Ve stopách pohraničníků na šumavský Ostrý, Velký Kokrháč a Svaroh

Vypadá to, že v sobotu bude všude zamračeno. Teda až na Šumavu, kde má být nádherně. Kdo by proto chtěl sedět doma, když může vypadnout z města aspoň na den na hory. Ještě za tmy proto opouštíme naše malé hnízdo a necháváme světla města za sebou. Kilometry dálnice ubíhají a pomalu se začíná rozednívat. Záhy se však ponořujeme do husté mrazivé mlhy a na jasný den to zatím moc nevypadá. Nálada není nejlepší, začíná proklínání předpovědi a na mysl se začnou klást otázky, zda přeci jen nebylo lepší zajít si zalézt na stěnu a pustit nějaký film. Zvláště když teploměr s každým kilometrem klesá až se dostane na mínus 5 stupňů. Na hraničním přechodu u Svaté Kateřiny jde vidět sotva na pár metrů a musíme jet krokem. Jakmile se ale dostaneme na německou stranu hranic, mlha se rozplyne stejně rychle jako naše obavy. Zmrzlé šumavské louky odrážejí sluneční paprsky a před námi se otevírá krásné údolí ohraničené po pravé straně Velkým Javorem (Grosser Arber), nejvyšší horou Bavorského lesa/Šumavy, a na levé straně Ostrým a Svarohem, kam máme dneska namířeno.

Auto necháváme ve vesničce Lohberg přímo u začátku turistické značky, která nás zavede na Ostrý (Osser). Ranní mráz už polevil a slunce začíná rozehřívat zmrzlou zem. Nás však spolehlivě zahřeje následující stoupání. Čeká nás zhruba 600 výškových metrů, než staneme na vrcholové skalce Ostrého. Pozvolné stoupání lesem utíká příjemně rychle. Nad hranici lesa se však dostaneme až těsně před vrcholem, takže na výhledy do kraje si budeme muset počkat. Výhled z vrcholu však za to úsilí stojí. Naproti údolí pod námi se tyčí Velký Javor a před námi se po českoněmecké hranici táhne zalesněný hřeben, na který se v záhy vydáme.

U vrcholového kříže chvíli odpočíváme, ale je tu na nás moc větrno, takže si jdeme sednout na lavičku u turistické chaty Willmann Haus, která je přes zimu zavřená. Nikterak nám to nevadí a užíváme si božský klid a následně i oběd. S příchozími turisty se balíme a pokračujeme dále. Respektive zpátky, sejdeme totiž kousek po značené stezce, po které jsme přišli, a v místě, kdy se odpojuje od státní hranice, jí opouštíme. Naše kroky totiž povedou po vychozené stezce podél hraničních patníků. Hlavou se mi honí myšlenky a imaginární výjevy, jak to tu mohlo vypadat v dobách, kdy byly hranice přísně střežené pohraničníky. Teď tu zůstala jen úzká pěšina vinoucí se borůvčím. Zbytky sněhu a ledu s přicházejícím sluncem pomalu mizí a na některých úsecích se začínáme propadat v bahně.

Čekal jsem, že na této hřebenovce nepotkáme nikoho, ale pár turistů se sem tam objeví. Stezka chvílemi pozvolně klesá a pak zase stoupá k nevýrazným vrcholům. Jedním z nich je i Velký Kokrháč, ze kterého máme výhled, jak na Ostrý za námi, tak Svaroh před námi. Pod námi se zároveň v dáli třpytí hladila vodní nádrže Nýrsko. Po překonání dalšího pozvolného stoupání přicházíme na vrchol Svarohu, který je se svými 1.333 metry nejvyšším bodem naší dnešní trasy. Výhled na pomalu se zotavující šumavské lesy není nikterak povzbudivý, škoda že stezka nepokračuje až na Jezerní horu a vyhlídku z Jezerní stěny, ze které bychom mohli vidět Černé jezero. Respektive neznačená stezka tam vede, avšak vzhledem k tomu, že Jezerní hora je součástí Národní přírodní rezervace Černé a Čertovo jezero, nemůžeme se po ní legálně vydat. Naše kroky tedy vedou zpátky do Německa ke skalce Zwercheck, ze které jde vidět nejen na nedaleký Velký Javor, ale i na Roklan a vzdálenější šumavské hory.

Cesta zpátky do Lohbergu je příjemnou procházkou lesem. Značená stezka je dokonale zapadaná listím, moc lidí tu v tuto roční dobu zřejmě nechodí. K autu přicházíme v brzkých odpoledních hodinách, takže máme ještě dost času, který využijeme k návštěvě vlčího výběhu nedaleko Srní. Sice je to trochu zajížďka, ale když už jsme tady, nemůžeme jinak. Je těsně před západem slunce, když přicházíme po široké dřevěné lávce vysoko nad rozsáhlým výběhem, ze které můžeme vidět většinou spící vlky. Jeden projde pod námi a lehne si zřejmě na své oblíbené místo na skalce a usíná. Shodneme se, že nejlepší to tu musí být v zimě, když výběh zapadá sněhem. Určitě pak mají vlci huňatější srst a jdou zřejmě i lépe vidět. Škoda, že po cestě nebo na lávce není uvedeno více informací o samotné vlčí smečce. Stopy kuny jsou sice fajn, ale dozvídat se o historii smečky a výstavbě výběhu musíme následně z internetu, protože návštěvnické centrum u parkoviště už je zavřeno. Ze Srní následně míříme do chaty na Rovině, kde na nás čeká výborná jelení svíčková. Totálně nacpaní se následně ztrácíme v neskutečně husté mlze, když se nás navigace rozhodne poslat po okreskách, kde není namalovaná ani krajnice. Příjemné to moc není, ale nakonec se úspěšně vymotáme a míříme zpátky domů.

Praktické informace

Vzdálenost a časová náročnost:

Okružní trasa přes šumavský Ostrý, Velký Kokrháč a Svaroh měří zhruba 16,5 kilometrů, nastoupáte na ní okolo 850 výškových metrů a zabere Vám přibližně 5 až 6 hodin (náš čas pohybu 4:13).

Proč jít:

• příjemná a nenáročná hřebenovka s hezkými výhledy na Šumavu
• relativně málo turistů
• možnost podívat se do Srní na vlčí výběh

Doporučení:

• na hřebenovku můžete vyrazit i z české strany, ideálně z vlakové zastávky v Hojsově stráži, odkud vyrazíte po žluté a následně modré turistické značce na Ostrý, za Svarohem pak sejdete k Juránkové chatě a následně se vydáte doleva po neznačené lesní cestě k červené turistické značce vedoucí k Černému jezeru, odkud přes Špičák dojdete na vlak

Stáhnout GPX trasy – odkaz na Mapy.cz