Po travnatém dolomitském hřebenu mezi Marmoladou a Piz Boè

Místo na dnešní přespání jsme zvolili kousek za Corvarou vedle silnice vedoucí do Arraby. Naproti našemu parkovacímu plácku se nachází pítko s vodou, takže jakmile Medík usne, začnu doplňovat. Zatím jsem nevymyslel lepší systém, než naplnění kanystru a jeho následné vylití do nádrže dodávky. Zabere to sice hodně času, ale aspoň si můžu popřemýšlet. Stolitrová nádrž je skoro prázdná, takže odhadem půjdu tak sedmkrát. Začínám, když poslední paprsky slunce opouštějí údolí a na silnici je ještě docela čilý ruch. Končím v tichu s jasně viditelnou Mléčnou dráhou nad hlavou. Napouštím vodu a koukám na hvězdy. Ještěže jsem si vzal péřovku a čepici, protože teplota pořádně klesla a začal foukat vítr. O tom, na co všechno myslím, by se dal napsat samostatný příspěvek. Sice jsou to blbosti, ale už mám v hlavě i název – “Kanystr v ruce a milión hvězd nad hlavou”. Třeba ho někdy napíšu, ale je pravda, že už jsme stejně zapomněl, co jsem si v duchu říkal. Vzpomínám si jen na to, že jsem litoval, že jsme si tu dodávku měli koupit dávno. Z mých myšlenek mě vytrhne zabublání v nádrži a voda na mojí botě, která stekla po kapotě. Nádrž už je plná a já můžu jít říct Nině, ať se jde na ty hvězdy taky kouknout. Nině se do zimy v noční košili už nechce, ale nakonec ji přesvědčím a nelituje. Tohle se nevidí každý den, ale je pravda, že při cestování dodávkou výrazně zvyšujeme šance na častější opakování. Škoda, že jsem si nevzal stativ a nemám neomezenou dovolenou.

Ráno je opět slunečné, ale odpoledne už se má zatáhnout a následující dva dny bude v Dolomitech pršet. Proto máme odpoledne namířeno na Gardu, kde je vždycky hezky. Ještě předtím se však vypravíme na výlet ze sedla Pordoi. Konkrétně půjdeme na hřeben, který odděluje Marmoladu a Piz Boè. Do sedla Pordoi vede z Arabby spousta zatáček, ale hrdinka Medík to dneska dává jen s jednou přestávkou, takže jsme nahoře relativně rychle. Parkujeme na plácku v zatáčce pod sedlem, protože se mi opět nechce platit za parkování v sedle. Za chvíli už vyrážíme po louce ke kamennému kostelíku s výhledem na údolí Valle di Fodom. Poté se napojíme na širokou stezku, která nás kolem skalnatého masivu Sasso Beccé zavede do sedla pod stejnojmennou turistickou chatu, odkud se nám naskytne výhled do údolí Fassa a nad ním skalnatý hřeben vrcholů okolo Kesselkogelu.

Odpojujeme se od davu turistů a začínáme stoupat na travnatý hřeben nad námi. Nejvyšším bodem hřebenu je vrchol Sass Ciapel, ale až na něj nakonec nepůjdeme. Spokojíme se s prvním vrcholem, který podle mapy nemá žádné jméno. Přesto je to nejvyšší bod, na který Medík doposud vystoupala. Nevýrazný vrchol, ze kterého je nádherný výhled na Piz Boè i Marmoladu a který má nadmořskou výšku lehce přes 2.550 metrů. Cesta na něj je docela prudká, ale dobře znatelná. Prostě přímo po hřebeni nahoru. Lýtka pálí, boty občas podklouznou, někdy je třeba chytit se trávy, ale s každým metrem jsme blíže vrcholu. Po zhruba 100 výškových metrech prudkého stoupání přicházíme na vrchol, kde Medíka vyndáváme z krosny. Může si tu poběhat a o pár kamínků zvýšit vrcholovou kamennou mohylu.

Výhledy z vrcholu jsou opět parádní. Nejvíc samozřejmě zaujme Marmolada se svým ledovcem naproti údolí, na druhé straně se pak tyčí masiv Piz Boè (výlet Věže Dolomit a štíty Východních Alp z třítisícového Piz Boè). A na každou stranu je samozřejmě k vidění nespočet dolomitských vrcholů. Chvíli posedíme a pak pokračujeme dále po hřebeni. Sestup je stejně prudký jako výstup. Ve vymleté pěšině je spousta prachu, takže to docela klouže. Chvíli jdeme po trávě, po které to ale někdy klouže ještě více. Původně jsme měl v plánu vyjít ještě na Sass Ciapel, ale už se mi moc nechce, protože nic dalšího neuvidíme. Medík by už navíc měla jít spinkat, takže se zastavujeme na jedné vyhlídce na Marmoladu, vyfotíme společnou fotku a poté putuje do nosítka k Nině. Scházíme k turistické chatě Vièl dal Pan, u které se napojíme na hlavní turistický chodník, po kterém se vrátíme zpátky do sedla Pordoi.

Ačkoliv Medík usíná poměrně rychle, k autu to nemáme tak daleko, takže jdeme velmi pomalým krokem. Aspoň máme možnost si pořádně prohlédnout vrcholy Marmolady s nejvyšším bodem Punta Penia. Dav turistů naštěstí není velký, takže Medík si může spokojeně chrupkat. Problém je, že opravují chatu Baita Fredarola na naší trase, takže kolem toho rámusu musíme rychle proběhnout. Medík se ale jen zavrtí a dál spí. Trasu si proto ještě trochu natáhneme a ještě více zpomalíme tempo. Medík se nakonec budí až s příchodem k autu, což je ideální.

Teď nás čeká nesčetně zatáček dolů do Canazei a až večer Medík usne, zamíříme na Gardu. Večerní cesta do Trenta se mi vryje do paměti snad napořád. Úsek z Molina di Fiemme do Trenta je výživný sám o sobě. Nás navíc chytne noční bouřka, takže si ty zatáčky, kmitající stěrače a průměrnou rychlost zhruba 40 kilometrů v hodině opravdu užívám. Nekonečné peklo. Každopádně za zítřejší zmrzlinu v Rivě a pizzu a focacciu u jezera Ledro to utrpení stálo.

Praktické informace

Vzdálenost a časová náročnost:

Popisovaný výlet po hřebeni na Sass Ciapel měří zhruba 7 kilometrů, nastoupáte na něm okolo 400 výškových metrů a zabere Vám přibližně 3 až 4 hodiny (náš souhrnný čas pohybu 2:13).

Proč jít: