Po bývalé pobřežní pošťácké stezce do vesničky Girolata na Korsice

Ráno nás vítá nad malou osadou Osani na severozápadním pobřeží Korsiky. Dneska máme v plánu vydat se po pobřeží do vesničky Girolata. Do té se dá dostat pouze pěšky nebo po vodě, silnice tu nevede. Naše trasa povede po staré pošťácké cestě a do Girolaty dojdeme od jihu. Dá se tu dostat i ze severu vnitrozemím z vesnice Galéria, ale to je o trochu delší a na stoupání o dost náročnější cesta.

Balíme věci a vyrážíme lesem z kopce dolů k pobřeží. Pozvolným klesáním přicházíme k pláži Cala di Tuara, která je zhruba v půli naší cesty do Girolaty. Na to, že jsme uprostřed ničeho, je tu docela dost naplavenin a odpadků, které vyvrhlo moře. Chvíli si odpočineme hledáním mušlí a pak pokračujeme dále. Máme dvě možnosti. První cesta vede blíže pobřeží a je označována jako technicky náročnější, druhá vede přes kopec a sedlo Bocca di Ghjianibarellu. Volíme první možnost, protože se mi moc nechce do kopce a po pobřeží budou určitě hezčí výhledy.

Volba se ukáže jako správná. Čeká nás hezká pobřežní pěšina s občasným přechodem přes skály, ale nic náročného. Po útesech obcházíme kopec, za kterým se nám otevře výhled na zátoku Girolata. Bíla věž na útesu se nedá přehlédnout, jinak je tu jen molo a pár stavení.

Scházíme po pěšině k moři a já začínám přemýšlet, že se mi moc nechce jít zpátky stejnou trasou. Po cestě si všímáme, že přes záliv jezdí pravidelně člun k parkovišti pod vesničkou Osani. Přemýšlíme, kolik by nás mohla stát jedna cesta. V hotovosti totiž máme jenom 15 euro a pochybuji, že na té bárce budou brát karty. Přicházíme do Girolaty, kde místní pláž okupují krávy a dáváme si svačinu. V průběhu jídla čistím Medí boty od kravince a zároveň se snažím najít, kolik stojí plavba člunem, než budu muset jít použít svoji francouzštinu. Naštěstí je tu signál, takže zjišťuji, že jedna cesta stojí 10 euro. Lístky se dají koupit online, ale je nutné se registrovat, což se mi nepodaří, protože to vyžaduje věci jako bydliště ve Francii, na což nemám nervy. S malou nadějí se proto chvíli před celou hodinou jdeme zeptat kapitána člunu, jestli náhodou nebere karty. Ukáže se, že má terminál, takže nás čeká asi deseti minutová cesta přes záliv. Pro Medí super zážitek.

Na druhé straně zálivu na nás čeká jenom dřevěné molo a les. Kousek nad ním je pak prašné parkoviště, odkud vede lesní cesta v serpentinách vzhůru na parkoviště s naší dodávkou. Na to, že jsme uprostřed ničeho, je tady docela dost aut. Asi je to hlavní způsob, jak se pro místní dostat do Girolaty, tedy zaparkovat tady a přejet lodí. My nepůjdeme po cestě, ale volíme pobřežní stezku, která už ale lesem vede dále od moře, a pak stoupáme přímo nahoru k parkovišti. V první části jsem čekal rovinku, ale je to pořád nahoru dolů. A pak ještě 300 výškových metrů na parkoviště. Je docela horko a na konci už jsem rád, že jsme u auta.

Vaříme oběd a pak vyrážíme dále po pobřeží jižněji do městečka Porto. Dělí nás od něj zážitková silnice plná zatáček a velmi úzkých míst. V některých místech se nedá na poměrně dlouhých úsecích vyhnout, ale provoz není velký. Ještě že tak, protože tu jezdí i autobusy, se kterými bychom se v těch skalách určitě nevyhnuli. V Portu dokoupíme zásoby, ale v místním malém obchodě nemají skoro žádné maso. Měli jsme v plánu dojet na pláž Arone, ale přespíme kousek před vesnicí Piana. Je tu totiž spousta dalších zatáček a úzká cesta mezi skalami a Medí už je unavená a je jí špatně. Delší cestu už by nedala. S přicházející bouřkou parkujeme u bývalého fotbalového hřiště. V noci se pak Medí často budí a má horečku, takže něco asi chytila na trajektu. Vyhlídky na další dny tak nejsou nejlepší.

Praktické informace

Vzdálenost a časová náročnost:

Popisovaný výlet do vesničky Girolata na Korsice měří zhruba 7 kilometrů, nastoupáte na něm okolo 450 výškových metrů a zabere Vám přibližně 3 až 4 hodiny (náš čas pohybu 2:14).

Proč jít: