Pěšinou bez turistů s výhledem na dolomitské velikány

Tak jsme zase skončili na pár dní na parkovišti v Cortině d’Ampezzo. Stejně jako minulý rok. Sice je tu hromada lidí z celého světa, ale ono je tu v okolí docela hezky a spousta nenáročných výletů, které se dají absolvovat s batoletem. Najít místo na neplaceném parkovišti nedaleko centra pod hřbitovem je sice docela o štěstí, ale nám se to úspěšně daří. Dva zamračené dny proložené letními bouřkami věnuji práci, abych pošetřil dovolenou, a večerním společným procházkám na odrážedle po okolí, abychom ve středu s trochu lepší předpovědí počasí vyrazili na výlet ze sedla Tre Croci východně od Cortiny po svazích pod vrcholy horské skupiny Sorapiss.

Ze sedla Tre Croci chodí drtivá většina návštěvníků k velmi populárnímu jezeru Sorapiss, což je výlet, který jsme absolvovali minulý rok (výlet S davem turistů k jezeru Sorapiss v Dolomitech) a po pravdě nás to moc netěšilo. Spolu s Tre Cime di Lavaredo (Drei Zinnen, výlet Ikonické dolomitské věže Tre Cime di Lavaredo ze všech světových stran), které je o kousek dále, se jedná o nejnavštěvovanější místa nejen v Dolomitech, ale celých Alpách. S vědomím, že je začátek léta, a v sedle bude narváno, vyrážíme relativně brzo ráno. Moc nám to ale nepomáhá, jelikož celé sedlo už je z obou stran silnice beznadějně zaplněné auty. Nám je to ale vlastně jedno, na náš výlet nemusíme jít ze sedla, ale z velmi prostorného parkoviště u lanovky Rio Gere pod ním. Nevím, proč jsem tam nezůstal rovnou stát. Otáčíme tedy dodávku za sedlem a jedeme zpátky směrem ke Cortině. Zastavujeme na šotolinovém parkovišti a nachystáme se na výlet. Obloha je zatím bez mráčků a ranní slunce ozařuje jižní stěnu Monte Cristallo přímo nad námi.

Chvíli necháváme Medíka jít po vlastních, jdeme totiž kousek po lesní cestě, která slouží jako sjezdovka v zimě. Se vstupem na lesní pěšinu si ji dávám do krosny, protože začínáme stoupat k turistické chatě Faloria, ke které jezdí z Cortiny lanovka. Cesta lesem ubíhá relativně rychle a za chvíli stojíme na vyhlídce a pod námi se rozprostírá Cortina a za ní tři vrcholy Tofana, na kterých je ještě sníh. Po vyhlídce opouštíme lesní pěšinu a k turistické chatě pokračujeme po štěrkové cestě, která místy kopíruje sjezdovku. Výstup je trochu nezáživný a v duchu si říkám, že bych byl už rád nahoře a dal si něco ke svačině. Ale nějak tam vyjdeme. U turistické chaty jdeme nejprve kouknout na lanovku, která Medíka fascinovala už z vyhlídky. Sledujeme, jak vyjede nahoru a pak zase dolů, a potom už si jdeme sednout na louku, abychom něco snědli. Je totiž čas oběda.

Po obědě putuje Medík do nosítka k Nině, aby se trochu prospala. Mohli bychom vyjít až na kopec Monte Faloria nad námi, ale nechce se mi plahočit dalších 150 výškových metrů po sjezdovce a proto volíme pěšinu vedoucí pod Falorií, která následně vede souběžně ve svahu s druhou pěšinou pod skalnatými vrcholy La Cesta a Cime del Laudo. Zhruba za hodinu se ukáže, že to byla velmi dobrá volba, protože horní stezka byla na některých místech ještě pod sněhem, ačkoliv vedla jen o nějakých 100 výškových metrů výše. Pohyb na ni by byl pro nás velmi obtížný, což demonstrovala trojice turistů, které jsme viděli z dálky, a kteří měli na sněhových polích ve svahu evidentně problémy. A to měli aspoň hůlky.

Medík usíná rychle a mě trochu mrzí, že si neužije tu krásu. Vedle nás se neohroženě tyčí Monte Cristallo a my můžeme jít po hezké pěšině obklopené kvetoucími loukami. Nad námi ční skalnaté stěny skupiny Sorapiss a zatím jsme tady ještě nikoho nepotkali. “Proč tu nikdo není?”, ptá se Nina. Co já vím, asi se šli všichni kouknout na tu louži. Pěšina jak z jiného světa, nádherné výhledy a klid. Tohle je paráda. Jde se lehce, skoro samo. Fotím stou fotku Monte Cristallo a říkám si, že jich zas budu mít spoustu, ale když ono mi to nedá. Za rohem se zase naskytne lepší výhled nebo vyjde slunce zpoza mraků a je třeba to vyfotit znovu. V dáli můžeme pozorovat Tre Cime di Lavaredo, kam asi vyrazíme zítra, i když jsme tam už jednou byli, protože mě láká kouknout se na skupinu špičatých štítů Cadini di Misurina.

Louky přecházejí v kamennou suť a občas je třeba přejít přes sesunutá suťoviska. Je to nic moc obzvláště pro Ninu, která má Medíka na břichu, ale nějak se s tím vypořádáme. Záhy po tomto hraní na kamzíky se Medík probouzí. Vychází to akorát, protože právě docházíme na travnatou loučku, takže ji tady můžeme v pohodě převléct a může si protáhnout svoje nohy. Převlékáme ji oblečení a zjišťujeme, že jí při spánku někde z ruky vypadla malá pěnová kočka, která ji spolu s pěnovým medvědem a pejskem dělá společnost na výletech. Bezvýsledně hledáme v okolí a já doufám, že bude někde zapadlá v nosítku. Bohužel to vypadá, že vypadla někde po cestě. Už se nám to letos párkrát stalo, ale vždycky jsme si toho všimnuli. Chvíli čekáme, až nás dojdou dva kluci, kteří šli za námi a zeptáme se jich, jestli malou červenou kočku neviděli. K našemu údivu odpovídají, že ano, že si mysleli, že je to dinosaurus. Na naši další otázku, kde že ji viděli, už tak pozitivní odpověď nedostáváme, protože říkají, že někde na začátku luk, což je zhruba 4 kilometry a 200 výškových metrů. To by odpovídalo místu, kde Medík asi usnula. No nic, pohled na smutnou Medí mi dodává energii a vybíhám na záchrannou výpravu. Nakonec mi výprava trvá hodinu, doběhnu až k chatě Faloria a zpátky, ale bez výsledku. Fouká totiž vítr a ta malá pěnová kočka může být třeba už někde v údolí. Po návratu se mi nepodaří zamáčknout slzu, zvláště ve chvíli, kdy mi Nina říká, že celou dobu Medík říkala, že ji táta určitě najde a donese ji zpátky. Kočka už se zkrátka rozhodla vydat zpátky domů a bude nás čekat, až se vrátíme. Pokračujeme tedy už jenom s pejskem a medvědem.

Na travnaté louce fotím ještě pár fotek a pak už se vydáváme dolů do sedla Tre Croci. Cesta ubíhá rychle, s Medíkem už si totiž můžeme docela obstojně povídat a má ráda hádanky. Takže cestou lesem hádáme zvířata podle toho, co dělají nebo jak vypadají. K autu přicházíme trochu později, než jsem předpokládal, ale vlastně není kam spěchat. Ta dodávka je pořád trochu nezvyk, ale je super, že nemusíme ztrácet čas cestou na ubytování. Dáváme si jídlo, pak balíme věci a přemýšlíme, kdy by bylo vhodné vyrazit k jezeru Antorno, odkud máme v plánu zítra vyrazit pod Tre Cime a na vyhlídku na Cadini di Misurina. Tak o půl šesté to bude ideální, říkám si. Bohužel už to je pozdě a plácek vedle turistické chaty už je obsazen. Navíc tu jsou cedule se zákazem celodenního parkování, které ale moc lidí evidentně nerespektuje. Naštěstí jsou volná místa vedle silnice dále za chatou, kde zákaz není, tak parkujeme tady. Pak se ještě uvolní rovnější místo kousek od nás, takže se přesuneme a můžeme jít s kachnami sledovat odrazy Tří věží a okolních hor v jezení hladině.

Praktické informace

Vzdálenost a časová náročnost:

Popisovaný výlet ze sedla Tre Croci na Falorii měří zhruba 12 kilometrů, nastoupáte na něm okolo 650 výškových metrů a zabere Vám přibližně 4 až 5 hodin.

Proč jít:

nádherné výhledy na dolomitské vrcholy – Monte Cristallo, Tre Cime di Lavaredo a masiv Tofana
relativně bez turistů (například v porovnání s jezerem Sorapiss – výlet S davem turistů k jezeru Sorapiss v Dolomitech)

Doporučení: