Po několika pěších výletech je třeba zase oprášit kolo. Volba trasy je pro dnešek jednoduchá, dám si prostě to nejlepší, co Beskydy mohou nabídnout. Kombinace hezkého a skákavého trailu do Řeky, pohodové hřebenovky z Šindelné přes Malý Polom na Bílý Kříž a technického sjezdu z Travného plného volných šutrů, kořenů a v závěru i hrabanky, je prostě parádní. Ale taky to bude i bolet, protože těch zhruba 70 kiláků z Třince do Frýdku, na kterých mě čeká asi 2.300 nastoupaných výškových metrů, nikdy není zadarmo. Zvlášť když s sebou potáhnu foťák a stativ, abych toto povídání okořenil i několika fotkami. Přeci jen jedna fotka řekne mnohdy více, než celý příspěvek a donutí vás přemýšlet, proč si to čtete a nejste raději na kole.
Den předem si střihnu skoro celodenní malování, takže ruce určitě nebudou v ideální kondici. Budík mám na půl šesté a při pohledu z okna vidím jen hustou mlhu. Nějak mě opouští nadšení a nejradši bych zůstal v posteli, ale vím, že tady nemůžu s mojí pohodlnou částí mysli smlouvat. Je potřeba se prostě vykopat z postele a pak už to půjde samo. Kolo i další věci mám připravené ze včerejšího večera, takže si stačí nachystat snídani, svačinu a pití a můžu vyrazit na nádraží. Ve vlaku si ještě chvíli odpočinu a přemýšlím, jak se dneska asi pojede. Když jsem jel stejnou trasu na konci července, tak jsem si zapomněl sbalit dostatečné množství jídla a poslední část už jel trochu na krev. Dneska tuto chybu nedělám, takže dostatečný počet ovocných tyčinek, banánů a čtyři rohlíky s vysočinou to jistí.
Mlha se zvedá ještě při cestě vlakem a ve Třinci mě přivítá slunečné ráno. První cíl, Javorový, mám na dohled, stačí se jen vymotat z třineckého sídliště. Za chvíli už si to svištím po Oldřichovicích a čeká na mě první stoupání. Na Javorový můžete vyjet dvěma trasami, buď to můžete vzít přes Oldřichovice a Tyru po asfaltové cestě po opačné straně kopce až na Malý Javorový, nebo přes Guty po modré turistické značce, která vede nejprve po asfaltce a pak po kamenité cestě. Kratší a asi i rychlejší mi přijde druhá varianta, takže za chvíli už nabírám další výškové metry na úbočí Javorového, který je zatím vysoko nade mnou. Les se pomalu probouzí a já zároveň potkávám první “turisty”. Na moje “ahoj” se mi však odpovědi nedostává, první dvojice s horskou čivavou na mě hodí jen zmatený pohled. Jsem asi v malé nadmořské výšce s vysokou koncentrací rádoby turistů.
Na Javorový se dostávám na pohodu a těším se na první dnešní sjezd, který zároveň patří k tomu nejlepšímu, co můžete v Beskydech jet na kole směrem dolů. Moralisté následující řádky a fotky přeskočí, protože uvedená pěšina není zrovna legální, ale na druhou už si vydobyla takový status, že jí zná skoro každý a na internetu opravdu není problém najít kudy vede (navíc v segmentech na Stravě se řadí k nejčastěji ježděným sjezdovým úsekům v Beskydech). Trail do Řeky začíná kousek pod Javorovým na žluté turistické značce a vede po úbočí Javorového dolů do údolí. Na Javorovém si dávám první svačinku na posilněnou, nasazuju přilbu a chrániče a vyrážím z kopce dolů. Po trailu je radost jet. Malé i větší skoky, kořeny, šutry, prostě všechno. Až člověka mrzí, že ty 3 kilometry tak rychle uběhnou.
Nadšení ze sjezdu po dojezdu po chvíli střídá pohled na kopec přede mnou. Je třeba vystoupat zpátky do sedla za Šindelnou. Opět mám na výběr dvě cesty, buď na konci Řeky odbočím doleva nebo doprava. Obě trasy vyjdou plus mínus nastejno, ta doprava je ale přeci jen o trochu mírnější a delší. Jelikož jsem levou odbočku ještě nikdy nezkoušel, vydávám se na ni. Nejprve mě čeká asfaltka a pak štěrková cesta. Cesta nahoru ubíhá o dost pomaleji, než na Javorový a já mám aspoň možnost přemýšlet nad různýma blbostma. Nejdřív si celou zbývající část trasy přehrávám v hlavě a opět rozjímám nad tím, jestli to dneska dám. Ono v případě slabého odhodlání se na trase nabízí spousta “únikových” variant. U tohoto laborování se pak dostávám na opačný konec bláznivých nápadů, že bych vlastně mohl po sjezdu z Travného vyšlapat z Morávky na Ropičku, dojet zpátky na Javorový a dát si to znovu dolů. Dneska to ale asi nevyjde, protože jsem si nevzal čelovku a focením jsem ztratil už docela dost času. Kopec stále nekončí a já začínám přemýšlet o elektrokolech a jejich významu. Taky uvažuji, ve kterém okamžiku by mi došla na mých výletech baterka. Asi by to bylo někde tady a pak bych jel za svoje. Moje kolo mi teda připadá těžké až až, ještě abych se táhl s o 10 kilo těžší motorkou. Nikam nespěchám a aspoň potrénuju, nepotřebuju být na kopci rychleji nebo takřka bez námahy. To bych pak nemusel jezdit na kole. Moje líná část proto zcela jasně prohrává souboj, který se odehrává v mojí hlavě. Pokud tuhle trasu zvládne vyšlapat kancelářská krysa jako já, sedící celý týden u počítače, musí to zvládnout každý. Od chmurných myšlenek o budoucnosti horské cyklistiky se dostávám k radostnějším myšlenkám na jednu ryze hořkou dvanáctku, kterou si dám na Slavíči. S touto myšlenkou také pomalu končí stoupání a já se ocitám v sedle mezi Šindelnou a Ropicí. Na Slavíč je to ještě pár kilometrů, ale to už je taková příjemná houpavá hřebenovka, která vždycky rychle uteče. Vede tu dokonce cyklotrasa, takže žádných záludností se tu bát nemusíte. Pokud jste vynechali trail do Řeky, napojíte se na popisovanou trasu právě na rozcestí za Šindelnou.
Na Slavíči je docela hodně lidí, takže na pivo si chvíli počkám. Pak už ale sedám na lavičku a odpočívám. Ke slovu přicházejí první rohlíky s vysočinou, ale v horské chatě si klidně můžete dát regulérní oběd nebo jenom polévku. To by mě ale asi odrovnalo na delší chvíli, já mám v plánu docela rychle pokračovat dále. Ze Slavíče moje trasa vede po červené turistické značce na hraniční hřeben Beskyd, na který jsem měl před chvílí nádherný výhled ze Slavíče. Za chvíli přijíždím pod Kozí hřbet a následuje pro mě nejhorší část dnešní trasy. Asfaltové stoupání, které vede kolem Kozího hřbetu je za trest. Naštěstí mám v sobě to pivo, které trochu otupí bolest lýtek. Nahazuju nejlehčí převod, točím nohama a přeji si, ať už je to za mnou. Síla vysočiny a chmelového ionťáku mě však žene vzhůru a dneska to ani tak moc nebolí. Zákeřná je však i další část po štěrkové cestě, která mě zavede pod Malý Polom. Zdá se, že je to po rovině, ale vždycky tady jedu jako hlemýžď. Po lítém boji jsem konečně pod Malým Polomem a můžu si vychutnat podle mého názoru nejhezčí část československé hraniční hřebenovky přes Polomku na Bílý Kříž. Úzká pěšina občas se rozšiřující v kamenné korýtko prověří technickou zdatnost v ovládání kola při cestě nahoru i dolů, ale není to nic drastického.
Dosažení Bílého Kříže je vždy na této trase pomyslnou metou, kdy vím, že dál už je to pohoda. Nejvyšší dnešní vrchol mě dneska ještě čeká, ale tam už nějak dojedu. Chvíli si dávám pauzu na louce a pak pokračuju směrem na Gruň. Za odbočkou ze štěrkové cesty se na zelené turistické značce skrývá jeden z nejhezčích sjezdových úseků v Beskydech. Smrkovina. Škoda jen, že je docela krátký. Přesto jsou krátký padák přes kořeny, následné korýtko potoka a pak poctivá hrabanka za odměnu. Při focení nejprudší části potkávám skupinku tří malých turistů s jejich maminkami, kteří se mě nevěřícně ptají, jestli jsem to jako opravdu sjel. Je to zajímavé, většinou se na mě dívají turisté skrz prsty s hláškami typu “co je to za magora” nebo v horších případech dojde i k nadávkám zvláště od skupin, které rádi zabírají celou šíři cesty a z nějakého důvodu nechtějí ani na požádání uhnout. Na Smrkovině je tomu ale vždycky jinak. Tady se lidi se zájmem dívají a někteří i “fandí”. Možná i proto, že jen sejít ten kořenový úsek je pro některé obtížné. Dneska tu mám skupinku tří malých fanoušků. Když vidím nadšení v očích toho nejmenšího, tak se nabídnu, že si to kolo teda vytáhnu zpátky nahoru a ukážu jim, jak se to jede. Nohy už mě bolí a moc jsem nechtěl nést kolo do toho prudkého svahu zpátky. Navíc si říkám, že se určitě nesmím rozsekat. Nakonec všechno dobře dopadá, své fanoušky nezklamu a po chvíli pokračuji dále na Visalaje.
Na Visalajích chvíli přemýšlím, jestli se stavím na jednu Kofolu, ale pak vyhodnocuji, že mám ještě dost zásob cukru, a proto se můj zrak ubírá na zelenou turistickou značku vedoucí na Travný. Po krátké pauze na další rohlík a nějaké tyčinky se vydávám po asfaltce vzhůru. Na rozcestí Plato máte na výběr, jestli pojedete dále po zelené značce, nebo to vezmete oklikou po lesních cestách. Mě se tlačit kolo po kamenech nechce, takže volím lesní cesty. Pokud ale máte ještě dost sil, tak se rovně klidně vydejte, fakt to stojí za to. Když jsem před chvílí vzpomínal na nejhorší úsek tohoto výletu, zapomněl jsem, jako obvykle, na výšlap po lesních cestách na Travný. Nejprve jedete po rovině, která se ale zřejmě jako rovina jenom tváří, po úbočí Travného. Po odbočce sklon přitvrdí, ale pořád to není nic hrozného. Nejhorší je, že je to zdlouhavé. Takže další přemýšlení. “Kdybych měl elektrokolo, tak bych tady asi končil i s druhou baterkou,” říkám si sám pro sebe. Už se mi teda moc nechce šlapat. “Že bych si to zkrátil a nejel vrchní část sjezdíku?” To jsem tu ale na druhou stranu vůbec nemusel jet. No a tak přemýšlím pořád dokola a než se naděju, stojím zpátky na zelené turistické značce a čeká mě už jen závěrečný výšlap, rovinka a pak technický výjezd po kořenech na vrchol. Pěšina s kořeny v poslední části je dobrým soubojem, pokud máte ještě nějaké síly, mě už ale trochu opouští, přesto se nevzdávám. Na mokru to není ideál, ale šlápnu na zem jenom párkrát.
Konečně stojím na vrcholu. Poslední tyčinka, napít a jedem dolů. S vrcholem zároveň zmizela únava a natěšen na další z nejlepších sjezdů v Beskydech přemýšlím, zda vůbec budu fotit a nezkusím pokořit nejrychlejší časy na Stravě v některých úsecích. Nakonec si ale říkám, že v horních partiích vyfotím ještě nějaké fotky, takže vybaluju foťák a stativ a jdu na úzkou pěšinu plnou kořenů a volného kamení hledat nejlepší místa pro záběry. Fotím ještě tři fotky, pak definitivně balím stativ a užívám si nejrychlejší část sjezdu, pak zase kořeny, hrabanku a nakonec bývalou sjezdovku na Přelači. Potom mě čeká ještě krátký kopec a pak už se střídavě po lesních cestách a freeridem v lese dostávám dolů do Pražma. Nápad vyšlapat na Ropičku si nechám na lepší časy, balím chrániče a brýle do batohu a mířím do Frýdku. U Dobré se napojuji na stezku kolem Morávky, což je příjemným zpestřením konce parádního výletu.
Praktické informace
Vzdálenost:
Popisovaná trasa z Třince přes Javorový, Řeku, Slavíč, Bílý Kříž a Travný do Frýdku Místku měří zhruba 73 kilometrů. Na trase nastoupáte zhruba 2.300 výškových metrů.
Časová náročnost:
Na výlet si vyhraďte celý den. Trasa zabere okolo 7 hodin, záleží, jak jste na tom s kondicí.
Proč jet:
- jedny z nejlepších technických sjezdů v Beskydech (Řeka, Smrkovina, Travný)
- kvalitní trénink, trasa fakt není zadarmo
- hezké výhledy
- na trase je dost příležitostí skočit na jedno (Slavíč, Bílý Kříž a Visalaje)
Doporučení:
- používejte odpovídající výbavu (odpovídající kolo a chrániče), trasa nevede po cyklostezkách ani asfaltu (jen některé výjezdy)
- trail do Řeky lze pro ulehčení vynechat, rovněž můžete vynechat i Smrkovinu a vrcholovou část Travného, které jsou technicky náročnější
- naopak je možné prodloužení trasy o výjezd na hřeben k Ropičce a pokračovat zpátky na Malý Javorový, kde si můžete dát na závěr místní sjezdovou trať nebo trail Old Shore (trasy najdete hledáním na internetu) a vrátit se zpátky do Třince
- pokud to čte nějaký ultra borec, může z Travného sjet do Krásné a pak vyjet na Lysou horu a dát si sjezd po žluté do Ostravice, aby zkompletoval skutečně nejlepší sjezdy v Beskydech
Stáhnout GPX trasy – odkaz na Mapy.cz
Komentáře
Pro odeslání komentáře musíte potvrdit, že nejste robot.