Na kole na borůvkové palačinky přes půlku Jizerek

Víkend slibuje poměrně hezké počasí a i kvůli tomu vyrážíme v pátek k večeru s kamarády do Jizerských hor. V plánu je sobotní vyjížďka na kole a nedělní procházka po hřebenech Krkonoš.

Náš sobotní výlet začínáme v Lučanech nad Nisou a máme naplánován okruh přes protrženou přehradu, Jizerku, po polské straně Jizerek na Smrk a po české straně přes Smědavu a kolem josefodolské přehrady zpátky do Lučan. Podle mapy bude většina trasy po asfaltu nebo šotolině, takže se trochu (právem) obávám, že na mém enduru to nebude zrovna ideál. Ale tak uvidíme. Přeci jenom mám v paměti pěší výstup na Smrk z polské strany kamenitým korytem, takže se aspoň na něco techničtějšího těšit můžu. A málem bych zapomněl na náš hlavní cíl. Vyhlášené borůvkové palačinky na polské chatě Izerska Hala. Při naší poslední návštěvě před dvěma lety je nedělali, ale prý zas znovu začali. Borůvky můžu, takže i kdyby cesta nestála za moc (jakože nebude, když sem si jí sám naplánoval), palačinky s borůvkami výsledný pocit ještě zlepší.

Z Lučan nejprve sjíždíme do Smržovky a pak se vydáváme mírným stoupáním kolem Tanvaldského Špičáku a Mariánské hory k první pamětihodnosti na naší dnešní cestě, kterou je protržená přehrada na Bílé Desné. K jejímu protržení došlo v roce 1916, rok po jejím vybudování, a valící se vlna měla za následek 62 životů a zničení části Desné.

Od protržené přehrady pokračujeme po žluté turistické značce na Jizerku. Vzhledem k tomu, že jsme vyjeli poměrně pozdě a pomalu se blíží čas oběda, potkáváme na moje poměry kotel lidí. Na Jizerce se jejich počet ještě několikrát znásobuje, takže jen rychle projíždíme a pokračujeme po žluté značce směrem k českopolské hranici.

Sesednout z kola musíme na hranici u Karlovského mostu přes Jizeru. Následuje krátká kamenitá cesta a po chvíli jsme zpátky na šotolinové dálnici, která nás zavede až k borůvkovým palačinkám, na které už začínám mít opravdu chuť. Ještě předtím si ale pro hezkou fotku střihnu průjezd potokem (a taky pro potěšení malého bikera), který můj průjezd sleduje z mostku. Vzhledem k tomu, že napoprvé čočka fotografa nezachytila správný okamžik, respektive vůbec žádný, dávám si to podruhé. Až posléze si uvědomuju, že slunce jaksi přestalo svítit a že mi ten bazén v pravé botě jen tak nevyschne.

Cesta proti proudu Jizery nám rychle ubíhá a nám se otevírají nádherné výhledy na jizerské louky. Zároveň však máme výhled i na přicházející bouřku, takže naše vyhlídky nejsou moc slibné.

Bouřku by však člověk v klidu přežil. Horší je, že v Izerské Hale je odhadem asi milion lidí a fronta na občerstvení se táhne až ven. Ok, tohle bude vyžadovat všechnu moji trpělivost. Zhruba po půl hodině luštění polských názvů jídel v nabídce se dostáváme k výdejnímu a platícímu oknu a zároveň si objednáváme “nalesniky na slodko”. Pak nás čeká už jen dalších patnáct minut čekání, u kterých se hlad snažím zahnat polským pivem. Konečně jsem se dočkali a palačinky ve mě mizí do pěti minut. Musím uznat, že byly super, ale moc nevím, jestli to vyvažuje čas strávený ve frontě.

Naší další zastávkou je Smrk, který je nejvyšším vrcholem české části Jizerských hor. Po lesní cestě kolem Stógu Izerského se dostáváme do sedla pod Smrkem, odkud pokračujeme dále po zelené turistické značce zpátky do Česka vstříc vrcholu před námi. Jedná se o techničtější výjezd, na kterém mě ze začátku překvapuje kámen, na kterém jsem ztratil rovnováhu a musel kousek tlačit. Zbytek výjezdu je však pohlazením pro bikerovu duši a vzhledem k tomu, že moji kamarádi tlačí (haha), sjíždím část výjezdu připomínající korýtko potoka zase zpátky k nim a jedu znovu nahoru. Následuje bahnitá pěšina, hranice a vrchol. Sice není zrovna extra viditelnost, ale výhled z rozhledny na Jizerské hory určitě nebude k zahození. A taky, že nebyl.

Chvíli uvažuju, že bych si dal Nebeský žebřík, ale přeci jenom je sobota a pohledem dolů zjišťuji, že jde po dřevných schůdkách dost lidí, takže volím spolu s kamarády objízdnou trasu po lesních cestách, kdy nejprve sjíždíme ke kopci Tišina, abychom následně zase mírně vystoupali ke konci (respektive začátku podle úhlu pohledu) Nebeského žebříku a pokračovali na Smědavu.

Síly po jízdě na mojí bestii trochu ubývají, když si vybavuji si, že ze Smědavy nás čeká ještě delší stoupák okolo Jizery. Sice pomalu, ale nějak to vyjíždím a pokračujeme dál na Knejpu, kde se zastavujeme u klečových luk pod Jizerou.

Výškových metrů se posléze na moje poměry zbavujeme až příliš snadno a nudně po šotolinové a asfaltové cestě a po pár minutách stojíme na hrázi josefodolské přehrady, od které nás čeká poslední krátký stoupák k Hraběticím. V něm kolem mě profrčí holka s klukem bez přilby na svých elektrických endurech a já nějak ani nemám sílu přemýšlet, kam ten svět spěje. Naštěstí jim Ríša nakládá ve vrchařské prémii a je oceněn puntíkovým trikotem, teda řezaným pivem v bufetu u hrabětické kapličky.

Do Lučan už to je co by kamenem dohodil. Slunce se pomalu sklání k obzoru a vybízí k focení místních luk s Ještědem v pozadí. Dneska se mi bude hezky spát.

Praktické informace

Vzdálenost:

Popisovaná okružní trasa z Lučan na Nisou přes Jizerku a Smrk měří zhruba 69 kilometrů.

Časová náročnost:

Projet trasu se vším všudy, tedy s přestávkami na svačinu, palačinky a výhledy, nám trvalo něco málo přes 7 hodin.

Proč jet:

• horské louky Jizerek
• výhled z rozhledny na Smrku
• borůvkové palačinky v Izerské Hale

Doporučení:

• určitě nebudu cyklistickým znalcům doporučovat tento výlet jako nejlepší v Jizerkách, myslím si ale, že je na něm dost zajímavosti a určitě není nudný
• obdobnou trasu nemusíte jet pouze z Lučan, ale i z okolních měst a vesnic (Jablonce, Tanvaldu, Desné)
• trasa je i s ohledem na svoji délku poměrně nenáročná, většinu tvoří asfaltové nebo lesní cesty (až na asi kilometrové stoupání na Smrk z polské strany)
• borůvkové palačinky určitě stojí za frontu, ale zkuste vyrazit dříve než my, nebo mimo víkend (na chatě berou i Kč)

Stáhnout GPX trasy – odkaz na Mapy.cz