Liduprázdnou hřebenovkou Krkonoš až k cirkusu na Sněžce

Výlet po východní části hlavního hřebene Krkonoš jsme měli v plánu už na zimu, ale z různých důvodů jsme se na něj vypravili až jednu květnovou sobotu. Ačkoliv jsme si pohrávali s myšlenkou přechodu celého hřebene od východu na západ se stanem, v Krkonošském národním parku se legálně bivakovat bohužel nedá a na polskou stranu hranic, po které část trasy vede, se rovněž v aktuální situaci nesmí. Rozhodujeme se proto, že se vydáme jenom na jednodenní okružní výlet po hřebeni z Horního Maršova až na Sněžku. Západní část hřebene stejně známe už z dřívějška (výlet Krkonoše za jeden den aneb ze Špindlu na Sněžku a po hřebeni až tam, kam nás nohy donesou). Auto necháváme v Horním Maršově a vyrážíme vzhůru na hřeben. V plánu je zhruba třicetikilometrový okružní výlet, který zakončíme v Peci pod Sněžkou, odkud se vrátíme zpátky autobusem. K autu by se dalo dojít i pěšky, ale moc se nám nechce jít posledních několik kilometrů po asfaltce, takže zvolíme autobus.

Chvíli nám trvá, než se dostaneme do tempa, ale pak už výškové metry ubíhají velmi svižně. Z vyhlídky u Rýchorské boudy toho moc vidět není, ale za chvíli nás čeká pastvina, ze které máme parádní výhled na celou dnešní trasu včetně Sněžky, která dostává svému jménu, protože na ní zbývá ještě trochu sněhu. Nina si jen povzdychne, že to vypadá docela daleko, ale to už pokračujeme dále. U Rýchorské boudy se k nám přidává malý raťafák, který z nás má radost a chvíli jde s námi. Zřejmě je z chaty, ale máme strach, aby se nezatoulal, tak přemýšlíme, jestli se s ním nevrátit. Nakonec ho paní z chaty asi na 200 metrů volá zpátky a můžeme dále pokračovat. Napojíme se na červenou turistickou značku, která nás spolu se zelenou s příznačným názvem Hřebenovka bude provázet až na Sněžku. Na rozcestí u Rýchorského kříže dáváme krátkou pauzu na rychlou svačinu a kocháme se výhledem na východ na Královecký Špičák a české i polské vrcholy okolo něj.

Výlet příjemně ubíhá, čeká nás víceméně cesta po rovině přes lesy i malebné pastviny, kde nikdo není. Přitom je tu tak nádherně. U rozcestí pod Lysečinskou horou jsme plakátem na stromu upozorněni, že trasa po hranici je zavřená, protože pokračuje po polském území. To ale není pravda, pěšina kopíruje hraniční kameny, takže jdeme po zelené turistické značce dále. Tohle si někdo mohl odpustit. Emigrovat do Polska opravdu nehodláme a nákazu, kterou nemáme, na hraniční hřebenovce rozsévat taky nebudeme. Pochybuju, že potkáme více než pět lidí, jestli vůbec. Stoupání na Lysečinskou horu je docela pozvolné a za chvíli stojíme na placatém vrcholu, kterému dominuje planina s borůvčím. Na obzoru se vypíná Sněžka, které jsme stále blíže. Kousek dále je i parádní vyhlídka, ze které máme údolí Malé Úpy jako na dlani.

Ninu přepadává zákeřná škytavka, která se jí drží až k hraničnímu přechodu na Pomezních boudách. Pak jí to najednou přejde, protože na přechodu potkáváme vojáky polské armády ozbrojené útočnými puškami, stejně tak na naší straně. Z lesa vycházíme přesně mezi nimi a koukáme, jak vyorané myši, co se bude dít. Po počátečním údivu si nás nikdo nevšímá, jen na nás jeden z našich vojáků zavolá, jestli jsme Češi, tak kladně odpovíme a jdeme si sednout na nedalekou lavičku, abychom poobědvali. Vytahujeme svačiny a pozorujeme, jak je posíláno jedno auto za druhým zpátky do jedné či druhé země. To ti lidi neví, že jsou zavřené hranice? Žmouláme náš chleba a smějeme se, když se dva cyklisté chtějí vyfotit s vojenským náklaďákem a poté i s vojáky u závory.

Po svačině se zeptáme, jestli můžeme dále pokračovat po hranici, což je nám povoleno a po modré turistické značce máme namířeno na vrcholy Čelo a Tabule. Záhy jsme však zastaveni závorou s upozorněním, že je cesta zavřena z důvodu ochrany tetřívka. Zajímavé je, že jsem se ještě ráno díval na stránky KRNAPu a žádné omezení na dané cestě uvedeno nebylo. Ještě zajímavější je, že z druhé strany, ze Sovího sedla, žádný takový zátaras s pohrůžkou, že Vás sledují kamery není. Takže nás čeká alternativní a méně záživná cesta po asfaltu po červené. Na hraniční hřebenovku se napojujeme u Sovího sedla a pokračujeme kolem Jelenky na Svorovou horu.

Turistů jsme dneska zatím moc nepotkali a trochu doufáme, že lanovka na Sněžku jezdit nebude. Bohužel jezdí z české i polské strany (na Kopu pod Slezským domem). Ačkoliv jsou obě cesty z polské strany na Sněžku zakázané a po cestě je vylepeno několik upozornění se zákazem vstupu a uzavření cesty, proudí tu davy Poláků. To, co následuje, je fakt šílené. Proč tu chodí takoví lidé? A kde jsou ti ochranáři, kteří Vás budou buzerovat za bivak (u kterého další den nepoznáte, že tu někdo přespal), ale tohle je v pohodě? Mluvím například o porušování zákazů vstupovat mimo značené cesty, odpadcích nebo nadměrnému hluku. Co se na tomhle kopci reálně chrání? Nevím, jestli se mám smát nebo brečet. Proč tu je skupinka s fotbalovým míčem v teniskách? Proč je tu paní na podpatcích a s kabelkou? Asi jsem po předchozích měsících moc negativní, ale tohle je cirkus. Zajímalo by mě kolik lidí by tu bylo bez těch lanovek. Vrcholem je polská rodina, která u vyhlídky na Studniční horu a Obří důl překračuje řetězy a zřejmě se jde vyfotit na okraj skály. Nina se neudrží a zeptá se jich, jestli pro ně ten zákaz neplatí. Odpovědí je jí, že Polák nerozumí. Když jim to zopakuje a vysvětlí, že za zábradlí je zákaz vstupu a že to tu mají namalované několikrát na těch cedulkách, tak je jí odpovědí otázka, jaké že má oprávnění. Na to, abych poznal, že je někdo absolutní retard, není třeba oprávnění. A stojí tam dál a čumí. Na tohle nemám a opravdu to nechápu. Beru Ninu a jdeme si na chvíli sednout na svačinu. Dáme poslední jablko na lavičce a pokračujeme cestou pod lanovkou dolů. Původně jsme chtěli jít na Slezský dům a Obřím dolem, ale daná cesta je zavřená. I když to fakticky nikdo nerespektuje. Přitom tato cesta skutečně prochází polským i českým územím.

Závěr příjemného výletu nám trochu zkazilo chování lidí, ale aspoň se poučíme pro příště. Je to asi naposled, co jsme na Sněžce byli. Věřím, že třeba v létě je to ještě o dost horší. Proto jsem chtěl jít v zimě, protože by tu bylo možná méně lidí. Cesta dolů je docela rychlá, protože chceme stihnout autobus, takže máme zhruba hodinu a pár minut na to dostat se do Pece. Stíháme to úplně přesně, protože autobus přijíždí v okamžiku, kdy jsme 100 metrů od zastávky. Jsem rád, že nemusíme jít po asfaltu zpátky k autu, nohy nás po tom rychlém sestupu bolí i bez toho. Jako sladkou odměnu se po cestě do Prahy stavujeme v Hořicích a koupíme pořádnou zásobu hořických trubiček.

Praktické informace

Vzdálenost a časová náročnost:

Popisovaný výlet po východním hřebeni Krkonoš na Sněžku měří zhruba 30 kilometrů, nastoupáte na něm okolo 1.500 výškových metrů a zabere Vám přibližně 7 až 8 hodin (náš souhrnný čas pohybu 6:27).

Proč jít:

• pastviny východní části Krkonoš a výhledy na Sněžku
• výstup na nejvyšší horu České republiky

Doporučení:

• na vrcholu Sněžky očekávejte davy
• výlet lze o trochu vylepšit sestupem Obřím dolem, stačí ze Sněžky sestoupit po červené turistické značce ke Slezskému domu a pokračovat po modré do Pece pod Sněžkou (je to lepší alternativa, než monotónní cesta pod lanovkou)
• výlet jde zároveň i lehce prodloužit a ze Sněžky se vydat na Luční boudu a následně pokračovat okolo Luční hory na Výrovku a Modrým dolem do Pece po Sněžkou

Stáhnout GPX trasy – odkaz na Mapy.cz