Ze sedla Gardena k jezeru Crespëina a na Sass de Ciampac v Dolomitech

Jestli jsem byl někdy po dobu naší zářijové výpravy dodávkou do Dolomit nervózní, že na nás přijdou v noci bušit policajti, tak to bylo právě v Corvaře. Nevím, jestli jsem správně pochopil značku na začátku vesnice, ale zdá se mi, že je tu přespání v autě zakázáno. Nebo možná to bylo kempování, kdo ví. Každopádně moje obavy z noční návštěvy se ukazují jako liché a probouzíme se do dalšího nádherného rána. Posnídáme a vyrážíme na cestu do sedla Gardena. Samozřejmě se mi nechce platit za parkoviště přímo v sedle, takže dodávku necháme na loučce pod sedlem, kde žádný zákaz není. Dala by se zaparkovat ještě o zatáčku výše, ale bohužel je tu evidentně naschvál vyhloubený žlab, takže budeme muset jít kousek po silnici.

Balíme věci a vyrážíme vzhůru. Nejprve asi 100 metrů po silnici, na které je i poměrně časně zrána čilý provoz, a následně po sjezdovce k turistické chatě Jimmi, u které končí lanovka vedoucí z údolí. V půlce sjezdovky si dáváme pauzu na nakojení Medíka. Při sundání krosny zjišťujeme, že ji někde vypadla plyšová cestovní kočka, kterou si s sebou bere na výlety. Nechávám je tu s Ninou a běžím zpátky dolů. Nacházím ji až na silnici, prakticky pár metrů od auta. Leží na krajnici, ale naštěstí ji nic nepřejelo. Jsem rád, že jsem ji našel, ale teď mě čeká skoro 100 výškových metrů navíc zpátky. Ale Medík je ráda ještě více, takže to stálo za to.

Náš dnešní cíl je zatím nejasný. Ideálně bychom chtěli dojít k jezeru Lech de Crespëina nebo vyjít na vrchol Sass de Ciampac, ale uvidíme, jaká bude nálada a cesta. Ať už bychom chtěli k jezeru nebo na vrchol, musíme zdolat dvě sedla. Sedlo Cir v nadmořské výšce 2.469 metrů, a sedlo Crespëina ve výšce 2.528 metrů, což bude do té doby nejvyšším bodem, kam Medík vystoupala “sama”. Sice jen o 10 metrů než na výletě na Croda Negra (výlet Croda Negra v Dolomitech s úsměvem na rtech), ale i to se počítá.

Od chaty Jimmi pokračuje pěšina po kamenech a skalkách v poměrně prudkém sklonu. Za námi stoupá z travnatých pastvin nepřehlédnutelný skalnatý útvar Sassolungo. Za údolím pod námi se pak tyčí skalnaté stěny vrcholů okolo Piz Boè. Pěšina před námi stále stoupá, ale záhy se zlomí a my přecházíme do “jiného” světa. Okolní kleč ustupuje a střídá ji tak trochu měsíční krajina zajímavých skalních útvarů. Trochu mi to tu charakterem připomíná ostrov Skye ve Skotsku, jen s tím rozdílem, že tentokrát vidím dále, než sto metrů a nemám promočené věci (výlet Ostrov Skye aneb naše mlhavodeštivá tečka za Skotskem). Od sedla Cir nás dělí pár vraceček ve skalnaté suti. V sedle se nám pak otevírá výhled na údolí Val de Chedul, který naproti ohraničuje zajímavá skalní hradba, která nám zas připomíná pyrenejský kaňon Ordesa (výlet Okružní výlet pyrenejským kaňonem Ordesa po stezce Faja de Pelay).

Ze sedla Cir jde vidět sedlo Crespëina, dělí nás od něj vrstevnicová stezka, která se táhne po jižní straně údolí a na jeho konci stoupá do sedla. Medík ještě na spaní nevypadá a tak pokračujeme dále. Ze sedla Cir musíme nejprve trochu sejít po pěšině, na které se mísí suť s pískem. Opatrně se dostáváme na rovinatou část stezky a pokračujeme ke stoupání do sedla Crespëina. Krátké stoupání s rozbitými schody po sypajícím se podkladu a jsme tu. Za sedlem se rozprostírá opět podivná pláň, kde skoro nic neroste. Na mysl opět přijdou vzpomínky, tentokrát na výstup na Piz Boè (výlet Věže Dolomit a štíty Východních Alp z třítisícového Piz Boè). Charakter krajiny je úplně stejný, ale není divu, je to jen přes údolí. Je na čase rozhodnout se, jestli sejdeme k jezeru, nebo vystoupíme na Sass de Ciampac po naší pravici. Nakonec vyhrává jezero, kde si Medík bude moci aspoň chvíli protáhnout nohy, protože doposud seděla v krosně.

K jezeru to není daleko, zhruba za deset minut stojíme na jeho břehu. Sedneme si do trávy, dáme si svačinu a zaházíme si s kamínky. Medík se pak pouští do náročnějších lezeckých výzev a jde jí to moc hezky. Po vyblbnutí putuje do nosítka k Nině a jdeme zpátky do sedla. Kdyby usnula po cestě, počká na mě Nina pod sedlem a já bych si mohl vyběhnout na vrchol Sass de Ciampac. Medík skutečně usíná velmi rychle, takže nechávám batoh a Ninu ve stínu skály v sedle a jen s foťákem vyrážím na Sass de Ciampac. Jde o nenáročný výstup po vrstevnicové pěšině, kde je třeba na jednom místě při přechodu malé skalky použít i ruce. Na vrcholu jsem relativně rychle, fotím několik fotek a pak už mířím zase zpátky. Prvenství v žebříčku ve výstupu i sestupu na Stravě mě nemine.

Medík stále spinká, takže nahazuju krosnu, do které naložím místo Medíka batoh od Niny a jdeme stejnou cestou zpátky. Nina má aspoň trochu čas se rozhlížet, i když v klesání ze sedla Crespëina jí musím pomoct, protože na tom písku s batoletem na břichu to není ideální ani v nových botách. Medík se budí v klesání za sedlem Cir. Po nakojení a převlečení oblečení putuje zpátky do krosny a pokračujeme zpátky k autu. Kočku naštěstí máme stále, takže vracet se už nikam nemusím.

Praktické informace

Vzdálenost a časová náročnost:

Popisovaný výlet k jezeru Lech de Crespëina a Sass de Ciampac měří zhruba 11 kilometrů, nastoupáte na něm okolo 800 výškových metrů a zabere Vám přibližně 5 hodin (náš souhrnný čas pohybu 3:22).

Proč jít: