Vodopády, ledovce a svišti v údolí Rhêmes v Itálii

Září považuji za nejlepší období, kdy vyrazit na hory. Většinou bývá hezky. Bohužel tento rok to úplně neplatilo. V následujících dnech měla teplota ve výšce 2.000 metrů nad mořem klesnout z 20 stupňů k nule a mělo setrvale pršet, někde i sněžit. Doufal jsem, že to bude třeba jen několikadenní epizoda, ale zpětně se ukázalo, že se až na dva či tři dny už moc neoteplilo a sníh, co tu v půlce září napadl v horních partiích vydržel až do jara. Čekal nás poslední den, kdy mělo být podle předpovědi ještě rozumně a my jsme se rozhodovali, do jakého z jižních údolí Aosty vyrazit. Nakonec jsme se rozhodli zavítat do údolí Rhêmes, odkud jsme se chtěli vydat k turistické chatě Rifugio Gian Federico Benevolo.

Večer přijíždíme na rozsáhlé parkoviště před vesničkou Thumel, u které končí asfaltová cesta. Nebe je zatažené a fouká ledový vítr. Snad se ta předpověď nemýlí a zítra dopoledne bude skutečně hezky. Bouřky totiž mají přijít až okolo třetí hodiny odpoledne. Ráno je fakt zima. Důkazem je omrzlá tráva na místech, kam ještě nestihlo dojít slunce. Na druhou stranu nebe je skoro bez mráčků, což je úkaz, který následující dny asi neuvidíme. Sbalíme svačinu a za pískání všudypřítomných svišťů vyrážíme po asfaltce k několika málo kamenným stavením, které tvoří vesničku Thumel, ve které už podle stavu budov asi nikdo nebydlí.

Asfaltka brzy končí a my se noříme do lesa. Včera tu asi dost pršelo, protože kameny jsou ještě mokré a občas musíme překračovat malé potůčky. Původně jsem měl v plánu jít okružní cestou, kdy bychom z údolí nejprve vyšli žlabem východním směrem a po úbočí hory Punta Lavassey bychom sešli k chatě. Asi by to bylo hezčí, ale to bychom nesměli přejít odbočku. Ačkoliv je trasa v mapě značená, ve skutečnosti je odbočka skoro neznatelná. Přemýšlím, jestli se má cenu vracet a pohledem na protější svah zkoumám, kudy vlastně ta cesta žlabem vede. Moc se mi tam jít nechce, protože se žlabem letošní zimu evidentně prohnalo několik lavin a vypadá to, že tam, kde by měla vést cesta, jsou popadané stromy. Navíc sklon stoupání mě úplně nemotivuje a po obědě mají přijít bouřky a já bych nerad zmoknul. Takže raději zvolíme jednodušší variantu a půjdeme hezkou pěšinou údolím.

Ze stínu lesa vycházíme na pastviny zalité sluncem. Na konci údolí se tyčí mohutná skalní pyramida, vrchol Granta Parey. Pěšina nás zavede k prvnímu vodopádu, který padá do hlubiny pod námi. Překonáváme skalní práh a za ním se rozprostírá pozvolná louka s pěšinou vedoucí kolem hučící ledovcové říčky. Vyndávám Medíka z krosny, ať může jít tenhle pěkný kousek sama. Záhy přicházíme pod druhý, značně vyšší vodopád, který padá z hřebene nad námi a překonává zhruba 200 výškových metrů. Dáme si malou svačinku a zamíříme k poslední kaskádě pod turistickou chatou, kam máme namířeno. Vystoupáme zkratkou mezi serpentinami cesty vedoucí k chatě a za malou chvilku staneme na relativně rovinaté horské louce.

Sedáme si na malý kopeček a dáváme si svačinu. Údolí se rozdvojuje. Jedna větev vede k ledovcům pod vrcholem Punta di Galisia, druhá stoupá k jezeru Lago di Sant Elena pod vrcholem Granta Parey a končí u ledovců pod horou Tsanteleina na italskofrancouzské hranici. Původně jsem chtěl dojít až k jezeru, jenomže temné mraky, které se začínají sbírat na jižním obzoru mě přesvědčují, že ještě chvíli poběháme po louce a vyrazíme zase zpátky k autu. Tentokrát nejdeme po pěšině údolím, ale zvolíme štěrkovou cestu pro zásobování chaty a pastevce klikatící se souběžně s vrstevnicí kousek nad ní. Máme tak trochu hezčí výhled na vrcholy na konci údolí. K dodávce sejdeme v pravý čas, protože začíná lehce pršet. Bouřka z toho ale nakonec není, respektive nás obejde západním směrem.

Sjíždíme malý kousek k osadě Pellaud, kde je dětské hřiště, na kterém si může Medík pohrát, zatímco doplním do dodávky vodu. Po uspání Medíka opouštíme údolí Rhêmes a zamíříme do sedla San Carlo nad vesnicí La Thuile. Předpověď sice slibuje mírný déšť, ale třeba budeme mít štěstí a trochu se vyjasní. Chtěli bychom vyjít na vrchol Punta della Croce, odkud bychom měli i za méně příznivých podmínek hezký výhled na Mont Blanc. Silnice z údolí Aosty z vesnice Morgex do sedla je docela úzká a plná zatáček a navíc i v deset hodin večer na ní potkáváme větší množství aut, než bych čekal. Medík se naštěstí neprobouzí a my můžeme zaparkovat za zdejším penzionem a doufat, že zítra bude přijatelné počasí. Nakonec sice nepršelo, ale celý den bylo zataženo. Takže jsme se byli projít jen na nedalekou vyhlídku, ze které jde taky vidět na Mont Blanc, ale hradba mraků ve výšce zhruba 2.500 metrů nad mořem nám to znemožní. Zítra bohužel nemá být o nic lépe.

Praktické informace

Vzdálenost a časová náročnost:

Popisovaný výlet údolím Rhêmes v Itálii měří zhruba 10 kilometrů, nastoupáte na něm okolo 500 výškových metrů a zabere Vám přibližně 4 hodiny (náš souhrnný čas pohybu 2:52).

Proč jít:

nádherné údolí mezi vysokými horami
vodopády, svišti, krávy, ovce a spousta květin

Doporučení:

kdybychom měli více času a počasí bylo trochu lepší, pokračovali bychom dále k jezeru Lago di Sant Elena; pokud bychom neměli Medíka, tak bychom směřovali na vrchol Becca della Traversière, ze kterého bude určitě nádherný výhled na okolní ledovce a vrcholy
naše kompletní výbava na jednodenní i vícedenní výlety – Naše turistická výbava pro rok 2020/2021 (gear list)

Stáhnout GPX trasy – odkaz na Mapy.cz