druhou stranu už to určitě bude na koupání.

Dodávku balíme v průběhu týdne a v pátek odpoledne opouštíme domov. Plán je podobný jako při cestě do Chorvatska, a to dojet do Mikulova, kde uspíme Medíka a budeme pokračovat dále ideálně do Slovinska. Opět však nabíráme malé zpoždění a dojedeme pouze do Břestu u Kroměříže, kde nabereme naftu. V té chvíli současně zjišťujeme, že jsem nevzal dost mokrých ubrousků, což je trochu problém, když používáme takové, které se v drogerii běžně neprodávají. Na Elbě teda určitě ne. Takže se budeme muset stavit po cestě někde do drogerie a zvolit nějaký kompromis. Po výjezdu z benzínky začne blikat kontrolka AdBlue, což je další věc, kterou jsem zapomněl doplnit. Ale to mě tak nestresuje jako ty ubrousky. Kéž bych ale tušil, co přijde. To bych tohle vůbec neřešil, ale nervozita z cesty si vybírá svou daň. Dnes si nedávám velké cíle a bude mi stačit, když dojedeme na hranici mezi Rakouskem a Slovinskem. Z chorvatské výpravy víme, že je fajn přespat ve vesnici Sankt Veit am Vogau u dětského hřiště, jelikož je tu klid a ráno si můžeme jít s Medíkem před cestou pohrát na hřiště. Daří se nám tu dojet kousek po půlnoci a za pár hodin se probouzíme do slunečného rána.

Posnídáme a jdeme si pohrát na hezké dětské hřiště. Záhy na nás volá nějaký pán, že máme posunout auto, že tu bude svatba. Posouváme tedy dodávku o kousek dál a říkám si, zda je to skutečně nezbytné, vždyť míst je tu dost. To ještě netuším, že půjde o asi největší svatbu, co jsem kdy viděl. Sjeli se tu lidé snad ze všech okolních vesnic a dá se hovořit o stovkách lidí. Máme trochu pochyby, zda vůbec z úzké uličky vyjedeme, ale nakonec se nám to daří a míříme doplnit AdBlue, koupit vlhčené ubrousky do DM drogerie a nakoupit nějaké pečivo do supermarketu. Pak už míříme na hezké ověřené dětské hřiště před Ljublaní (vesnička Krtina). Další zastávkou na cestě je pak slovinská Ajdovščina, kde si zase zajdeme na hřiště a doplníme benzín, a městečko před Benátkami (Noventa di Piave), kde si na parkovišti nedaleko hotelu uvaříme večeři a pak Nina Medíka uspí. Do Piombina, odkud odjíždí trajekt na Elbu, to máme skoro 500 kilometrů a já v hloubi duše doufám, že to dneska dojedeme. Ideální by bylo stihnout první trajekt v 7 hodin, protože bychom ušetřili pár desítek euro oproti pozdějším spojům. Cesta ubíhá relativně dobře, ale úsek dálnice (fakticky rychlostní silnice) mezi Florencií a Livornem je trochu peklo. Sice je jedna hodina ráno, ale provoz tu je větší než u nás ve špičce. Aby toho nebylo málo, silnice není v nejlepším stavu a o výmoly není nouze. A najednou se ozve “prásk”. Rána do předního skla od nějakého šutru. Kontroluji, kde nás to trefilo. Musí to být někde na mojí straně, ale nic viditelného nenacházím. Místo “dopadu” nacházím až ráno při čekání na trajekt. Malý vryp a pod ním kruhová prasklinka o průměru zhruba půl centimetru. Ještěže nám neprasklo sklo, pomyslím si a děsím se myšlenky, že bych měl v Itálii nechat vyměňovat sklo na Ford Transit.

Vzhledem k tomu, že jsem chtěl ušetřit asi 5 euro za dálnici z Livorna do Melandrone, jelikož mi navigace ukazovala jen o 5 minut delší trasu, dáme si noční exkurzi toskánským venkovem. O půl druhé v noci není moc o co stát, pokud teda nevyhledáváte spoustu zatáček a kruhových objezdů. Trochu toho lituji, ale konečně už zase najíždíme na rychlostní cestu a záhy v dáli zahlédnu světla Piombina. Cesta k přístavu se však neskutečně vleče a poslední minuty jsou za trest, navíc se v autosedačce probouzí Medík a nevypadá to, že by chtěla dále spát. Toho čeho jsem se obával od narození, tedy že si přehodí den a noc je tady. Naštěstí jsme konečně v přístavu, parkujeme a Nina jde Medíka znovu uspávat. Já kupuji lístky na ranní trajekt, koukám na hodinky a povzdechnu mi, když si uvědomím, že mě čeká jen 3 až 4 hodiny spánku. Ale už jsme skoro na Elbě.

Ráno vstávám před šestou a přesouváme se na molo, kde nakonec čekáme zhruba další dvě hodiny, protože má trajekt hodinu zpoždění. Itálie v neděli, co jiného čekat. Úspěšně se naloďujeme a plni nadšení z horní paluby pozorujeme, jak se nám přibližuje pobřeží Elby, které je sice vzdušnou čarou vzdálené pouze 10 kilometrů od pevniny, ale trasa trajektu měří zhruba 30 kilometrů, takže nám zabere přesně hodinu. Slunečné počasí trochu zahání únavu a hornatý charakter ostrova rozveselí naše turistická srdce. Dneska to ale bude odpočinkový, plážový den. Trajekt nás zaveze do největšího města Elby, Portoferraio. Po vylodění popojedeme o pár ulic výše a jdeme kouknout na pláže na severním pobřeží. Vítá nás průzračná voda a nádherné kamínkové pláže. Notnou chvíli tu pobudeme. Únava si však vybírá svoji daň při výjezdu z parkoviště, kdy úplně neodhadnu poloměr zatáčky zadních kol naší dodávky a škrábnu náš bok o jízdní kola na nosiči, který nějaký Ital vedle nás sklopil. Měl jsem počkat. Kolům se nic nestalo, ale na boku naší dodávky je zhruba 30 centimetrová rýha od řidítek. To dokáže zkazit den. Navíc pizza rozladění nezahání, protože jsem si opět objednal Capricciosu, aniž bych se podíval, jestli jsou v ní ty slané rybičky, protože v různých pizzeriích ji dělají jinak. Aspoň ta zmrzlina trochu potěší. Večer zamíříme do sedla Le Panche na východě ostrova, kde stíháme hezký západ slunce s výhledem na Elbu a moje nálada je přeci jen trochu lepší.

Vydrží mi však jen do odpoledne následujícího dne, kdy se z ničeho nic naše čerpadlo z nádrže na čistou vodu rozhodne, že se odporoučí do věčných lovišť. Naděje, že to je jen vyhořelá pojistka se bohužel vytrácí, a je jasné, že je to skutečně čerpadlo. Bez toho jsme v pěkné prdeli, napadne mě. Kde na ostrově sehnat čerpadlo do nádrže do obytňáku? Google nám poradí pouze obchody prodávající výbavu do lodí a hobby market. Dneska se umyjeme v lavoru a zítra ty obchody objedeme. Před spaním ještě pro všechny případy koukám na normální ubytování na Bookingu a nabídka mě neoslovuje ani kvalitou a ani cenou. Kéž bychom to čerpadlo někde sehnali. V lodních obchodech nepochodíme, ale v hobby marketu nám poradí servis aut o pár ulic dále. V něm se na nás dívají jako na zjevení, tedy zhruba až po pěti minutách, kdy jim dojde, že asi něco chceme. Dostáváme odpověď, že něco takového určitě nemají. Smutně se chystáme k odchodu, když se s námi dá do řeči zákazník čekající za námi a po ukázání čerpadla na obrázku nám poradí, že na ostrově je obchod s karavany ve vesničce Lacona. Sice nevím, proč mi to nenašel Google, ale pánovi vřele poděkuji a zamíříme přes kopec do Lacony.

Přijíždíme na obří odstavnou plochu s dobrou stovkou přívěsů a karavanů. Paní na vrátnici dokonce umí anglicky, což je vítaná změna po předchozích setkáních, kdy jsem musel zapojit ruce, nohy, překladač a fotky v mobilu. A k našemu překvapení mají mít dokonce typ čerpadla, který potřebujeme. Trochu štěstí, probleskne mi hlavou. Bohužel to není stejný typ, ale aspoň něco, a já doufám, že to bude pasovat. A že to dokážu vyměnit a zapojit. Po půlhodině “tvrdé” práce pouštím kohoutky a teče z nich voda. Na oslavu si dávám kyselé medvědy Haribo a jsem rád, že náš pobyt na Elbě ještě nekončí.

Sedáme do auta a vyrážíme na pláž. Koukám, jestli zleva nejede auto, a v tom si všimnu, že z našeho malého kráteru na okraji předního skla vede asi 10 centimetrová prasklina. Osud se nám asi snaží něco naznačit. Nina je z toho nervózní, ale já se snažím být v klidu se slovy, že pokud se to nebude rozšiřovat nebo nepřijdou kroupy, tak to bude určitě v pohodě. Tady trochu předběhnu, rozšiřovalo se to každý den minimálně o centimetr a přišly i kroupy, které to sklo naštěstí přežilo. Každopádně pláž se sice koná, ale není to taková pohoda, protože se snažím najít servis na ostrově, který by nám sklo vyměnil. Sice pochybuji, že budou mít sklo na Ford Transit, ale třeba budeme mít štěstí. K mému překvapení je na ostrově autorizovaný servis Ford v Portoferraiu, ale po osobní návštěvě zjišťujeme, že má otevřeno až v pondělí (ve středu 1.5. byl státní svátek a čtvrtek a pátek měli zavřeno). Do pondělí se prasklina rozroste o dalších 20 centimetrů a já doufám, že někde nepotkáme policajty. V pondělí voláme do servisu, zda vyměňují přední skla, na což je mi odpověď, že máme přijet osobně. Tak tam tedy jedeme podruhé osobně, abychom servisákovi ukázali naší prasklinu. První otázka je, jak to budeme platit, což mi dává naději, že to fakt vymění. Pak nám říká, že náhradní sklo skutečně mají. Super, zajásám. Na to je mi odpovědí, že to ale nedokáží vyměnit, že musí počkat, až tu bude expert z Livorna. A kdy tu bude expert z Livorna? Možná příští týden. Možná. Kdo ví. Itálie vrací úder. Příští týden už tu možná nebudeme my. Do háje. Poděkujeme tedy a vracíme se k plánu, že si můžeme domluvit výměnu někde na pevnině po cestě, když se budeme vracet domů. Odpovědí z autorizovaného servisu Ford v Livornu mi je, že skla nevyměňují, takže se rozhoduji, že to dojedeme domů a vyměníme to doma spolu s opravou toho škrábance. Samozřejmě, že prasklina se rozšíří o dalších 30 centimetrů den před naším odjezdem, takže už je přes půlku předního skla, ale tu už beru jen jako zkoušku mých nervů.

A co se nám ještě stalo? Už jenom takové “drobnosti”. Třeba při cestě zpátky jsme u Boloni chytli jednu z největších bouřek, co jsem zažil a přišel i zmiňovaný test prasklého předního skla v podobě krup nebo test, jak naše dodávka umí jet ve vodě, která se valila jako řeka po dálnici a bylo vidět tak na 20 metrů. Nebo se nám jednou vypustila zhruba polovina nádrže na pitnou vodu přes bojler, protože asi bylo přetlakovaná nádržka bojleru, když jsme jeli rychleji přes retardér a “spustil” se přetlakový ventil. Třeba v Alpách by to problém úplně nebyl, protože je voda k napuštění skoro všude, ale na Elbě je “čistá” voda docela vzácností. Nebo se nám při napouštění vody přes hadici z Napoleonova pramenu natlakovala nádrž tak, že povolilo její víko a voda nám pak vytekla bokem mimo nádrž okolo postele do garáže pod ní. A mohl bych pokračovat ještě dále. Otravní komáři, racek klovající do střechy (jsou tam dva důlky), rozbitý rošt u postele, netěsnost sprchy a tak dále. Prostě takové cestovní “drobnosti”.

Přes to všechno to byla jedna z našich nejlepších výprav. Do toho článku jsem přidal hlavně fotky z trajektu a z Portoferraia a okolních pláží. Portoferraio jsme si měli možnost projít a strávit tu kvůli některý výše popsaným patáliím o trochu více času, než jsme původně plánovali. Na druhou stranu tu byla nejlepší pizza/pinsa v malém obchůdku conpanEpizza, takže to nebylo zas tak špatné. Povídání ze všech dalších výletů na Elbě pak najdete níže.